A tuhle anekdotu znáte?

Režisérsko-scenáristická dvojice Joel a Ethan Coenové zaujímá v americké kinematografii už dlouhá léta, přesněji řečeno od temně humorného Farga (1996), pozici jakýchsi polobohů, vzývaných často jejich tvorbě navzdory. Každý nový film této dvojice má předem vyměřený pomyslný generální nebo alespoň částečný pardon, udělený za dřívější zásluhy a obnovovaný odzkoušeným režisérským stylem, stavícím na vrstvení ironických podtextů, existenciálních přemítání a komických momentů, který diváka zaměstná natolik, že připíše snímku body navíc. Kouzlo Farga znásobené surreálným Big Lebowským (1998), jehož scénář patří k tomu nejlepšímu, co vzešlo z americké filmové scény devadesátých let, je, zdá se, natolik silné, že dokázalo zmírnit nejen slabiny snímku Bratříčku, kde jsi? (2000), ale i zabránit destruktivnímu dopadu, který měl po právu mít na kariéru bratrské dvojice tandem bezkrevných rádobykomedií Nesnesitelná krutost (2003) a Lupiči paní domácí (2004). Po stylově vypilovaném nadechnutí v podobě adaptace thrilleru Normana McCarthyho Tahle země není pro starý (2007; A2 č. 10/2008) následoval s krimikomedií Po přečtení spalte (2008; A2 č. 2/2009) znovu lehký propad do bezradnosti.

V trajektorii, kterou vyznačuje kariéra bratří Coenů i kterou se ubírají témata jejich filmů a otázky v nich kladené, je Seriózní muž (2009) téměř rozjímavým ohlédnutím a pokusem najít po etapě, v níž převažovaly prefabrikované produkty, cestu zpátky k osobnějšímu a osobitějšímu stylu. Pokusem, jenž dopadl stejně rozpačitě jako způsob, jakým se potýká se životem hlavní postava filmu, profesor fyziky Larry Gopnik, spravedlivý muž stíhaný osudem a neschopný se mu vzepřít.

Vidlička míří vždy dvakrát

Pomyslný návrat ke „coenovskému stylu“ už nemohl být osobnější. Vede přes jejich dětství v židovské komunitě na předměstí Minneapolis a přes vyčerpávající tematizování židovské víry. V souladu s filosofií, že lidská komedie a tragédie se neustále opakují napříč generacemi, Coenové uvozují Seriózního muže lidovým příběhem odehrávajícím se na přelomu století kdesi v Polsku. Jednoho dne vejde do židovské domácnosti muž, jenž má být údajně už několik let mrtvý. Žena, přesvědčená, že jde o zlého ducha v lidském těle, vrazí do jeho hrudníku vidličku a muž se vypotácí ze dveří. Následky té vidličky pak o desítky let později, na konci šedesátých let, pjocítí na středostavovském předměstí Minneapolis spořádaný Larry, kterého stíhá jedna rána za druhou.

Manželka mu oznámí, že ho opouští. Korejský student se vydíráním dožaduje lepší známky. Děti ho ignorují a okrádají. Bratra, který žije na jeho gauči, pronásleduje policie kvůli gamblingu a homosexualitě. Jakákoliv naděje na změnu k dobrému je anulována další špatnou zprávou, která přistane s nevyhnutelnou jistotou na Larryho bedrech. Zacyklený řetězec, jenž se postupně promění v divácký ortel, se dostane do obrátek v samotném závěru, nejsilnějším momentu filmu. Larry přistupuje k životu jako k matematickému modelu, jenž musí mít řešení. Odhodlaný pochopit, co to všechno znamená a proč ho Bůh zkouší, hledá odpověď u několika rabínů. Ti ale buď nechápou a interpretují jeho trápení podle toho, co zrovna trápí je samotné, nebo ho počastují rozvleklým příběhem, který mu nijak nepomůže.

Coenovské jobovky

Seriózní muž, podobně jako Big Lebowski nebo Muž, který nebyl (2001), volně vychází ze starozákonní Knihy Jobovy. Stejně jako Job, spravedlivý muž bez viny, jehož Bůh zkoušel a trestal, musí i hrdinové zmíněných filmů trpně přijmout fakt, že všechno, co se jim děje, je součástí většího plánu, jehož tajemství a zákonitosti nikdy neodhalí. Rozdíl mezi hrdiny je ale v tom, jakou náturu se jim bratři Coenové, zřejmě v souvislosti s životní etapou, v níž se zrovna sami nacházeli, rozhodli připsat.

Larry je tak o deset let starším neurotickým bratrem Jeffreyho Lebowského, řečeného Dude. Zatímco Lebowski má vlastní odpověď na otázku, co dělá muže mužem – „být připravený udělat tu správnou věc, ať to stojí, co to stojí, a varlata“ –, Larry má jen další otázky. Zatímco pro Lebowského jsou odpovědí na příkoří halucinogeny a zenbuddhistický přístup k životu, pro Larryho je to rezignace. Joel a Ethan Coenové vyzráli, jsou to seriózní muži, pochopili hloubku relativity věcí i fakt, že rezignace je „čestnější“ než LSD. Dospěli a vědí víc než Dude. Ozvěnou Lebowského svobody je jen psychedelický rock skupiny Jefferson Airplane a jejich hit, hymna hippies sanfranciského Léta lásky, Somebody to Love. Larry téměř jako by nebyl. Jeho příběh se stává součástí recyklovaných moudrostí repertoáru rabínů, kteří ho budou vyprávět dalším nešťastným Jobům, co si k nim přijdou pro radu. Život se tak zacykluje donekonečna. Seriózní muž si nárokuje statut podobenství, čímž si Coenové šalamounsky otevírají cestu k simulaci hlubokomyslnosti, k rozehrávání sofistikované hry náznaků a rozjímání nad smyslem života.

Košer play

Je jistě možné přistoupit na pravidla tvůrců a přijmout záhadu života, jež magicky dodává hloubku významům. Je možné vnímat vlekoucí se tempo filmu i jeho celkové ladění jako součást kreativního principu a celého vtipu. Anebo taky ne.

Přes mystiku i všechny ty promyšlené vtípky a precizně atmosférickou kameru, imitující dokonale naši představu o americkém předměstí šedesátých let, je těžké se zbavit pocitu, že bratři Coenové jsou tak trochu v pozici filmové verze nespravedlivě trestajícího Boha, jemuž jsou diváci vystaveni na milost a nemilost. Mohou klást otázky i naznačovat, ale nejsou povinni dávat žádné odpovědi. Stejně jako Job musel útrpně obejmout svoji víru a přijmout fakt, že Bůh je nesmírně moudrý a ví, proč dopouští utrpení, musí i divák útrpně přijmout svůj osud. Nebylo by přece košer předpokládat, že co prošlo Pánubohu, projde jim.

Autorka je doktorandka na University of East Anglia v Norwich a na pražských filmových studiích.