Turecko prošlo politickou krizí a vlnou masových demonstrací. Veřejnost i komentátory přitom rozděluje spor o to, která ze stran konfliktu představuje větší nebezpečí pro demokracii. Jsou to islamisté provádějící neoliberální reformy, nebo sekularisté propojení s armádou zatíženou minulostí?
Turecký parlament, jak se dalo čekat, přijal 10. května 2007 ústavní reformu, podle níž bude od nynějška prezident volen přímou volbou, nikoli jako doposud parlamentem. Tento návrh podalo vládní uskupení Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ve snaze uhasit polickou krizi, která v zemi probíhala několik týdnů. Reforma umožňuje volit prezidenta ve dvou kolech na pětileté funkční období a jedné osobě zastávat prezidentský úřad nejvýše dvakrát. Předtím byla hlava státu volena pouze na jedno volební období, a to na jediný mandát. Poslanci přijali rovněž dodatek k ústavní změně, který stanovuje, že se parlamentní volby budou konat každý čtvrtý rok, kdežto dříve se tak dělo jednou za pět let. Tyto ústavní změny schválil a podepsal dosluhující prezident Ahmet Necdet Sezer.
K vyhrocení politické situace došlo poté, co vládnoucí islamistická strana nominovala na prezidentský stolec kandidáta ze svých řad, současného ministra zahraničí Abdullaha Güla. Toho však sekulární opozice a armáda rozhodně odmítá, protože jej považuje za skalního islamistu a odpůrce sekulárních reforem. Istanbul, Ankaru a další významná města zaplavily statisíce demonstrujících, aby podpořily sekularisty a armádu. Úřad prezidenta se v Turecku těší značné úctě a má velkou prestiž. Prezident mimo jiné disponuje právem veta při rozhodování o důležitých záležitostech země a je vrchním velitelem armády.
Premiér Erdogan vystoupil koncem dubna v televizi a apeloval na turecký lid, aby ustoupil a dospěl ke smíru. Projev přednesl poté, co armáda pohrozila, že zakročí ve prospěch sekularistů, což se ale nakonec nestalo. Nešlo přitom jistě o planou výhrůžku – od roku 1960 byly armádou svrženy již čtyři nepohodlné vlády a naposled se tak stalo v roce 1997.
Napjatá situace v zemi přitom panuje již od posledních parlamentních voleb, při nichž v Turecku zvítězila AKP se ziskem 30 procent z celkového množství hlasů, a to podle tureckého volebního systému znamenalo, že byla schopna ovládnout legislativu země téměř ze dvou třetin a složit vládu bez koaličních partnerů.
Ta se ukázala být v některých ohledech poměrně úspěšná. AKP se sice zformovala ze zakázané fundamentalistické strany a čerpala klíčovou podporu z konzervativních náboženských kruhů, během její vlády se jí však podařilo vymanit zemi z ekonomické recese, která zemi tížila po dobu vlád křehkých koaličních seskupení, jež byla zatížena neúměrnou korupcí. Naordinovala zemi sérii liberálních ekonomických reforem podle západního vzoru a zaštiťovala se proevropskou rétorikou. Tureckou ekonomickou elitu nadchla skutečnost, že se neoliberálním islamistům podařilo snížit inflaci, a přispět tak k celkovému hospodářskému oživení země. Sílu armády pak tyto úspěchy poněkud omezily.
Žurnalista íránského původu Amir Taherihi však současnou tureckou vládu podezírá z kryptoislamismu a poukazuje na fakt, že jejím pravým cílem není vstup země do EU a dodržování parlamentní demokracie, ale rozbití sekulárního státu a republikánského systému. Taheri uvádí, že oficiálně sekulární turecký stát má dosud kontrolu nad 80 tisíci tureckými mešitami a náboženskou agendou obecně. Kontroluje také bankovní sektor, pojišťovnictví, dopravu a turistický průmysl. Ve většině muslimských zemí jsou tyto statky především v privátních rukou. Erdoganova vláda chce podle Taherihiho státní majetek pod rouškou ekonomických reforem převést do nadací, které jsou ovládány konzervativními islamistickými silami.
Jiné nebezpečí pro tureckou demokracii naopak vidí Dilip Hiro, politický analytik hindského původu, který se dlouhodobě věnuje tematice islámských politických systémů. Podle Hira jej představuje především mocná generalita a armáda obecně. Poukazuje přitom na její selhání při řešení ústavních krizí, kdy použila násilí při pacifikaci „nepohodlných“ vládních uskupení, s nimiž nebyla schopna navázat dialog. Sekularisté, pokračuje dále, brojí proti současné vládě, přestože dosáhla nesporných úspěchů jak na ekonomickém poli, tak v oblasti lidských práv, především v kurdské otázce. Jsou si prý přitom dobře vědomi toho, že je podporuje pouze 22 procent tureckých voličů a mobilizace domácích i zahraničních médií má tuto skutečnost milosrdně zahalit. Opoziční Republikánská strana je podle něj uzavřena plodnému dialogu s ostatními politickými tělesy a přetrvávají v ní totalitní tendence coby neblahé dědictví minulosti.
Tyto spory představují pozadí, které utvářelo podobu prvního klání o prezidentský post, jež se uskutečnilo koncem dubna. I když jediný kandidát Abdullah Gül získal téměř tři čtvrtiny hlasů z řad poslanců islamistické strany, opozice volbu odmítla akceptovat. Další kolo voleb za stoupajícího napětí proběhlo 6. května, avšak se stejným výsledkem. Zdá se tedy nakonec, že stávající prezident Sezer zůstane ve své funkci až do nových parlamentních voleb, které se mají předčasně konat 22. července 2007.
Obě hlavní strany sporu se na ně již důkladně připravují. Před týdnem oznámil Mehmet Sinsek, přední politický analytik a šéf Výzkumného ekonomického centra pro Blízký východ a Afriku, svou rezignaci s tím, že hodlá v nadcházejících volbách kandidovat do předsednictva AKP. Stávající premiér Erdogan přitom Sinsekovo rozhodnutí plně podporuje. Sinsek ve svých posledních analýzách uváděl, že v nadcházejících volbách obdrží AKP pravděpodobně 65 procent všech hlasů a bude znovu schopna vytvořit stabilní vládu. Velká podpora voličů tak podle něj způsobí, že bude současná patová situace v zemi překonána. Ani opozice však ještě neřekla poslední slovo a do nadcházejících parlamentních voleb se jistě vytasí s nejedním překvapením.
Autor studuje žurnalistiku na FF UP v Olomouci.