Třetí ročník festivalu současných slovenských a světových her Nová dráma/New Drama organizuje bratislavský Divadelný ústav, který tak při jednom zvládne dva náročné úkoly: podpořit nové texty a propagovat svoji činnost.
Organizátoři mladého festivalu nových dramat se od začátku snaží do Bratislavy dostat zahraniční hosty. Každá taková akce je v divadelním světě mimo jiné velké tržiště; být vybrán na festival znamená nabídnout své zboží, zazářit a – uspět, čili vycestovat, nejlépe do zahraničí. K hostům se festival chová vstřícně. Nabídl zejména hezký, téměř přehledný katalog a velmi podrobný vhled do činnosti pořádající instituce: některé akce se dokonce konaly přímo v jeho budově. Divadelný ústav v průběhu festivalu uvedl několik vlastních publikací, zorganizoval setkání překladatelů a jako hosta přivezl teoretika Hanse Thiese Lehmanna. Ten zde vedl několikadenní workshop a debatoval o své knize Postdramatické divadlo, jež vychází ve slovenštině.
Potud bylo všechno v pořádku, byť nutno poznamenat, že sedm dní na tak malý počet představení (celkem dvanáct) je trochu moc – celodenní volno v sobotu, kdy se hrálo až od osmi večer, sice vybízelo k návštěvě Vídně, ale pro to jsme cestu sem koneckonců nevážili. Navíc by se nepochybně našlo i dost místních diváků; soudě dle návštěvnosti na festivalových kusech se Bratislava o publikum bát nemusí.
Amatéři a poučený střední proud
Omezený výběr mohou snadno odůvodnit přísná dramaturgická kritéria. Základní podmínkou je pochopitelně novost textu, ať už domácího či zahraničního, v tom je festival neocenitelnou pomůckou pro dramaturgy i běžné diváky, na soustavné (častěji české než slovenské) nářky, že současná domácí hra neexistuje, zareagovali organizátoři nejlepším způsobem.
Tak dostávají všechny debaty mnohem konkrétnější obrys, může se totiž diskutovat nejen nad texty, ale nad inscenovanými texty. Má to samozřejmě svá rizika: provedení hře prospěje, nebo ji naopak naprosto zničí. Druhou možnost doložila dvě vystoupení prešovského Divadla A. Duchnoviča. Ocenili jsme sice nasazení skupiny hrající v rusínštině, vtipná hříčka Miloše Karáska Život na mieru však v koutě amatérské produkce úpěla skoro stejně jako ambiciózní Domov z plastelíny Karola Horáka.
Festival otvírala hra Viliama Klimáčka Kto sa bojí Beatles v inscenaci Slovenského národného divadla. Klimáček je oblíbený a v české soutěži Nadace Alfréda Radoka často oceňovaný autor. Ve své tvorbě se soustavně zabývá současností, již nahlíží s kritickým sarkasmem. Kto sa bojí Beatles je hra pro konvenčnější scény, jež chtějí kritizovat „v únosných mezích“ (podobný je jeho Hypermarket, který má na repertoáru totéž divadlo a kdysi ho uvedlo i české ND). Klimáček se zabývá také slovenskou realitou (viz druhý uvedený text Dr. Gustáv Husák), je to autor středního proudu, nebojí se však pracovat se všemi „výdobytky“ současné dramatiky. Přes všechny výhrady je jako stvořený právě pro scénu Národního divadla.
Výrazová pažravost
Na druhém pólu stála divadla hledající, která se vyslovila ke konkrétním otázkám: v případě Citové výchovy hadí ženy banskobystrického Loutkového divadla na rozcestí jsme měli co do činění s šíleným kabaretním eintopfem na téma vztahu matka a dcera. To politizující Smutný život Ivana T. na Slovensku adorovaného (loni i letos získali na festivalu ocenění) divadla SkRAT přinesl satiru, která postavila do kontrastu upadající manželství a banální politickou schůzi. Oba texty, jež vznikly pro daná divadla, charakterizuje výrazová pažravost, jako by tvůrcům zcela chyběl dramaturgický nadhled, či spíše pohled.
K nejšťastnějšímu setkání hry a inscenačního týmu došlo paradoxně ve studentské inscenaci (jako inscenace byla také oceněna odbornou porotou) Jurgova Hana od Hany Naglik. Nejsoučasnější hra ze slovenského venkova je napínavá, dostatečně aktuální, ale nepodbízivá. A většina hereckých výkonů a režijní vedení jí jedině pomohly.
Nelze si nepostesknout, že podobnou odvahu u nás zatím nikdo nemá, takový festival tu neexistuje (a mohl by, protože původních her se u nás – byť se to na první pohled nezdá – dělá dostatek, přinejmenším na několikadenní konfrontaci), nehledě na to, že analogickou progresivitu a odvahu zrovna od pražského Divadelního ústavu snad nikdo neočekává. Ať už byl slovenský festival jakýkoliv, jeho smysl je nepopiratelný a měl by nám posloužit jako vzor. Soudobá dramatika je proklatě atraktivní festivalový spojník.