Ironická koncepce dějin

…je tedy radno číst také knihy zakázané, v našem případě práce filosofie dějin, a to nejen proto, abychom neztratili vědomí chyby, která se může znovu objevit v novém a klamném převleku, a nejen proto, že se v těchto dílech objevují morální a politické tendence jejich doby, jež jsou hodny pozornosti, ale také pro to, co z historického myšlení je v nich obsaženo.

Benedetto Croce

Kniha, jejíž první český překlad vyšel v přitažlivé řadě Klasikové společenských věd, nepatřila k zakázaným, ale spíše obcházeným. Dílo italského polyhistora Benedetta Croceho tak rezonovalo v české kultuře jen minimálně. Recenzovaný titul představuje po více než půl století první podstatnější ohlédnutí za dílem tohoto osobitého myslitele a je nasnadě ptát se po příčinách této cézury a po tom, proč Croceho úvahy o dějinách nenalézaly mezi českými historiky ohlas. Důvodů lze uvést hned několik. Tím nejpodstatnějším je zřejmě skutečnost, že nejen historické, ale celé české společenskovědní myšlení se během první poloviny 20. století napájelo především z německých a francouzských zdrojů. I v díle renesančního ducha české meziválečné historiografie Josefa Šusty, jenž měl k italskému prostředí velmi vřelý vztah, nalezneme zmínky o Crocem pouze v univerzitních přednáškách – Šusta o něm mluví především jako o následovníkovi myšlenek Diltheyových. Croceho dějinný optimismus a důraz na živý vztah k vlastní současnosti jako klíč k chápání dějin však v českém prostředí nedošel sluchu – možná i proto, že namísto něj zde živnou půdu našly podobně orientované myšlenky Bergsonovy.

Byli to teprve mladší žáci Gollovy školy, kteří šířeji reflektovali Croceho osobitý pohled na dějiny. Zmíněný důraz na prožitek aktuální dějinné situace nalézáme zejména u Jaroslava Werstadta a Františka Kutnara, později u Jaroslava Marka, mezi historizujícími filosofy pak především u Jiřiny Popelové. Právě ona se zasloužila o uvedení Croceho historického díla do domácího prostředí, když pro Laichterovu Filosofickou knihovnu přeložila jeho Evropu v 19. století (Praha 1938) a v předmluvě se pokoušela nalézt paralely jeho učení s Masarykovými idejemi. V předvečer Mnichova však již kniha u historiků širší ohlas nezaznamenala. Rok předtím navíc hovořil Karel Stloukal na prvním sjezdu čs. historiků o Crocem jako o mysliteli, jehož lze ocenit „pro originální pojetí v duchu jeho filosofie i pro přínos látkový“, jenž však svým dílem bezděky přispěl k formování italského fašismu. Přijetí Croceho díla v Československu to jistě moc neprospělo, ačkoli právě on roku 1925 redigoval Manifest antifašistických intelektuálů, vydával vlivnou revue Critica a jako nezávislý myslitel setrval po zbytek Mussoliniho éry v opozici, podobně jako v Německu historik Friedrich Meinecke. V poválečné Itálii se stal Croce symbolem učence, jenž eticky obstál a nepodlehl svodům totality. Jeho tradicionalistické postoje však v atmosféře snah o zpřetrhání pout s impulsy, z nichž kořenil fašismus, rychle vyšly z módy. Poté, co Croce v duchu svých promonarchistických postojů rezignoval na nabídnutý prezidentský post, postupně se vytratil z veřejného života – opět podobně jako zmiňovaný Meinecke. Přesto zůstává Benedetto Croce pro italskou historiografii inspirativním odkazem. U nás však pro svůj kritický rozbor marxismu nenašel podstatnější ohlas ani v poválečných letech, neřkuli po únoru 1948, a doposud zde bývá traktován epitetem „méně známý italský historik“.

Jak tedy nahlížet knihu, jež u nás vychází s odstupem takřka sedmi desetiletí – dlouho poté, co byly znevěrohodněny všechny pokusy o konstrukci filosofie dějin? Lákavým pro současného čtenáře může být fakt, že Croceho historiografická konfese z roku 1938 představuje určitý zlom v procesu rostoucí nedůvěry vůči všem rozmáchlým dějinným konceptům. Kniha se sice nezabývá disciplínou, jež byla Crocemu nejbližší (totiž estetikou), ale historiografií, přesto se zde v duchu autorovy teze o podřazenosti historie světu umění stále pohybujeme v prostoru krasovědy. Nikoli náhodou věnoval Hayden White ve své Metahistory finální kapitolu právě Crocemu, přičemž jeho chápání dějin výstižně charakterizuje jako ironické. Svou snahou o filosofií fundované uchopování dějin uzavírá Croce řadu koncepcí, zaštiťujících se individualismem, pokrokem a dalšími liberálními idejemi z odkazu devatenáctého století. Originálně pojatým historismem a především Nietzschem poučenou skepsí vůči všem dosavadním pokusům o konstrukci dějin od Leopolda von Ranke přes Burckhardta po Spenglera či Toynbeeho předjal kritické vhledy Raymonda Arona a v témže momentu předznamenal i osud dalších podobně univerzálních pokusů včetně Huntingtonových a Fukuyamových, jež sice svorně popíraly možnost existence filosofie dějin, ale zároveň eo ipso budovaly novou. V tomto smyslu Croceho kniha představuje zřejmě poslední autentický pokus o konceptualizaci dějin prostřednictvím těch idejí, jež definitivně rozrušilo postmoderní myšlení.

Autor působí jako externí doktorand katedry historie na Pedagogické fakultě UK.