Tváře macechy revolucí

Útlá brožovaná publikace Interpretace ruské revoluce 1917 je plodem konference, jež navázala na setkání nad interpretacemi revoluce francouzské. Po obrazech matky revolucí se organizátoři rozhodli pokusit se o mozaiku revoluční macechy. Iniciátoři kolokvia, kterými byli opět badatelé z Masarykovy univerzity v Brně, nabízejí především průhledy do metod historiografie uplynulého století. Pouštějí se však i do oblasti politologie, sociologie, dějin kinematografie, ba i (ač formalistně a s chybami) školní didaktiky v rámci současné reformy tuzemského vyučovacího procesu.

V úvodní stati si editor sborníku Jiří Hanuš posteskl, že se „při analýze ruské revoluce nemůžeme opřít o nějakého Alexise de Tocquevilla 20. století, který by například v roce 1956 mohl vydat knihu ,Starý stát a revoluce’“. Jistě, klasik výkladu revoluce, na němž by se badatelé většinově shodli, by se hledal obtížně. Příčina tkví v tom, že interpretace ruských událostí roku 1917 byla po celé 20. století odvislá od příchylnosti jednotlivých badatelů k tu liberálnějším, onde méně svobodymilovným postojům, a vzájemné kontroverze vycházejí i z odlišné generační zkušenosti. Spíše než nové pohledy ovšem přináší recenzovaný sborník rekapitulaci dosavadních přístupů, a to na konkrétních příkladech osobností, děl či názorových střetů. Lze pouze litovat, že se hlubší reflexe nedostalo dílům Orlanda Figese, Martina Malii či Richarda Overyho.

Potřeba angažovaného postoje

Úvodní stati jsou věnovány vývoji Masarykových názorů na ruskou revoluci a jeho knize Rusko a Evropa (Radomír Vlček). Poněkud neintegrálně, avšak coby doplnění řečeného navazuje stať Jaroslava Vaculíka o proměnách názorů a postavení Čechů v Rusku během první světové války. Následuje nástin dosavadních přístupů k ruské revoluci, v níž je pouze okrajově glosována prosovětská produkce, jež k pochopení podstaty samotného procesu dodala vlastně pouze ideologický závoj, jejž je třeba poodhalit.

Za pozornost stojí portrét Pavla Nikolajeviče Miljukova, jemuž se osobní politický krach stal v exilu impulsem k celoživotní analýze revoluce (Josef Šaur). Neméně zajímavá, byť poněkud těžkopádná je komparativní stať Jana Dvořáka o díle dvou středoevropských individualit – Jana Slavíka a Jana Kucharzewského. Odlišná metodologická východiska i pohled na Rusko jsou poučným příkladem česko-polského nesetkávání. Zmapování předních západoevropských děl se ujal Václav Veber ilustrací pojetí Waldemara Guriana a Borise Souvarina, dvou badatelů osobitě spjatých s ruským prostředím. Veberův text je příhodným kontrastem k obrazu americké historiografie a prací Richarda Pipese (Zbyněk Vydra). Dílo nezařaditelného autora je zde východiskem k ilustraci nesouvztažnosti jeho zdánlivě konzervativní a individualistické analýzy revoluce s přístupy mladších sovětologů Ronalda G. Sunyho, Diany Koenkerové aj., ovlivněných marxismem a kladoucích důraz na kolektivní jevy v dějinách. Kontrast obou přístupů ovšem dobře zjevuje fakt společný oběma znesvářeným postojům: totiž že pouhé zdokumentování událostí ruské revoluce, jak jej podal například Edward Halett Carr, k pochopení problému nevede. Věc sama jaksi vyžaduje angažovaný, nikoli však ideologicky sterilní postoj. Právě sterilitu ideologizace a aplikace vulgárně dialektických hodnocení dobře odhaluje exkurs polského badatele Macieje Górného do historiografie socialistického Polska, ČS(S)R a NDR (s výtkou k chybné transkripci jmen a názvů – např. Galicia namísto Halič – a lapsům v překladu). Slibovaný průhled do slovenské produkce pozůstává spíše na výčtu (Lubica Harbulová).

Meze angažovanosti

Nejkontroverznějším příspěvkem sborníku je nesporně esej Martina Kučery Osud revoluce. Čtenář bude překvapen, s jakou rozhodností se odborník na českou politiku přelomu století a domácí historiografii téhož období po brilantním rozboru Leninových analytických omylů vrhl do obhajoby interpretačních klíčů poplatných postojům reformního socialismu. Ne že by ve svém tázání snad ztratily na tíživosti. Na rozdíl od ostatních příspěvků, jež vyznívají v duchu zasvěceného, avšak neangažovaného komentáře, odpovídajícího konsensu odborného diskursu, však Kučera vstupuje do roviny osobního zaujetí. Motivuje ho možná skutečnost, že obhajoba Leninových názorů byla v polistopadové éře vnímána jako rétorická doména sympatizantů KSČM. S tím však po přečtení textu nevystačíme. Je třeba se ptát, kudy dospěl nesporně erudovaný badatel s nekomunistickými kořeny k adoraci Leninových teoretických konceptů, jeho „umění konkrétní politické analýzy a jejího filosofického zobecnění“ a „neobyčejné teoretické potence“. Co jej vede k formulacím, v nichž se slovo „geniální“ ve vztahu k politické teorii snoubí s kondicionálem „kdyby – pak možná...“ v praxi. Proč užívá paušální dialektické charakteristiky Lenin: „duchovně Evropan“ oproti Stalin: „bytostný Neevropan“ a pro revoluční teror nechvalně známé označení „vážné přehmaty“? Historik by se neměl dopouštět takových argumentačních zkratů, jako když Kučera hájí Leninovu snahu o nastolení „socialistické demokracie“, ale vyčítá mu zároveň, že „nezvládl nástupnictví“. Podobně je čtenář v rozpacích, když Kučera považuje „aktivizované masy“ za „vlastní hybatele revolučního pohybu“, ačkoli sám uznává, že mužici byli „tradičně pasivní“, „nevzdělaní, negramotní, a proto nebyli schopni kritické reflexe toho, co s nimi stranický aparát dělal“. Jak potom číst Kučerovu pekařovskou monografii? Za co považovat jeho zaklínání se hermeneutikou? Jak mocné je stále ještě opium intelektuálů, jestliže je po všech odhalených temnotách bolševické politické praxe možné nadále hájit její teoretická východiska, ba dokonce je považovat za geniální a „přehmaty“ praktického činu omlouvat jako „východisko z nouze“? To je myslím nejpodstatnější z otázek, které sborník nastolil. Je škoda, že se editoři rozhodli publikovat pouze znění konferenčních přípěvků, následnou diskusi však nikoli. Laický čtenář by si býval mohl učinit představu o tom, jak je v podobných případech vedena polemika na odborném fóru. Reflexi práce historické obce by to jistě prospělo.

Autor je historik, externí doktorand PedF UK.