Jak s odstupem charakterizovat nedávno proběhlé francouzské prezidentské volby? Jednou větou asi takto: standardní politické logismy v nich selhaly, jedná se o politickou záhadu, vysvětlitelnou jen s pomocí psychologie. Mediální klasifikace protagonistů a jejich volební klientely jako levice (Royalová), nacionalisté (Le Pen), střed (Bayrou) a konzervativci (Sarkozy) jen odvádí pozornost od podstatného, a je tedy nanejvýš použitelná jako prostředek komunikace. S určitostí se dá tvrdit jen jedno: v zákulisí divadla politické korektnosti, kterou Madame a Monsieur bezprostředně po volbách demonstrovali před televizními kamerami, se skrývá realita nebývalé polarizace společnosti. Otázkou je, proč se tato polarizace, vyjádřená mimo jiné i nebývale vysokou volební účastí, odrazila ve vítězství pravicového konzervativce, a nikoliv jeho socialistické konkurentky. Pravicový Le Figaro má zřejmě pravdu: volba Sarkozyho poznamená historii země. Francouzskou společností hýbou ponejvíce tato témata: sociální stát, „Evropa“, imigrace. Přitom jako ještě nikdy v poválečné historie ovládla volby národní symbolika, dokonce i u socialistů. Je otázkou, zda pouze se zřetelem na Sarkozyho pseudonárodní prvky v jeho volební strategii, nicméně toto artikulování národní myšlenky v kandidátském trojúhelníku Royalová – Sarkozy – Le Pen v americkém stylu nabylo na francouzské půdě extrémně karikaturní podobu.
Ségolène Royalová nicméně vyrukovala s dvěma tématy, která byla schopna oslovit zejména mladé voliče: sociální spravedlnost a reformu institucí tzv. Páté republiky, zejména omezení pravomoci prezidenta a posílení role parlamentu. A to v době, v níž dochází k bezpříkladné demontáži veřejných služeb a omezování komunálních pravomocí obecních rad. Do svého volebního programu zahrnula dokonce pojem participující demokracie, který bezesporu více koresponduje s demokraticko-republikánským ideálem než nabubřelá prezidiální moc, pocházející z dob alžírské krize.
„Modernizace“ Francie à la Sarkozy naproti tomu není nic jiného než směsice neoliberalismu, konzervativně laděného kvazinacionalismu a především sebeprezentace coby muže pořádku. Na tom, že se právě téma imigrantů a celkové kriminality stává tažným koněm pravice nejen ve Francii, má ovšem nemalou zásluhu sama levice, která tento problém systematicky ignoruje. Jeho úspěch zaráží o to více, že se – prozatím verbálně – rozešel s tradicí celé poválečné francouzské politiky, počínaje De Gaullem a konče Chirakem. Ta stála na dvou hlavních pilířích: silném národním, státem podporovaném či vlastněném průmyslu a na nezávislé zahraniční politice. Konsensus ohledně těchto dvou komponentů tzv. gaullismu více méně panoval mezi levicí i pravicí. Není proto divu, že Sarkozyho omluvu Spojeným státům za dosavadní francouzskou politiku označil bývalý ministr kultury Jack Lang v pořadu Hard talk na televizní stanici BBC za něco naprosto nevídaného a nepřijatelného.
Kde tedy hledat příčiny jeho vítězství? Že by opravdu „la grande nation“ začala ztrácet svoji velikost? Socialistka Royalová sice voličům představila atraktivní program, nedokázala ale vysvětlit, jak by chtěla jeho sociální komponenty vzhledem k závazkům vůči Maastrichtské smlouvě a bruselským direktivám, které z ní pramení a které se i její strana zavázala respektovat, v praxi uskutečnit. Konzervativní neoliberál (dnešní svět reálné politiky tento pojmový hybrid skutečně umožňuje) Sarkozy má oproti tomu svůj politický domov na půdě technokraticko-monetaristické „Evropy“ a leží plně v trendu doby: trochu Le Pena, trochu Orwella a k tomu neviditelnou ruku trhu.
Současná, vzhledem k brzkým parlamentním volbám prozatímní vláda by se z hlediska psychologické sugesce na nepříliš přemýšlivý dav mohla označit za mistrovský kousek. Silné zastoupení žen včetně migrantského pozadí (Rachida Dati s rodinnými kořeny v Maghrebu ve funkci ministryně spravedlnosti), liberál z Bayrouova prostředí Harvé Morin ministrem obrany. Vytvořením nového superministerstva pro přistěhovalectví, integraci a národní identitu zase Sarkozy signalizuje směrem doprava smysl pro národ a pořádek.
O co jde, je jasné: odlákat „trojjediným“ socialistům tzv. středové voliče. Sedm ministryní je jasnou protiofenzivou vůči feministickým tónům v rétorice Ségolène Royalové, jmenování dnes již bývalého člena Socialistické strany (Parti socialiste) a spoluzakladatele nestátních organizací Lékaři bez hranic (Médecins sans Frontières), Lékaři světa (Médecins du Monde) a Nadace pro humanitární akci (Fondation pour l’action humanitaire) Bernarda Kouchnera ministrem zahraničí má zase paralyzovat její důraz na dodržování lidských práv ve světě. Zejména Kouchner, tato „osobnost bez hranic“, jak jej nedávno vskutku trefně charakterizoval předseda parlamentní frakce socialistů Jean-Marc Ayrault, má být očividně tažným koněm pro „středové voliče bez rozumu“. Celkově se jedná o dobře promyšlený tah, mající za úkol přetáhnout ve volbách na stranu Sarkozyho Unie pro lidové hnutí (Union pour un Mouvement Populaire) ty nepříliš přemýšlivé občany, kteří volí spíše intuitivně. Zda se mu tento záměr podaří, ukážou následující parlamentní volby.
Socialisté se naproti tomu nacházejí v nezáviděníhodné pozici, do které se ovšem vmanévrovali sami. Příliš nápadné je jejich lavírování mezi pokusem o náznak skutečné levicové politiky (Laurent Fabius) a otevřeně neoliberálním kursem (Dominique Strauss--Kahn), které se snažila a snaží Madame Royalová překonat svým šarmem. Jak poznamenal deník Les Dernières Nouvelles d’Alsace, levice těžce platí za to, že nedokázala překonat svoji dvojakost a nerozhodnost. A tohoto problému s rozporem mezi teorií národní sociální politiky a loajalitou vůči institucializované nadnárodní neoliberální realitě se evidentně do voleb nezbaví. Ale i kdyby socialisté udělali i za cenu rozpolcení krok doprava, přidělali by si jen nový problém: proč volit kopii něčeho, co je k mání jako originál? Katolický deník La Croix komentoval výsledek prezidentských voleb takto: „Francouzi volili, poselství je jasné!“ Ale je tomu opravdu tak? Přeje si jejich většina dokončit demontáž sociálního státu a zároveň dát sbohem gaullismu? Teprve další týdny ukážou reálnou hodnotu Sarkozyho vítězství a směr, kterým se bude Francie napříště ubírat.
Autor je historik, religionista a sociální psycholog.