Porotce ceny Magnesia Litera naráží hned na začátku své práce na několikerá znevýhodnění. Předně se dobrovolně uvoluje k tomu, že se stane součástí propagandistického stroje, rukou instituce, jejímž smyslem je „propagovat a rozšiřovat povědomí o současné české literatuře“. K takovému úkolu se uvolíte ještě poměrně snadno – jde o knihy přece, a kdo se dnes vyhne marketingu, že? Hůře se pak vyrovnává s námitkou, že celou tuhle marketingovou akci platí firma, která připustila, aby si pro České slavíky přišel islamofob Ortel.
Ale zase: máme kvůli jednomu omezenci hodit do stoupy všechny ty knížky, které možná stojí za to a na nichž se zvnějšku ani zevnitř Magnesia nepodepsala nijak? A nepotrestáme protestem či blokádou, jíž se tak obdivuhodně podjal Viktor Stoilov a jeho nakladatelství Torst, více čtenáře, autory a sami sebe než Ortela a onu zlovolnou firmu?
Ať tak či onak, morální pohlavky a nařčení z bezcharakternosti, kterého se člověku za účast na tomto zjevně „všelijak pochybném“ podniku dostává, poměrně snadno vyváží zevrubné prozkoumání jednoročních vrstev české literatury, k němuž by se jeden těžko odhodlával, neboť by mu všechna ta písmenka za to nestála. A tak díky „odporné firmě“ nepřímo vyzdvihující Ortela alespoň mohu trochu hlouběji a zevrubněji poznat, co, jak a proč se v dnešním Česku píše. Kde a jak se píše literatura a kde a jak mizí, kudy utíká pryč, aby ji nahradilo prosté vyprávění o životě.
Tohoto povídání, tvářícího se jako literární psaní, zdá se být přece jen v Česku poněkud mnoho. Jako by čeští písmáci tak silně toužili po vyzdvižení na úroveň oficiálně literární, o institucionalizaci svých zápisků ze života, až jejich touha dokonale okouzluje i vydavatele, kteří jim výsadu označení Spisovatel tak nadšeně a v takové míře poskytují. Literatura zdá se být „psaním či zapisováním života“, ale v přívalu zápisů tohoto prostého a tak hojného druhu i laik snadno pozná, že literatura musí být jinde, protože jinak by byl dnes spisovatelem každý, kdo hodí své noční snové poluce na Facebook nebo na Twitter.
A tak porotce, který tak zásadně morálně pochybil svou účastí v podezřelé hře na Literaturu a její společenskou vážnost, nakonec přece jen stojí před obrovskou otázkou: Co je Literatura? A poznáme ji, když ji potkáme, když ji držíme v ruce a čteme? Jak se to dělá? A neproklouzne nám v denním psaní života, které se stalo oblíbenou hrou místních „literátů“?
S literaturou je to jako s každým jiným uměním. Začíná tam, kde vzniká, kde se zjevuje styl. To ovšem není nějaká estetická, nýbrž spíše etická, existenciální, praktická či filosofická kategorie. Tak jako filosof vytváří specifický pojmový svět, který je natolik jiný, že ho nelze jen tak přeložit do nějaké systematické filosofie či jejích dějin, i spisovatel tvoří výjimečné univerzum, které nelze teoreticky rozebrat na dílky a ty pak zařadit do kategorií a podkategorií, z nichž vystoupí jakýsi význam. To, do jaké míry toto univerzum odolává či odporuje jakékoliv kategorizaci, pak rozhoduje o síle psaní. Námitka samoúčelnosti a nesmyslnosti rádoby uměleckého psaní neobstojí, protože ta se při čtení snadno dříve nebo později odhalí: univerzum se v takovém případě drolí a nakonec hroutí.
Prvním znamením spisovatele je jistě jazyk. Ale ne snad slova, fráze, dikce, nýbrž především způsoby proplétání, které vytvářejí románovou či jinou strukturu (stylistika je tu chápána vždy spolu s jazykem jako výrazem). Nejde o ozvláštňování světa, jak by se mohlo zdát, nýbrž naopak o jeho zakládání a rozvíjení, co sledujeme v literatuře nejvíce a co nás také nakonec samozřejmě pohltí, když se spisovateli daří. Jinak řečeno: pokud nás spisovatel dokáže zaplést do svého světa, pokud se my zapleteme s ním, vyjádřeno stejně jen opačně, můžeme si být skoro jisti, že máme co do činění s literaturou.
Z pohledu stylové výjimečnosti univerz psaní se česká literatura v roce 2015 nejeví jako místo přepestré, přísnější oko by dokonce řeklo, že jde o planinu, nemusí ale (řečeno s vysmívaným klasikem české průměrné zábavy) pršet, jen když kape. A tak pro porotce, znaveného svými etickými dilematy účasti v pochybném cirkusu zvyšování prodejnosti literatury, je nakonec milou odměnou, zjistíli, že pár skutečně stylových spisovatelů (ale to je vlastně vyjádření nadbytečné, záměrně zvolené jen kvůli důrazu) tady přece jen ještě máme.
Zaplaťpánbůh! Tato odměna objevení spisovatelů a specifických stylových univerz je totiž oním toužebně očekávaným a hledaným alibi, které snad omluví i to, že toto hledačství perliček na dně české literární pouště platí perfidní minerální firma kryjící Ortela. Přiznejme si, ano, může to být tak, že to bylo hledání poněkud účelové, ale kdo by chtěl veřejně odsoudit sám sebe za to, že rád čte? Česká literatura pořád nějak žije, je tu, činí se a ani Ortel, zalévání Magnesií a povinná televizní ceremonie ji nedokážou zadusit.
Autor je komentátor Hospodářských novin a předseda porot letošních cen Magnesia Litera.