Čím dnes dráždí Antigona?

Text Antigony neslouží Martinu Čičvákovi k důmyslným modernizacím a aktualizacím. Na jevišti sice nevidíme splývavé řízy a antické sloupy, přesto se režisér zvolenými jevištními prostředky víceméně snaží posloužit podstatě Sofoklova příběhu. Což je v dnešní době co největšího zviditelňování režijního rukopisu snaha jistě chvályhodná, v případě brněnské inscenace bohužel ne zcela dostačující.

Scéna Toma Cillera odkrývá poněkud omšelé útroby Mahenova divadla. Hraje se na téměř prázdném jevišti (hodovní stůl, dvě kožená křesla a umyvadlo), které svou rozlehlostí připomíná spíš vybydlenou továrnu. Tento dojem dotvářejí i ozvěnou poznamenané hlasy snímané mikrofonem zavěšeným ve středu scény. Jen pomocí světel se ze scény vykrajují intimnější prostředí: světelný pruh od forbíny až kamsi k výtahu, hluboko do nitra technického zázemí divadla, jednoduše vytváří vertikálu, cestu, která Antigonu vede od života k smrti, z paláce do jeskyně, kde má být zazděna.

Kostýmy (Marija Havran) zasazují příběh do dnešních dnů. Mužové se po thébském dvoře pohybují v dobře padnoucích oblecích, jen Hlídač posedává s kytarou v pohodlném tričku a podbarvuje většinu scén monotónním bluesovým riffem. Ismeninu a Eurydičinu ženskou poslušnost a poddajnost podtrhují lehké materiály, podpatky, puntíky a volánky. Antigona je oproti tomu oděna do strohého černého trika a sukně, přepásaná robustním páskem, na nohou má mohutné kozačky bez podpatků.

Režie se nebrání jemným aktualizacím. Isména otevírá celou inscenaci zpěvem písně We Are the Champions, kterým oslavuje zachránění Théb, Hlídač přivádí Antigonu v policejních poutech, zazní songy Karla Kryla či Boba Dylana. Režisér nakládá poměrně volně i se Sofoklovým textem: z verše přechází místy do prózy, jazyk obohacuje současnými výrazy, což mu pomáhá k zcivilnění příběhu.

Čičvák také příběh obohatil o scénu, kdy se Antigona snaží odvléct mrtvé tělo svého bratra Polyneika (Vratislav Běčák) z předscény na místo, kde by ho mohla v klidu pohřbít. Subtilní blondýnka najednou zápasí s bezvládným nahým tělem a přeneseně se ukazuje, že k překročení Kreontova zákazu musela použít skutečně všech svých sil. Její hrdinství se tak aspoň na okamžik výrazně zlidšťuje.

V hlavní roli herci

Oproti svým dřívějším inscenacím dává režisér poměrně velký prostor hercům. Přesto se postavy nezdají nějak důmyslně vyloženy, a tak vyznívají často ploše. Antigona (Eva Novotná) pohrdá vším kolem sebe, Kreontem, svou sestrou a nakonec i životem. Když ji Kreón vyzve, aby se přiznala, že přestoupila jeho zákaz, rozbrečí se, padne na kolena a prosí za odpuštění. Vzápětí se narovná a hrdým trhnutím hlavy dá najevo, že Kreón skočil na její žert. Jen na několika místech v jejím chování probleskne lítost nad blížící se smrtí.

Isménu hraje Erika Stárková jen jako ustrašenou husičku, napůl ještě dítě, zatažené do věcí, které jej odvádějí od radostného zpěvu a her.

Z chóru zbyl v Čičvákově inscenaci jen velmi současně pojatý Náčelník (Jaroslav Kuneš), jakýsi Kreontův tajemník, který se jeví jako oportunista, přiklánějící se jednou na stranu Antigony, jindy se pochlebně smějící Kreontovým chvástavým vtípkům. Zároveň je ovšem dobrým diplomatem, který ví, jak se na jeho pána musí, aby nakonec udělal to, co je na něm žádáno. Samozřejmě už v Sofoklovi se chór přiklání jednou na tu, jindy na onu stranu, tím, že Čičvák všechny tyto protichůdné postoje připsal jediné postavě, se však problematika oportunismu stává viditelnější a naléhavější.

Kreón Zdeňka Dvořáka je díky své prokreslenosti zřejmě tím, o kom inscenace vypráví, a Dvořák opět dokazuje, že je hercem, na kterém má cenu stavět repertoár. Jeho Kreón je politik despota. Chce, aby bylo po jeho, a nehodlá ze svého mínění ustupovat. Po rozpravě s Teiresiem (Jaroslav Dufek) se dětsky umíněně přesvědčuje o své pravdě. Přesto se bravurním střihem díky domluvě Načelníka chóru „přepne“ a chce své činy napravit. V závěru je skutečně truchlícím mužem, zoufajícím si nad svou zaslepeností a malostí. Nehybně sedí vedle mrtvol svého syna a ženy, zatímco za jeho zády na scénu s lomozem padá jeden reflektor za druhým. Jeho svět se totálně zhroutil.

K vrcholům inscenace patří Kreontův rozhovor se synem Haimónem (Václav Vašák), snoubencem Antigony. Haimón společně s Náčelníkem chóru vědí, že se na Kreonta musí velice opatrně, a tak se nejdříve snaží navodit příjemnou, poslušnou atmosféru. Kreón se náhle ukazuje coby bodrý tatík, který sedával se synem u táboráku a hrál mu na kytaru countryové „pecky“. Václav Vašák precizně odstiňuje Haimóna od snahy podřídit se otcovské autoritě přes opravdový strach o vzpurného Kreonta až po otevřený odpor. Scéna má přesný temporytmus, na malém prostoru se zde několikrát podaří změnit atmosféru a přesně vygradovat napětí.

Inscenace by se asi nejvýstižněji dala označit jako solidní. Přesto jako by divák nedokázal s příběhem „jít“. Jako hlavní problém celé inscenace se totiž jeví dramaturgický výběr textu. Proč zrovna dnes hrát v Brně Antigonu? Příběh o totalitním, tyranském panovníkovi, který zcela otevřeně nerespektuje žádné jiné zákony, než jsou ty jeho? Dnešní politická praxe je přece jiná. K otevřenému střetu mezi Antigonou a Kreontem by zřejmě ani nedošlo. Málokdo je dnes tak neposkvrnitelný idealista jako Antigona a od Kreonta dnešních dní bychom také spíš slyšeli odpověď typu: „Rozumím vašemu stanovisku, ale momentálně je politicky neprůchodné.“ Čím tedy Sofoklova Antigona dráždí a zaujme člověka 21. století? Na tuto otázku brněnská inscenace nedokázala věrohodně odpovědět.

Autorka studuje bohemistiku a divadelní vědu na FF MU v Brně.