Jak se stal z jednoho vepře vegetarián

Vila Pomeje

Lanýže nad Korytem

New Pork, 21. květen 2504

Drahá,

mám se tu dobře. Jak už jsem ti říkal po telefonu, pánové Rypáček a Kančík jsou projektem nadšeni. Pochopitelně vyžadují pár úprav. Pro některé z nich mají dobrý důvod, ostatní jsou součástí běžného vyjednávání. K definitivní dohodě bychom měli dojít koncem příštího týdne. Doufám, že na víkend budu moci přijet. Kdybys jen tušila, jak je mi protivné být od vás tak daleko. Když tak pomyslím na ta léta po vysoké škole, kdy jsem tě ještě neznal, drahoušku. Mé cesty. Všechny ty stejné hotelové pokoje… Stejně prázdné… Prý mládenecká svoboda… Naštěstí jsi to, lásko, všechno zvrátila.

Přes týden bez ustání pracuji. Večery trávím ve svém pokoji a připravuji se na další porady. Nejotravnější jsou víkendy, protože nemám nic na práci. Připadám si sám a je mi trochu smutno. Myslím na vás, ty má prasničko, a na naše rozkošná selátka. Všichni tři mi moc chybíte. Bydlím v hotelu kousek od kanceláří pánů Rypáčka a Kančíka.

Pro práci se to sice hodí, ale do centra to mám z této téměř výhradně průmyslové čtvrti dost daleko.

Nejhorší na tom je, že hotel stojí pět set metrů od městských jatek. Hned za svítání mě budí rámus kamionů, křik lidí a nadávky dělníků.

Včera jsem se tam šel z nudy trochu porozhlédnout. Taková chyba! Jaká hrůza! Miláčku, představ si stovky, tisíce lidí, mladých i starých, mužů, žen a dětí, které sem sváží kamiony. Protože jsou strašně namačkaní, po cestě se strkají, bijí a koušou. Teče z nich pot a jsou celí od krve. Někteří mají zlomené tlapy a s nářkem se šourají ven.

Jeden za druhým vylézají z kamionu a obklopuje je dřevěné hrazení. Tím prkenným koridorem je vedou do ohrad. Dělníci jsou suroví a bijí ty nešťastné lidské tvory dlouhými klacky. A ještě přitom křičí. Myslím, že účelem je otupit je ranami a křikem a celou operaci provést co nejrychleji tak, aby si lidé nestačili uvědomit, co se s nimi děje. Jsou mezi nimi i tací, kteří se pokoušejí utéct nebo ještě hůře, vzbouřit se.

Naskytly se mi příšerné výjevy, při kterých byli lidé rozdělováni a rozmisťováni do oddělených ohrad. Je vidět, jak na sobě lpí. Hlavně samice na mláďatech. Když jim berou jejich mladé, zuřivě se brání. Křičí, naříkají, kopou na všechny strany a koušou do všeho, co se jim dostane pod ruku. Myslím, že v takové chvíli jsou opravdu nebezpečné. Dělníci mi vykládali, co se stalo jednomu z nich, když spadl do ohrady. Byl okamžitě udupán a roztrhán. Ale jak se na ta ubohá zvířata zlobit? Jak říkal Voltchrochtaire: „Tato zvířata jsou nebezpečná, když se na ně zaútočí, brání se…“

Co se týče dětí, ty jsou vyděšeny k smrti. Třesou se na svých malých nožkách a vypadají ztraceně. A křičí. Křičí! Beze vší sentimentality, jeden by uvěřil, že slyší selátka. Je to děsivé. Ani děti neujdou bití a nadávkám. Dělníci je však přece jen bijí méně, aby je moc nezranili, protože když jsou zvířata příliš zničená, neprojdou veterinární kontrolou.

Staří jsou také k pláči. Jsou hubení (hlavně na boku jim jsou vidět kosti) a postupují vrávoravě a opatrně, aby se i přes šťouchance udrželi na nohou. Přiznávám, že při vší té hrůze jsem měl skoro chuť se smát, tolik mi připomínali staré zchátralé vepře. Tato zvířata už nejsou určena k snědku, ale jdou na pomletí. Vyrábí se z nich hlavně masokostní moučka.

Pak jsou dospělí, děti a starci nastrkáni do oddělených ohrad, kde občas zůstávají – v závislosti na dodávkách – dva až tři dny, vystaveni nepřízni počasí a poslouchají nářky svých příbuzných. K snědku jim nedají nic a k pití jen málo, aby tak omezili jejich vylučování.

A ty jejich oči! Snad si vzpomeneš, jak jsme nedávno na dálnici míjeli náklad s lidmi. Strkali se, aby mohli vystrčit nos a dýchat. Řekla jsi, že mají šílený výraz. Já řídil a moc jsem toho neviděl. Tady jsem ale pochopil, co jsi tím myslela. Pojmenovala jsi to přesně: mají šílený výraz. Jako by jim lezly oči samou úzkostí z důlků. A přece, jak mohou tušit, co je čeká? Jistě nemají jasnou představu o smrti, a přesto je jejich hrůza zřejmá. Cítí to? Cítí strach svých druhů? Jejich křik je musí jistě varovat před nebezpečím, ale nakolik mohou tušit, o co se skutečně jedná, a vycítit, co bude bezprostředně následovat?

Pozoroval jsem jednu samici, která byla v ohradě mezi starými. Musela mít mnoho mláďat, protože její uvolněné břicho jí plandalo až někde u kolen. Cecky měla zvadlé a prázdné. Ach Bože, jak byla ta samice zubožená. Držela se v rohu ohrady, stranou od ostatních. Slintala a zkroutila si konce tlap, hrbila se a celá se chvěla, hlavu schovanou mezi rameny. Upřeně se na mě dívala a sténala a já měl pocit, že se mi snaží dívat do očí. Jako by se mi pokoušela něco říct.

Vím, že je to směšné. Vepřomorfismus, jak nás ujišťují vědci, ale jak na to nemyslet? Co když se vědci pletou? Rozumíš? Kdyby se tak vědci mýlili a lidé byli přece jen schopní nějak myslet. Co když jsou nám bližší, než si myslíme? Co by to pak bylo za šílenou hrůzu. Samé zločiny. Miliony a miliony zločinů. Hory němých obětí. Naše nejvšednější každodennost by nebyla ničím jiným než jedním nesmírným mrchovištěm. Namítneš mi, že se v tom nevyznám, a máš pravdu, ale okamžik strávený u té staré samice byl skrznaskrz zneklidňující. A přece jen si myslím, že jsme se unáhlili převádět všechno na instinkty.

I přes můj odpor mě jakási zvrácená fascinace hnala, abych pokračoval v prohlídce. Porážka dospělých je v zásadě jen pokračováním brutální procedury, která začala jejich odvozem. Zařízení je důmyslné. Ohrada je udělána tak, aby se dal pomocí posuvného hrazení zmenšit její prostor. Na protější straně je otvor, který ústí do úzké chodby, a tou může projít vždy jen jeden člověk. Jakmile se začne s porážkou lidí z té které ohrady, chodba se otevře a hrazení se začne vysouvat. Nastane hotová tlačenice a lidé, aby unikli rozmačkání, nemají jinou možnost než postupovat jeden za druhým chodbou, která je vede na smrt. Na jejím konci jim dají zadní a přední tlapy do želez, aby se nevzpouzeli.

Pak čekají před pravoúhlou zatáčkou, která skrývá celé představení před zraky ostatních, až na ně přijde řada. Nakonec jsou lidé dostrkáni na běžící pás, který je dopraví k porážeči. Ten je usmrtí pomocí strojku, který jim přiloží na čelo. Představ si rukojeť baterky s širokým kabelem na konci. Z ní vystřelí asi deseticentimetrový ocelový hrot, probodne jim hlavu a zabije je. Zařízení funguje na stlačený vzduch.

Musím říct, že samotné usmrcení je téměř okamžité. A když už se nějaký ten jedinec pokouší odvrátit hlavu, aby se vyhnul smrtelné ráně, většina z nich je mrtvá dříve, než pochopí, co se s nimi děje.

Zato předtím je to strašlivé. Rány, ať už od dělníků nebo ty, které si ta ubohá splašená zvířata uštědřují navzájem, křik, strkání, tlumený povyk zvedající se ze stáda, když se začnou ohrady zužovat nebo když jim nasazují železa. Hromadný řev čisté hrůzy. Říkal jsem si, jestli snad jejich strach není horší, než by byl strach náš, kdybychom se octli na jejich místě, protože tato zvířata přece nejsou schopna mentální činnosti.

V mém dojetí mě dokonce napadla trochu potrhlá myšlenka, že utrpení Ježíše Kvííísta by bylo možná morálně ještě větší, kdyby byl člověkem, a ne vepřem. Vím, myšlenka je to rouhačská, ale jestli je naše utrpení zkouškou seslanou Bohem či následkem prvotního hříchu, v čem pak může spočívat smysl utrpení lidí a ostatních zvířat? (Jak vidíš, jsem otřesený natolik, že mluvím poněkud z cesty…)

Jakmile jsou lidé usmrceni, pověsí je hlavou dolů za železa na spodních končetinách na hák. Mrtvoly jedou podél čtvrtící linky. Nejdříve je odříznuta hlava. Některé části jsou pak zpracovány jako lahůdky: jazyk, mozeček atd. Jiné, jako třeba oči, obsahující rosol, jsou používány na kosmetické výrobky. Kádě plné různobarevných očí skýtají znepokojující podívanou. Volně pohozené oční bulvy budí dojem klidného a silného pohledu. Klidné, pronikavé, ale pokojné oči tiše pozorující svou porážku a bídu. Z těch pohledů zbavených života vyzařuje zvláštní důstojnost.

Lidská kůže je svlečena jediným trhnutím ruky. Nejdřív se nařízne nad zápěstím a nad kotníky. Dále pak na vnitřní straně zadních končetin až k tříslům, poté na vnitřní straně předních končetin až k ramenům a nakonec ještě jednou, rovně od hrdla k pohlaví. Kůže je servána naráz a trhání tkáně působí veliký hluk. Házejí ji pak do velkých kádí s vodou, kde se omyje, než se pošle na zpracování. I přes můj odpor jsem se musel obdivovat zručnosti stahovačů, kterým zpracování jednoho kusu nezabralo více než pár sekund.

Těla jsou pak vyvržena, očištěna a příčně rozseknuta napůl. Procedura se vzdaluje od boje na život a na smrt a stává se průmyslovým zpracováním.

To nejhorší jsem viděl nakonec. Někteří – někdy dospělí, ale nejčastěji bohužel mláďata – se z rituálních či gastronomických důvodů nechávají vykrvácet k smrti. Než je zaříznou, obrátí je hlavou dolů. Běžně se stává, že když cítí, jak jim řežou hrdlo, pokálí se strachy. To, co jim stéká po těle, se pak mísí s cákající krví a odtéká v odporných stružkách, zatímco se ti ubozí lidé svíjejí bolestí a hrůzou a vydávají přidušené skřeky.

Byl jsem ochromen znechucením a lítostí. Všiml jsem si také toho, že ti hrdlořezové hrůznost své každodenní práce maskují obzvláštní rozjařeností, žerty a výsměchem na účet lidí, kteří jim zmírají pod rukama. Jsou-li fekálie příliš hojné, má-li nějaký muž nadprůměrně velké či malé pohlaví nebo nějaká žena neobyčejně velké cecky nebo když se nějaký jedinec vzpírá víc než ostatní, pak hned přijde křik, hrubosti a skandování… Zkrátka a prostě, skvostné vepřství v celé své kráse!

Vrchol vší krutosti je podřezávání mláďat, která piští a vřeští v ohradách a pro které si postupně chodí. Jsou tak lehká – některá se sotva postaví –, že je donesou na začátek pásu (je to rychlejší, než kdyby se tam dostávala po svých), kde jim nad kotník připevní želízka. A tak jsou i mláďata pověšena za nožky a s jekotem připomínajícím selátka vzápětí pocítí chlad hrdlořezova nože.

Jaká mrzkost, říkal jsem si, jaká mrzkost a hanba. Jaká zhovadilost té hanebné gastronomie a pánů tvorstva, kteří vyžadují takové utrpení!

Znechuceně a zahanbeně jsem z toho místa odešel. Styděl jsem se za to, že jsem vepřem. Tak rád bych obejmul nebe, každého ptáčka, každý list, každou květinu a prosil za odpuštění i samotný hmyz… Plakal jsem.

Odpusť, miláčku, že ti posílám dopis přeplněný tak chmurnými a děsivými věcmi, ale ta podívaná mnou otřásla. Taková spousta utrpení a krutosti musí vést nutně k pochybám o vepřství jako nejvyšším stupni stvoření…

Tolstchroj měl rozhodně pravdu. Je třeba stát se vegetariánem a nenést již spoluvinu na takových odpornostech.

Už tě vidím, jak zvedáš oči k nebi a říkáš: zase jeden z těch jeho vrtochů! Ale kdybys viděla to, co já…

Bohužel jsem příliš velkým gurmánem na to, abych se definitivně vzdal masa, ale myslím, že to přece jen zkusím.

Dej za mě pusinku našim zlatíčkům. Řekni jim, že tatínkovi moc chybějí. A zkus jim vysvětlit, že kvůli časovému posunu je složité zavolat, dokud jsou ještě vzhůru.

Doufám, že Francis mi namaluje jeden z těch jeho krásných obrázků. A moc zdravím naši malou Paštičku.

Všechny tři vás moc a moc líbám.

Váš milující tatínek.

P. S.: Posílám vám spoustu pusinek!

Přeložil Tomáš Jirsa.

Povídka je vybrána z knihy Garanti sans moraline, jejíž překlad vyjde v roce 2008 v nakladatelství Dauphin.

Text vychází se svolením nakladatele.