Domy, z nichž nestoupá kouř

Kdykoli se na hřbitově provádějí nějaké větší práce, ať už z jakéhokoli důvodu, téměř vždycky se najdou kostry v polohách, které vzbuzují nejhrůznější podezření.

E. A. Poe: Předčasný pohřeb

Domy, z nichž nestoupá kouř – takto dvojznačně označují hroby svých předků primitivní Torajové. V Pazyryku na Sibiři vykopali z trvale zamrzlé půdy hrob ženy starý 2 400 let. V zemljance orientované od západu k východu ležela žena v rakvi s jídlem vedle sebe a dvěma pěkně postrojenými teplokrevníky. Téměř od dob vynálezu písma – pakliže jedno nebylo příčinou druhého – se na hrobkách a hrobech objevovaly nápisy informující o jménu zemřelého, jeho předchozích zásluhách a činech. Málokdy byly hrobky v oblastech kulturně vyspělých společností němé. V římských katakombách z 2. století se zachoval nejstarší křesťanský náhrobní nápis: „V této tmě je světlo, v těchto hrobkách je hudba.“

Nápisy tesané do kamene nebo ryté do kovových desek jsou vedle výzdoby erbové a figurální důležitým pramenem pro historická zkoumání, ale pro básníka jsou velkou knihou magických prostor smrti – té nejzazší hranice, kam může živý člověk zajít.

Náhrobky letem světem

V Čechách a na Moravě se vyskytují vedle nápisů českých nápisy německé, hebrejské a latinské, jež se vztahují především k laickému duchovenstvu a řeholníkům. Unikátní jsou nápisy v jiných jazycích, jako například azbukou psané nacionále donského kozáka na hřbitově v Dubičkách na Litoměřicku z padesátých let minulého století.

Ve středověku a především v době renesance a baroka byly nápisy obsažnější, zdůrazňovaly se zásluhy a funkce zemřelého, zvláštnosti rodu a také zmínky o vykonané pouti do Svaté země bývaly na náhrobcích uváděny. Vůbec nejstarší datovaný hrob ve střední Evropě leží na Velehradě a je opatřen latinským nápisem: „Zde odpočívá Vladislav, jehož zde jsoucí slavný popel uložil opat kláštera 1. listopadu 1252.“ Náhrobky šlechticů byly umísťovány v kostelech nebo vlastních kaplích. Zděné hrobce umístěné za náhrobním kamenem nebo pod ním se říkalo sklípek. Zajímavý je latinský nápis z roku 1485 nad sklípkem českého šlechtice v chrámu sv. Štěpána ve Vídni: „Zři, kdokoli jsi přítomen, kámen, který má Jaroslav boskovický, slavný řadou předků. On vynikal řečnictvím, ve válce velel, byl velkou slávou vlasti i svého rodu. Toho tyran dobře činícího mečem zahubil, zabitého v tomto hrobu bratr pohřbil.“ Mramorový kříž na hřbitově v Bohuslavicích na Hlučínsku hlásá: „Zde odpočívá v Bohu, zavražděná Marie Suchánková, 23 let stará, nar. 14. augusta v r. 1863, zavražděna 10. aug. v r. 1886. Vražedník Frant. N., Bohuslavice.“

Z poněkud jiného soudku jsou náhrobky informující nás o počtu potomstva a činech zesnulého. Žádnou kuriozitou pro tehdejšího Čecha nebyla oznámení jako toto v kostele ve Zvoliněvsi: „Léta Páně MDXCVI umřela urozená paní Markyta Zeydliczova z Bělé, manželka pana Jiřího Z. v letech věku svého LXXXI. Dar od Pána Boha ten měla, že jest svých dětí, synův a dcer a z nich vnoučat a pravnoučat přes LXX živých viděla.“ Nenajdeme však jen samé panegyriky. V kostele Panny Marie v Sušici byl pohřben významný český šlechtic „Albrecht Ferdinand Kekule ze Stradonic, poslední z rodu, největší v světě hříšník. Prosím, modlete se za něho. Byl stár 69 let a umřel v letu 1700 4. decembris.“

Hroby a básníci

Spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský, tak jako řada dalších literátů, připravil si dopředu vlastní epitaf: „Pohřběte mě do hrobu mělkýho, neměl jsem ho velkýho.“ Hroby básníků však bývají hanebně mělké i z jiných příčin. Nedalo prý žádnou námahu odkrýt hrob Karla Hynka Máchy v Litoměřicích. Skromností se vyznačují hroby Ladislava Klímy na Malvazinkách nebo Marcela Prousta v pařížském Père-Lachaise. Naopak okázalostí se, na tomtéž hřbitově, honosí hrob Oscara Wildea v podobě egyptské sfingy s mohutným moudím – postaven byl nákladem jeho obdivovatelky, na jejíž adresu v moderní literatuře objevíme řadu uštěpačných poznámek. Události kolem hrobu Otokara Březiny dokazují, že i prostá hrobní úprava může vzbuzovat silné emoce. Sám Březina si podle Jakuba Demla, jak je uvedeno v Mém svědectví o Otokaru Březinovi (1931), přál prostý dřevěný kříž, nakonec však byl prosazen honosný kamenný pomník od akademického sochaře a grafika Františka Bílka.

V 19. století se mezi měšťany rozmáhá obliba přání a veršů, často naivních a sentimentálních. Čeština, která během 18. století ze hřbitovů téměř vymizela, přichází znovu ke slovu. Rozšířené byly veršované „ohlasy“ na básně soudobých autorů. Hojné jsou verše K. H. Máchy („Dalekáť cesta má, marné volání. Zde úkladně zavražděn byl Jan Hynek, dne 22. prosince L. P. 1896“), K. Havlíčka Borovského („Co lid smrtí jmenuje, není ještě konec“), dokonce i Františka Palackého („Nesmrtelnost mně jistá jest, o jejím způsobu nebudu mudrovati“). Na hrobech z období první republiky jsou často citováni Jiří Wolker a Otokar Březina. Exoticky mezi ostatními jmény se vyjímá perský básník Omar Chajjám, jehož čtyřverší je na náhrobku na IV. hřbitově na Olšanech: „Mým příchodem zisk světu nevzešel,/ ni slávy vzkvět mým odchodem – ó žel./ To jediné jsem nikdy nezvěděl,/ proč jsem přišel a proč jsem odešel.“

Nápisy záhadné, tajemné a neobvyklé

Vedle nápisů duchaplných, informativních či přejatých objevíme nápisy tajemné, záhadné, zmatené a nemálo též nápisů vyjadřujících svojskou eschatologickou filosofii. Jako kryptogram působí nápis z 18. století na náhrobku v Moravských Klobukách: „Anna Blowski. Desátého Dne – O nebe bojuje – Třebas Ledna – Hle za tepla – Nestihle opanuje.“ Na Olšanech je na náhrobku z roku 1932 lakonické oznámení: „Šel osud v černé kápi okolo, a zastavil se u mne.“ Na hrobě z roku 1930 ve Studenci čteme: „Mnoho jsem chodil, rád jsem chodil, poslední moje cesta – až sem.“ Na vyšehradském hřbitově je hrob z roku 1915 s nápisem: „Mnoho slíbila mi matka země, však dala mi jen pouhý sen.“ Teze, že život je pouhý sen, je příznačná pro barokního člověka. Z roku 1677 je náhrobek v obci Kámen na Pelhřimovsku: „Ó čtenáři, co jsem já? Prach a popel. Co jsem byl? Urozený a statečný rytíř Jan Kryštof Malovec z Malovic, pán na Kameně, Zvěstově a Libáni, a hle nyní mé dědictví jsou červi. Byl jsem J. M. cír. rada, než proti Smrti jsem radu nenašel. Byl jsem soudce zemský, sám pak soudu Božímu jsem neušel. Byl jsem malostranský hejtman, a jak malou stránku jsem si získal. Byl jsem nejvyšší země berník, nyní v berni smrti se nacházím. Co mně dnes, zítra tobě, vzdechni aspoň a řekni: Odpočinutí věčné dejž mu, Pane.“

Poslední slovo však mohl mít dokonce i žebrák. Bohuslav František Hakl ve sbírce Hrobní kvítí (1878) cituje nápis na hrobě neznámého žebráka: „U bran, dveří často prosil/ o žebráckou opřen hůl,/ líce často slzou rosil,/ kde byl hojně pokryt stůl,/ trpká byla žití jeho/ přebolestná zdejší pouť,/ vzal jej Pán do lůna svého,/ dal mu věčně blahým slout./ Vším teď rozkoší oplývá,/ na nás, v strasti tu, se dívá,/ těm však, kdož mu dárek dali,/ Zaplať Pán Bůh! volá z dáli.“

Nedaleko Týna nad Vltavou leží Albrechtice, kde se nachází svérázný hřbitov, jehož stavitelem a autorem většiny nápisů byl místní kněz a básník Vít Cíza, pochovaný tamtéž roku 1841. Obsažné nápisy na náhrobcích jsou přebohatou kronikou této lokality a současně kronikou dosvědčující Cízovu odbojnost i hlubokou lidskost. Nevídané je i to, že si Cíza vybral hrob uprostřed sebevrahů, bývalých svých farníků. Na tehdejší dobu to byl čin rozhodně revoluční – sebevrazi byli pochováváni před hřbitovní zdí, na křižovatce nebo na zvlášť označeném místě. Cíza pro ně však měl omluvu, kterou vyjádřil nápisem: „První zlý čin, hned výzrada, světská hanba a bázeň,/ že i následovat bude mě přísný trest a kázeň./ Můj mladý věk, osiřelost, k tomu trudná myšlenka,/ že říkati lidé budou: tj. ona zlodějka!/ Též přítele jsem dobrého nenalezla v té době,/ když to strašně burácelo v mé zbouřené útrobě./ To mou mysl tak temnělo a ponouklo k zoufání,/ že skočila jsem do vody a zhynula bez pokání…“

Hřbitovní kvítí

Literatura zabývající se tématem hřbitova došla v českých zemích největšího rozmachu v druhé polovině 19. století a její epocha skončila s pádem první republiky. Na dnešních hrobech objevíme málokdy něco duchaplného nebo kuriózního. Jedním z největších sběratelů hřbitovních nápisů byl Antonín Šorm. Knižně je vydal ve sbírce Náhrobní nápisy (1939). V předminulém století vydali svědectví o dávno již zaniklých poselstvích smrti a od smrti F. V. Nowotný v knížce Kwítka náhrobní (1848) a Bohuslav František Hakl v knížce Hřbitovní kvítí (1878). Z hlediska místopisného o hřbitovech psali například Vladimír Sís, autor průvodce Olšanské hřbitovy (1929), nebo hřbitovní kněz František Starý, autor knihy Městský hřbitov v Prostějově (1931). Hlediskem uměleckým se zabývá kniha Josefa Kachníka Výtvarné umění chrámové a hřbitovní (1923). Na adrese cemetery.cz najdete virtuální databázi hrobů pohřbených. Seznam zahrnuje 720 hřbitovů v naší republice, ale zdaleka není úplný.

Autor je básník a publicista.