Ještě před příjezdem do Prahy se George Bush nechal slyšet, že jedním ze zásadních bodů jeho návštěvy bude projev na mezinárodní konferenci o bezpečnosti a demokracii. Akce, kterou před více než půldruhým rokem vymysleli Václav Havel, bývalý sovětský disident a izraelský politik Natan Šaransky a šéf minulé španělské vlády José María Aznar, tak získala na závažnosti. První den proto účastníci, mezi nimiž byla řada akademiků, mnoho někdejších i pár stávajících politiků a disidentů, strávili v napjatém očekávání. V této atmosféře se dalo přehlédnout, že jsou ostatní hosté nuceni omezovat své projevy jen na pár minut, při nichž většinou stihli především poděkovat organizátorům a lehce se dotknout několika problémů, které se týkají země, z níž pocházejí, nebo otázek mezinárodních vztahů, kterým se věnují jako odborníci. Málo z těchto poznámek mělo ale přímo něco společného s politikou prosazovanou hlavní hvězdou konference.
Výjimku tvořil profesor iráckého původu z Brandeisovy univerzity Kanan Makijata, který zdůraznil, že pozitivní šance na změnu režimu v Iráku byla promeškána v roce 1991 a po dlouhodobých sankcích už v roce 2003 neexistovala. Blízkovýchodní politiky USA se dotkl i palestinský novinář a aktivista Bassem Eid, který kritizoval skutečnost, že vláda prezidenta Bushe poskytla před dvěma měsíci 86 milionů dolarů bezpečnostním složkám Fatahu, zatímco organizacím pro lidská práva se takové pomoci nedostává. Zároveň kritizoval politiku dvojího metru, kdy Západ některé zkorumpované a opresivní režimy v arabském světě podporuje a jiné naopak odsuzuje.
Projev amerického prezidenta, který pár hodin poté následoval, výtku palestinského novináře dobře ilustroval. Bush předložil hierarchii států z hlediska jejich „oddanosti“ demokracii i dynamiky při nastolování tohoto společenského řádu. „Cenné partnery, jako je Egypt, Saúdská Arábie a Pákistán“, chce Amerika podle Bushových slov dále podporovat, „aby pokročili ke svobodě“. Spojené státy prý „stojí pevně za lidem Libanonu, Afghánistánu a Iráku, který hájí demokratické výdobytky proti extremistickým nepřátelům“. Odklon od demokratických změn pak zaznamenaly podle hlavy světové supervelmoci státy jako Venezuela, Uzbekistán a Vietnam. K nejhorším diktátorským režimům světa pak podle Bushe patří Bělorusko, Barma, Kuba, Severní Korea, Súdán a Zimbabwe. Co si pak počít s těmi mocnějšími nedemokratickými státy, jako je Rusko nebo Čína? Podle Bushe „naše přátelství s nimi je složité. V oblastech, kde sdílíme společné zájmy, spolupracujeme... Součástí dobrých vztahů je schopnost mluvit o našich rozporech. Proto Spojené státy budou nadále budovat své vztahy s těmito zeměmi – a uděláme to, aniž bychom se zřekli svých zásad nebo svých hodnot.“ Opatrná kritika příliš neuspokojila přítomného vůdce ruské opozice Garriho Kasparova. Na tiskové konferenci po setkání skupiny disidentů z 18 zemí s americkým prezidentem bývalý šachový velmistr prohlásil, že Bushův pražský projev sice znamená pro Rusy bojující za demokracii povzbuzení, osobně by ale přivítal tvrdší slova.
Bushovo vystoupení se však neslo spíše v pozitivním a optimistickém duchu. Shrnul nové kroky, které chce vláda USA podnikat na podporu disidentů ve světě. Byl vytvořen Fond pro obhájce lidských práv. Prezident také „požádal ministryni Riceovou, aby vyslala směrnici každému americkému velvyslanci v nesvobodné zemi: Hledejte a scházejte se s bojovníky za demokracii a lidská práva.“ Před odjezdem pak účastníkům konference požehnal.
Druhý den konference na projev amerického prezidenta a roli USA v boji za „bezpečnost a demokracii“ už nikdo z diskutujících přímo nereagoval. Jen polský novinář Eugeniusz Smolar se ozval se zastřenou kritikou demokratických států, které také mučí. Projevy zástupců amerických think-tanků a univerzit, pro něž účast na akci spolu s prezidentem představovala prestižní záležitost, se zabývaly spíše potřebou vytvoření Organizace demokratických států, která by podle představ některých z nich mohla nahradit stávající nefunkční mezinárodní organizace.
Poslední část konference byla věnována roli střední Evropy ve vztazích EU a Ruska. Místopředseda vlády Alexandr Vondra shrnul hrozby plynoucí ze závislosti na ruských energetických zdrojích a z neexistence jednotné evropské politiky vůči Rusku. Zdůraznil přitom význam posledního setkání v Samaře, které by mohlo být určitým bodem obratu. Významná sovětská disidentka Ljudmila Alexejevová varovala, že ruské mocenské struktury na rozdíl od tamních nevládních organizací nesdílejí se Západem demokratické hodnoty. Připomněla důležitost tzv. Třetího koše dohod z Helsinek v politice vůči Sovětskému svazu a navrhla, že by Západ mohl nyní využívat podobných prostředků. Jenže, jak upozornil polský novinář Eugeniusz Smolar i estonský prezident Toomas Henrik Ilves, názory na politiku vůči Rusku se mezi starými a novými členskými zeměmi EU stále liší.
Na konferenci zřetelně chyběl hlas mnoha disidentů z arabského světa, z nichž někteří zřejmě účast odmítli kvůli obavě se spojením s Bushem. Neobjevil se tu tedy pohled, který by vystavil kritice východiska i praktickou politiku prezentovanou na setkání zástupců vlád a institucí Západu. Zcela absentoval také kritický názor na ohrožení demokracie, které západní země podstupují v souvislosti s nově zaváděnými bezpečnostními opatřeními. Naopak silně z konference zazněly projevy solidarity s demokratickými disidenty v mnoha zemích světa. Význam této podpory přitom nemůže úplně devalvovat ani fakt, že je selektivní a často nedůsledná či bezzubá.
Vladislav Jandjuk je člen exilové běloruské vlády.