Jak je to s divadelním prostorem? Na tuto otázku je snad lépe neodpovídat, neboť neexistuje žádné stabilní místo, „úběžník“, z něhož lze bezpečně měřit a vydávat objektivní zprávu o stavu tohoto oboru.
Žádné učení samo o sobě nepomůže tam, kde chybějí vlohy.
Ben Jonson
Názor na divadelní prostor se proměňuje souběžně s vývojem divadelních prostředků a všeobecným směřováním této kulturní disciplíny. Tento jev vyvěrá z poznání skutečnosti, že existuje něco jako pohyb evropského a posléze i světového myšlení. Jeho jednotlivé etapy můžeme celkem přehledně sledovat a identifikovat především ve vizuálních oborech, jejichž matečním oborem je architektura. Divadelní prostor je tedy možné a žádoucí posuzovat v souvislosti s vývojem a skladebností stavebního vývoje. Není překvapením, že na samém počátku divadelního způsobu komunikace byl vytvořen ideální stavební typ shromažďovacího prostoru, který odpověděl na všechny důležité potřeby správného fungování kulturního fenoménu divadla a který nebylo zapotřebí zásadně několik století měnit – totiž antický amfiteátr.
Elementární prostorová forma naplňuje ideální podmínky pro viditelnost a slyšitelnost. Navíc splňuje nejdůležitější funkci tohoto shromažďovacího prostoru: poskytuje pro potřeby obřadu divadla a společenství publika a účinkujících odpovídající prostředí. Zmíněné vlastnosti představují trvalé poselství, kterému je zapotřebí porozumět a z něhož je možné čerpat poučení i dnes. Následný vývoj tohoto oboru probíhal nespojitě tak, jak se divadlu dařilo naplňovat svoji společenskou potřebnost.
Pro chápání současných požadavků na tvorbu divadelního prostoru je dobré se zmínit o baroku. Toto dosti složité období, které jistým způsobem znehodnocuje pozitivní výsledky renesance, vrcholilo snahou o iluzivní obraz světa. Iluzivní prostředky, s nimiž pracovalo, měly zásadní vliv na podobu a charakter divadelního prostoru. Vytváří se stavební typ, který výrazným způsobem rozděluje původně jednotný prostor na dva samostatné, oddělené portálem. Zmiňuji tuto skutečnost zejména proto, že řada divadel dodnes užívaných vykazuje znaky odvozující svou podobu právě z iluzivního způsobu tvorby a barokní portál představuje z dnešního pohledu a zkušenosti něco jako „tlumič divadelnosti“.
Moderna přelomu 19. a 20. století zásadním způsobem přehodnocuje zejména ve svých počátcích právě iluzivní chápání obrazu světa, nebyl jí však dopřán čas, aby reagovala na změněnou situaci a vytvořila odpovídající typ shromažďovacího prostoru. Nová avantgardní tvorba řeší tento problém zejména inovativním využitím scénografických prostředků. Vedle toho probíhá bouřlivý rozvoj nového média – filmu. Řešení nových požadavků divadelního prostoru se odkládá a navíc se celá situace zkomplikuje nástupem dvou po sobě jdoucích totalitních systémů, kterým iluzivní tvorba bytostně vyhovuje.
S pohybem v této oblasti se vlastně setkáváme až po druhé světové válce. V šedesátých letech se především v tehdejším západním Německu začíná řešit tvorba nového pojetí divadelního prostoru, a to zejména v divadlech určených pro činoherní tvorbu. Vedle oficiálních scén, vyhovujících především operní tvorbě, se začínají budovat menší prostory právě kvůli bezprostřednímu kontaktu mezi herci a publikem. Tyto budovy mají často experimentální charakter, umožňující různé prostorové uspořádání. Odtud pak vede cesta k tvorbě víceúčelových zařízení.
Pro současnou divadelní tvorbu se ukazuje jako ekonomicky výhodné vytvářet prostor, který může bez velkých kompromisů přijmout a poskytnout kvalitní servis pro různé druhy scénických produkcí různých žánrů. Úspěšná tvorba v této oblasti však velice často naráží na nedostatek zkušeností. Problém totiž není v oblasti architektonické tvorby, ale v oblasti divadelní: je nutno vzít v úvahu i ostatní obory (hudbu, pohybové divadlo, tanec apod.).
Je dobré rovněž vyznat se v kvalitě a možnostech použití jevištní technologie. Dalším významným požadavkem je znalost prostorové akustiky. Na scénický prostor je možné nahlížet jako na něco, co má do značné míry vlastnosti hudebního nástroje.
Za nejkomplikovanější kapitolu tvorby divadelního prostoru však považuji psychologii prostoru. Psychologie prostoru je fenomén, o kterém je nesnadné hovořit, ale který bezesporu existuje. Jedná se totiž o vlastnost prostoru, jež má příznivý vliv na povahu a vyznění tvorby. Po celou svou divadelní praxi jsem totiž zastáncem názoru, že nejdůležitějším objektem divadla je živý člověk, a ostatní věci, které ho obklopují, jsou jen nutným servisem, sloužícím k vyjádření tajemství jsoucna.
Autor je vedoucí ateliéru architektury na Fakultě architektury a umění Technické univerzity v Liberci.