Jak si vede náš tanec ve srovnání se zahraničím? Co ukázala přehlídka Tanec Praha a máme u nás nějaké naděje do budoucna?
Tak by to mělo správně být: po několika letech je v Praze znovu péčí festivalu Tanec Praha soubor Compagnie Marie Chouinard z Montréalu. Rektor Karlovy univerzity uděluje choreografce titul, v přeplněné aule filosofické fakulty ji studenti zahrnují otázkami a ovacemi, fakulta humanitních studií zakládá následně nová pracoviště – laboratoř současného tance a katedru tanečních studií. To jsem ale předběhla dobu. Pravdou je zatím první krok: Compagnie Marie Chouinard vystoupila s obrovským úspěchem v Praze. Při minulém h ostování 2001 zde choreografka uvedla sérii sól, která většinou stavěla původně pro sebe; na programu byla i ta, kterými se zjevila na konci osmdesátých let jako pravá reinkarnace Nižinského, interpretačního i choreografického génia začátku 20. století.
Androgynní štíhlý zjev tanečnice jako Faun z Debussyho Faunova odpoledne byl odpovědí na někdejší skandální Nižinského dílo; moment, kdy si tanečnice utrhne z hlavy jeden z beraních rohů, přiloží do rozkroku a vytvoří tak obraz fauna v erekci, který hledí tváří v tvář ještě nerozluštěnému vesmíru, byl velmi nekonformní. A příliš nekonformní byla o téměř dvacet let později bizarní sóla Marie Chouinard i pro mnohé Pražany – když třeba tanečnice s pomalou obřadností vypila sklenici vody a pak se zvonivě vyčůrala do kýble, nad nímž se stejně obřadně rozkročila.
Letos však bylo přijetí jejích tentokrát ansámblových děl – Svěcení jara, Chorale a 24 Chopinových preludií –bezvýhradné. Marie Chouinard je argonaut, astronaut, perfekcionistický i ironický průzkumník tělesného vesmíru. Na své cestě se dobírá až samé podstaty vesmírné krásy. I diváci dosud současným tancem nezasažení ho teď vzali zplna na vědomí. Tuto taneční univerzitu pro široké divácké vrstvy Praha krajně potřebuje. Smůla je, že Marie Chouinard nasadila laťku velmi vysoko – pro diváky i pro organizátory. Nebude tak snadné pro jedny ani pro druhé zakusit/poskytnout napříště stejně mohutný zážitek.
Respekt pro tanec
Zahraniční impulsy stály i v pozadí pozitivního rozvoje současného tance v Čechách. Také zájem diváků, můžeme-li soudit z nabitých sálů probíhajícího festivalu Tanec Praha, enormně vzrostl. Diváci do zóny tance přicházejí různými branami. Někteří s apriorními představami, které k jejich (ne)příjemnému překvapení neplatí, jiní jako nepolíbené panny, schopné nalítnout prvnímu, kdo se pohne pro ně nezvyklým způsobem. A novináři – ti nemají před prostými diváky celkem žádný předstih. A kde by ho také získali, když prvních pár mých úvodních řádek je dosud pouhým desideratem. Realitou naopak je, že současný tanec je v denním a kulturním tisku obětí informační blokády. A schází také ve vládních dokumentech.
Nicméně došlo právě k drobnému průlomu. Týdeník Respekt se letos rozhodl udělit cenu za závažné choreografické téma. Získal ji Slovák Viliam Dočolomanský a jeho soubor fyzického divadla Farma v jeskyni za taneční inscenaci Čekárna (recenze viz A2 č. 19/2006). Jeho středoevropským tématem jsou deportace, emigrace, kufry, člověk ve spodním prádle tváří v tvář násilí dějin. Je to neurotické a paranoické poselství střední
Evropy.
Druhou nominaci získala Rumunka Ioana Mona Popovici a soubor Nanohach za taneční inscenaci Portrét. Artaudovská krutost je zrní, které se v naší „jiné“ Evropě obzvlášť dobře ujímá. Ioana Mona jí dává průchod skrze dětské hry, toto zrcadlo mocichtivých choutek a syndromu stáda. Jako taková je tato taneční inscenace i latentně politická.
Nominace Respektu vskutku označily dva vrcholy letošní pražské sezony (nakolik se ovšem dá umělecký výkon měřit a vážit). Je tím také řečeno, že tanec je nadnárodní záležitost. To neznamená, že rezignuje na vyjádření genia loci; naopak. V těchto dvou tanečních vizích krystalizuje obraz střední Evropy, její mentality, její emocionality, její krutosti a její ironie. S představeními jako Čekárna či Portrét se už odstiňuje taneční poetika střední Evropy, svébytného estetického prostoru, svébytné zóny na mapě současného tance. Už nejsme ve stadiu pouhého poklusávání za západními tanečními technikami a koncepty. Takový tanec pak je schopen vstoupit do veřejného diskursu. A to je cíl, k němuž musí současný tanec spět. Vstup na univerzitní půdu je tu důležitým krokem.
Mentalita cudných panen
Ovšem – zdaleka ne pro všechny naše tanečníky a choreografy je veřejný diskurs metou. Převládá mezi nimi mentalita cudné panny, která si zakládá na své privátní nedotčenosti. Však je také neofoukl duch univerzity. Nicméně se spontaneitou sobě vlastní si klestí tak jako tak cestu vpřed – za zmíněnými špičkami sezony už čeká plejáda nadaných (nejenom) mladých choreografů, kteří mají různé originální vize a různé adresáty. Přehled o nich dává jednak Česká taneční platforma (která je přehlídkou zisků sezony a předkolem Tance Praha), jednak Duncan Center Profi Dance Profile (Duncan Centre je neobyčejně úspěšná taneční škola, která dodává české scéně jeden talent za druhým. Opět se obloukem dostáváme ke kardinální otázce vzdělání tanečníků.) Na obou letošních přehlídkách zazářila následující jména, která se větví do dvou linií, z nichž možná časem vzniknou silné stvoly. Máme zde „arkánovitou linii“ současné choreografie, představovanou jmény jako Lenka Bartůňková, Kristýna Celbová, Dora Hoštová, Dagmar Chaloupková, Lenka Ottová, Jaro Vinařský, Michal Záhora. Silná je i „linie taneční klauniády“, ke které inklinují Jan Beneš-McGadie a Vojta Švejda, skupina Krepsko, Marta Trpišovská a Jana Hudečková.
Věřím, že naše talenty i naši diváci vstřebají master-class Marie Chouinard ku prospěchu svého osobního růstu.
Autorka je taneční publicistka.