Zpráva o festivalu montpellierdanse.07, nejvýznamnější přehlídce svého druhu ve Francii, nevypovídá jen o stavu tohoto umění, ale i o roli tance v politické strategii francouzského státu.
Jihofrancouzské Montpellier je taneční metropolí Francie. Zdejší mezinárodní festival, který se letos konal od 23. června do 7. července, znamená pro tanec to, co Avignonský festival pro divadlo. Krom toho vypovídá o úspěšné francouzské kulturní politice. Je otevřená novým uměleckým tendencím, tvořivému potenciálu imigrantů, horkým – i kontroverzním – tématům. To udává tanci ve Francii nesmírnou dynamiku.
Nelze mluvit o festivalu, aniž zmíníme klášter uršulinek, starobylý komplex, v němž sídlí Centre choréographique national de Montpellier, centrum současného tance, jakých je po francouzských regionech na dvacet. Vyzařuje do okolí iniciativu, poskytuje prostory pro tvorbu, vzdělávací programy, vychovalo diváky, pořádá festival.
Dědictví Dominiqua Bagoueta
Podnět k založení centra i festivalu dal před čtvrt stoletím choreograf Dominique Bagouet, jenž byl součástí vzedmuté vlny francouzského tance osmdesátých let. Tu okamžitě podchytila záchranná síť kulturní politiky, zahrnující i podporu mediální – v té době se ve francouzské televizi objevila řada filmů, které prezentovaly nové mladé choreografy a skupiny. Tehdy se také naše hledající a revoltující generace hrnula na jejich promítání do Francouzského institutu v Praze, takže se dá říci, že uvedená série položila základ i naší taneční vzdělanosti.
Dominique Bagouet zemřel před patnácti lety na AIDS. Tato smrt si ve Francii v řadách tanečníků zařádila; zaskočená taneční scéna dodnes žije ve stínu temných křídel onoho šoku. Letošní festival se nebál jeho skon učinit jedním z nosných témat. Vlivný choreograf Bagouet nadlouho určil mainstream francouzského současného tance, ležérní a hravý taneční styl. Francouzští choreografové velkoryse rozhazují pohyb po prostoru – mají ho dost na velkých vzdušných scénách. Jejich tanec je jaksi galantní a dvorský, i když ho provozují v civilních barevných trenýrkách a tričkách. Je nezávazně erotický, lehkomyslně abstraktní. Jen velmi, velmi pozorný divák může zahlédnout škleb vytěsňované smrti.
Překročit Bagouetův stín
Jakkoli je následovníků Bagouetova stylu stále dost, festival v Montpellier ukázal, že se francouzský tanec od tohoto dědictví obrací radikálně jinam. Jedním z nejvýraznějších kormidelníků nové taneční poetiky je Alain Buffard. Pryč je kvazirokoková odtažitost. Pokud se nasazuje maska, tak jen proto, aby znásobila děs. Jde o odrůdu panevropského „fyzického divadla“, Buffardova vize je makabrózně elegantní a krutě tělesná. Les Inconsolés(Neutišitelní) jsou noční chlapeckou můrou; začínají scénickou vivisekcí – z černých šál jeviště se soukají části těl a zase mizí. Hravost obnažených těl snadno přejde do krutosti, prostor je zabydlen stínovými postavami, nebezpečně zneklidňujícími jako egyptské reliéfy. Stíny vyplivnou nahého holohlavého hubeňoura s chudokrevným zahanbeným obličejem; chiaroscuro, které na černé scéně ustavičně panuje, nás zmate, a když si postava začne odtrhávat obličej od hlavy a temeno už je od tváře hodný kus, máme dojem, že jsme právě přišli o rozum – je to však jen maska, která bude odhozena.
Buffard uvedl i jedno své starší sólo, jakýsi manifest HIV-pozitivního tanečníka. Z našeho úhlu pohledu to však byla jen temná agitka, jednostrunné, nudné dílo à la thèse, jakkoli tragické. Možná můj pohled svědčí o nepřenosnosti určitých témat – a traumat. Naopak umělecky pozoruhodným a humanistickým příspěvkem k tématu smrti byl jeho film My Lunch with Ann. Annou je performerka Ann Halprin, hvězda americké avantgardy šedesátých let, kterou Buffard navštívil v jejím kalifornském sídle, aby s ní natočil imaginativní dokument. Hovoří s ní u snídaní, aranžovaných do různých fotogenických míst souvisejících s jejím životem, parků, krajinných scenerií o její umělecké minulosti. Rozehrává s ní ale i kreativní a lehce absurdní pohybové etudy, teatrální na pozadí dokumentu. V závěru filmu se stará paní, o níž se postupně dozvídáme, že překonala rakovinu, objímá s nakaženým choreografem na břehu oceánu a připíjejí si – na svou budoucnost.
Úplně jiným způsobem překonává současné francouzské „rokoko“ Fabrice Ramalingom, jeden z četných tvůrců, jemuž centrum tance v Montpellier poskytuje zázemí. Naprosto neotřelou vizí je jeho „nondance“ Postural: étude, kdy patnáct mužů různého věku, tanečníků i netanečníků, jen v zelených a černých trenýrkách vytváří nejrůznější konfigurace ve velkorysém bílém prostoru, jako bychom se nacházeli v muzeálním modelu starověké kultury. Choreograf neironizuje ani nevydražuje amatérismus či věk zúčastněných, jak je u nás zvykem, muži nedokonalých zranitelných těl zůstávají důstojní a jaksi až osudoví.
Francesca Lattuada uplatnila svou výstřední představivost už i jako choreografka v „cirque nouveau“. V Allegro Macabropracovala s klasickými tanečníky; zkřížila akademický minimalismus s bizarním karnevalem. Dovedla balet ad absurdum, když nechala hypertrofovaně kostýmované tanečníky provádět na smyčku z Prokofjevovy plesové scény z Romea a Julie až do vyčerpání tytéž virtuózní piruety a skoky ve dvou křížících se neměnných diagonálách.
Post scriptum
Na festival se dostavila a v tisku jej podpořila francouzská ministryně kultury Christine Albanelová. Ve velkém ambitu uršulinek, zastřešeném a dýchajícím povlávající bělostnou látkou, kde se konaly after-party a pracovní setkání, hlavní politický představitel regionu (představme si u nás premiéra) skládal umělcům a novinářům účty z toho, co pro současný tanec udělal, a zavazoval se, co v blízké budoucnosti ještě udělá – a nebylo toho málo.
Autorka je taneční publicistka.