Podle literárněhistorických zájmů posledního desetiletí můžeme snadno nabýt dojmu, že všechny znamenité slovesné výkony domácího kazatelství se odehrávaly výhradně v baroku, přesněji řečeno v jeho katolické větvi. Empirická zkušenost s konkrétním materiálem literatury raného novověku nám tuto představu snadno zkoriguje. Jeden z důkazů poskytuje Postila evangelitská Martina Filadelfa Zámrského, která stojí plně ve službách idejí a literárních principů reformačního humanismu (neoprávněné je její ztotožňování s barokem, jak se to v poslední době děje). Autor tohoto díla se narodil v Zámrsku nedaleko Chocně, ale poté, co byl ordinován na luterského kněze ve Witemberku, působil jako kazatel na severomoravských panstvích Karla st. ze Žerotína; od roku 1584 trvale v Opavě, kde byl až do své smrti (1592) kazatelem v kostele sv. Jiří. Rozsáhlou, téměř třináctisetstránkovou postilu, kterou vytvořil Zámrský v době svého opavského působení, provázela pohnutá historie. Její vydání, vyzdobené sérií dřevorytů, podpořil Hynek st. Bruntálský z Vrbna, moravský hejtman, ale samotný tisk se v roce 1592 uskutečňoval konspirativně (zřejmě v přenosné tiskárně na třech různých místech – v Bruntále, Jestkovicích u Opavy a Loděnici), aby se zmátla katolická cenzura. Biskup olomoucké diecéze a horlivý rekatolizátor Stanislav Pavlovský dal ovšem ihned část nákladu zabavit, proto se další vydání musela uskutečnit za hranicemi (v Lipsku a Drážďanech).
Celou knihu charakterizuje výrazně polemický tón, který je zjevný už z předmluvy. Ta obsahuje především sarkastické výpady proti soudobým evangelickým kazatelům, již jsou „chlubní všeteční plískači... ledacos tlachají, co slina k hubě připlaví“. Zámrského postila byla dílem velmi ambiciózním, chtěla dát kazatelům literární vzor a zároveň se snažila demonstrovat směřování evangelíků k věroučné jednotě pod praporem augšpurské konfese. Zamýšlela také oslovit širokou laickou veřejnost a nabídnout knihu pro domácí četbu. V neposlední řadě měla být Zámrského autorskou obhajobou, odpovědí na výtku, že „tlachy machy, světské nepotřebné historie a fabule samé toliko rozlívám“. Polemický postoj Zámrský neopouští ani ve vlastních kázáních, kde se staví proti rozmělňování křesťanství na menší sekty a stíhá nejrůznější zlořády všedního života (opilství, lakotu, zahálku, podvody, karban apod.). S neobvyklou barvitostí, ale též satirickou a ironickou perspektivou líčí například i tehdy rozšířenou víru v záhrobní bytosti a „příšery noční“. Zámrský je nekompromisním ctitelem národního jazyka, starých domácích obyčejů a dějinných tradic, nepřekvapí proto jeho příkrá kritika bezhlavého imitování cizích vzorů: „A již netoliko mluviti, ale choditi, se oblíci, poseděti, ba ani pojésti a se napiti neumějí po česku...“ Skutečnost, že promluvy se nepohybují v abstraktní rovině, ale snaží se lidské poklesky registrovat s názorností a konkrétností, učinilo z celého díla, komponovaného podle sledu církevního roku, vděčný pramen pro kulturní historii.
Zámrský je v mnohém typický autor přelomu 16. a 17. století, mimo jiné tím, s jakou důkladností vypráví o znameních brzkého, v podstatě „již nastávajícího“ příchodu posledního soudu (chiliastické vize charakterizují rozhodně spíše pozdní humanismus než baroko). Stopy konce světa vidí především v soudobých astronomických úkazech a živelných pohromách. Je zároveň kazatelem velmi sečtělým, rozvíjejícím intertextový dialog s nejrůznější tradicí. Kromě pramenů současných nemůže u humanistického literáta chybět výbava antická (Seneca, Pythagoras, Vergilius, Catullus, Platón aj.); mytologických narážek ovšem využívá jen v negativních příkladech. Nebyl by to Zámrský, pokud by svůj postoj k pramenům nevyjadřoval také polemicky. Výslovně odmítá apokryfní vyprávění a neodpustí si jízlivosti proti soudobé české literatuře, jež s těmito motivy běžně pracovala. Hozenou rukavici zvedl v polemické reakci Šimon Lomnický z Budče, plodný autor mravně-výchovné beletrie, který se v Dětinském řápku otevřeně přiznává k apokryfnosti svých děl a poněkud dotčeně odmítá její karikování.
I když je Zámrský kazatelem temperamentním a impulsivně kritickým, kompozice jeho promluvy se ukázněně drží pravidelné osnovy a zjevně tak naplňuje program klasické, nebarokní rétoriky. Zámrský není přitahován emblematickou duchaplností, ale míří přímočaře ke sdělení obsahu. To však neznamená, že by kazatel odmítal silně rétoricky stylizovanou formu, zvláště tíhne k zvukově propracovaným slovní řetězcům. Do jisté míry proti této tendenci stojí jiný slohový prvek postily, gnómicky lapidární výraz. Projevuje se mimořádnou a zároveň typicky humanistickou zálibou v příslovích a sentencích, ale i tvořením nových slov, většinou složených substantiv, která působí jadrnou zkratkovitostí (vrtohlav, sviňopas, slinoplískač). S touto vlastností volně souvisí i snaha sumarizovat smysl kazatelského výkladu v krátkých veršovaných, resp. písňových doslovech (jejich samostatné vydání z roku 1607 je dnes ztraceno). Zejména pro své slovesné přednosti patří Zámrského dílo k nevelké skupině českých raně novověkých postil, které by si zasloužily samostatnou, i když přirozeně výběrovou edici.
Autor je bohemista.