Literární tvorba české pobělohorské emigrace byla dosud spojována především s první generací evangelických emigrantů, hlavně s osobností J. A. Komenského. Teprve v posledních letech se začíná důrazněji upozorňovat na pozoruhodné duchovní dění mladších generací exilu. Zcela zvláštní fenomén představuje literární činnost ovlivněná pietismem. Tento nový směr protestantské (luteránské) zbožnosti položil důraz na osobní zážitek, místo lpění na ustrnulém dogmatu upřednostnil individuální znovuzrození (obrácení), niterný kontakt s Bohem, ale i praktickou zbožnost, založenou na účinné lásce a pomoci.
Pietismem jsou formovány také životní osudy Jana Liberdy, které si už v české a německé historiografii vysloužily nemalou pozornost (především práce E. Štěříkové). Nelze se divit, jde o příběh v pravém slova smyslu charismatické osobnosti, kazatele a politika českých exulantů. Je navíc zaplněn děním, neklidem a nečekanými zvraty v takové míře, že by z něj bylo možné sestavit strhující román.
Jan Liberda se narodil ve slezském Těšíně v roce 1700; jeho mateřštinou nebyla čeština, ale spíše polština, od dětství mluvil též německy, česky se dokonale naučil až mezi exulanty. V Těšíně navštěvoval tzv. Ježíšovu školu, jež se společně s těšínským chrámem milosti stala proslulým centrem protestantismu v habsburské monarchii. Poté studoval na univerzitě v Halle, nejvýznamnějším centru německého pietismu. V roce 1723 se vrátil zpět do svého rodiště, kde začal vyučovat na Ježíšově škole. Kvůli pokřtění židovské dívky se však brzy dostal do konfliktu s katolickým kněžstvem a z Těšína odešel. V květnu 1726 se objevil v Hennersdorfu v Horní Lužici, kde se stal kazatelem českých emigrantů usazených na panství baronky Jindřišky z Gersdorfu. Exulantskou komunitu si brzy získal nejen svými sugestivními kazatelskými výstupy, ale například i znalostmi z oblasti lékařství. Postupně se stále více ztotožňoval s duchovním děním v nedalekém Herrnhutu (Ochranově), kde hrabě M. L. Zinzendorf vytvořil z německy mluvících exulantů severní Moravy proslulou náboženskou komunitu (tzv. Moravští bratři). Do Herrnhutu se pod Liberdovým vlivem postupně soustřeďovali další čeští exulanti, kteří však nakonec s ochranovskou obcí nesplynuli a podnikli útěk ze Saska do Berlína, kde jim pruský král poskytl útočiště. Liberda byl na cestě zatčen a vězněn v letech 1732–37 v saském Waldheimu. Z vězení se mu podařilo uprchnout. Krátce poté se stal konečně knězem berlínské exulantské komunity, která se postupně rozrostla a která již svého vůdce netrpělivě očekávala. V roce 1741 získal Liberda pruského krále Fridricha II. pro ideu hromadné emigrace nekatolíků z českých zemí do tehdy málo zalidněného Slezska, které bylo čerstvě Pruskem zabráno. Sám byl Fridrichem II. pověřen organizací celého podniku, který zahájil v Hradci Králové pod krycím jménem Johannes Frey. Celá akce však nakonec nebyla úspěšná. Brzy po návratu ze Slezska do Berlína v roce 1742 vyčerpáním zemřel.
Liberdovým nejvýznamnějším dílem je kancionál Harfa nová, který vyšel poprvé v Laubně (dnes v Polsku) v roce 1732, pak následovala další datovaná i nedatovaná, ale textově se stále rozrůstající vydání. Kancionál, který byl vytištěný bez not, jen s odkazy na známé melodie, si získal nebývalý ohlas nejen v exilu, ale i u tajných evangelíků v českých zemích. Není jistě mnoho knih poezie, které by dokázaly lidi bezprostředně podnítit ke vzdoru; Harfa nová k nim patří, protože sehrála kupříkladu ne bezvýznamnou roli při vzniku tzv. Opočenské rebelie v roce 1732. Mezi českými exulanty se těšila téměř kultovnímu uctívání. Dobová svědectví mluví například o tom, že uvězněný exulant Jan Jílek – známý ze stejnojmenného románu Terézy Novákové – psával stéblem slámy svou krví verše z Harfy nové na kousky papíru a házel je svému spoluvězni.
Harfa nová obsahuje na rozdíl od všech pobělohorských exulantských kancionálů téměř výhradně písně nové, mezi nimiž převažují překlady z němčiny. Jako celek představuje výrazný zlom ve vývoji české evangelické duchovní písně, do níž vnáší nová témata, stejně jako silnou emocionalitu a expresivitu. Některé Liberdovy písně jsou stylizovány jako osobní vyznání lyrického mluvčího, jenž netrpělivé očekává příchod milované bytosti. Obrazy svatební a milostné jsou u Liberdy několikrát inspirovány starozákonní Písní písní; úzký, intimní vztah Ježíše Krista (Beránka) a církve (církvičky) je zároveň vyjadřován i pomocí mezitextového dialogu s Apokalypsou, knihou, jež měla u permanentně chiliasticky naladěných evangelických exulantů silný ohlas. Ostatně Jan Liberda se pokusil o výklad Apokalypsy v samostatném spise Prvotinka… summovní a kratičká o knize Zjevení sv. Jana zpráva (1726).
Zřejmě nejčastějším tematickým komplexem výrazně kristocentrické Harfy nové je představa krve a ran Ježíše Krista. Působí to jako pravá obsese, když se v písních neustále vracejí motivy sání krve, omývání a očišťování proudem krve, otevřených ran Ježíše jakožto ideálního útočiště lidské duše i zdroje rozkoše a erotické touhy. Jejich mladší vrstva nejtěsněji souvisí s bratrskou spiritualitou herrnhutského pietismu. Proto je v nich také splývání s krví Ježíše Krista stylizováno ne v 1. osobě jednotného čísla, ale obvykle jako výpověď kolektivní. Písňová poezie Harfy nové někdy klesá do polohy lehce improvizovaného náboženského sentimentu, ale zároveň působí na tehdejší poměry nezvyklou citovou spontánností.
Autor je bohemista.