Ve dnech 14. až 18. května 2007 proběhl týden udržitelného rozvoje, organizovaný ministerstvem životního prostředí za podpory francouzského velvyslanectví, který byl letos věnován dopravě. Jednotlivé příspěvky se věnovaly hledání cest a východisek z dopravní bídy všeho druhu – alternativním palivům kvůli nezvládnutým emisím, veřejné dopravě kvůli přebujelému, nekontrolovanému rozvoji individuálního motorismu, bezpečnosti kvůli pogromům na silnicích. Nikdo však nevěnoval pozornost nevratným škodám, jež páchá automobilismus na české krajině.
Název udržitelný rozvoj je eufemismus, který nemá odrazovat. Je to však chyba. Ekonomický rozvoj v žádném směru udržitelný není a všichni bychom se měli děsit jeho důsledků. Nejsmutnější, protože nevratná je devastace krajiny dopravními stavbami, jež se s ekonomickým rozvojem neustále stupňuje. Zatímco snížení emisí kysličníku uhličitého působících na změnu klimatu lze, pokud se politici dohodnou, do budoucna technologicky zvládnout konstrukcí motorů a využíváním alternativních paliv, zábor půdy nutný pro stále rostoucí množství automobilů neustále rostoucího automobilového průmyslu omezit nelze. Všechno dnes v ČR přitom nasvědčuje tomu, že na rozvoji individuálního automobilismu se staví úspěšnost celé české ekonomiky. Mamutí automobilky dostávají miliardové státní dotace, pro naplánované automobily se projektují „nezbytné“ komunikace. Kromě toho, že je to ekonomicky neprozíravé, neboť jednostranné zaměření, výstavba vede k totálnímu zabetonování či zaasfaltování. To bude mít stále vážnější důsledky nejen ekologické (například se zmenšuje plocha, která může vsakovat vodu, po silnicích rychle stéká a zhoršuje tak následky povodní, zmenšuje se prostor pro mnoho živočišných a rostlinných druhů), ale i estetické a citové. V současné době připadá na deset milionů obyvatel více než šest milionů automobilů, z toho osobních téměř 4 miliony. To znamená, že na dva obyvatele včetně kojenců, handicapovaných a starších obyvatel, kteří ani řídit nemohou, vychází jeden automobil. Je zřejmé, že pro takové množství vozů je třeba stavět stále nové komunikace, aby vůbec bylo po čem jezdit. Od roku 2000 do roku 2005 tak pro ně bylo i při rozpočtovém deficitu a nedostatku veřejných prostředků zabráno zhruba 20 km čtverečních zemědělské půdy.
Zatímco vody, lesy, ovzduší a zemědělská půda už u nás získaly alespoň teoreticky ochranu zákona, krajina jako celek se všemi hodnotami, které pro nás má – včetně estetických a citových vazeb –, zůstává jaksi bezprizorná. Jejího úpadku si nevšímáme, protože ho neumíme ekonomicky ohodnotit ani jinak uchopit, a tak za naší asistence odchází do nenávratna. Protože nám však chybí, snažíme se ji dostihnout i ve stále vzdálenějších místech. Naše masové nájezdy ji ale brzy zdeptají i tam.
Zatímco úpadek estetické hodnoty našeho prostředí neumíme dost dobře vyjádřit, leda divnou prázdnotou v duši, úbytek volné krajiny můžeme vyčíslit poměrně přesně. Počty jsou to varovné. Ve srovnání s rokem 1930, kdy nás na našem území žilo o 400 000 více, se zastavěná plocha celkově i na jednoho obyvatele téměř zdvojnásobila.
Rychlost zástavby se přitom neustále stupňuje. Jen za posledních pět let přibylo 2131 ha průmyslových zón, dotovaných státem částkou 5,63 mld Kč, z nichž významná část souvisí s automobilovým průmyslem. Ekonomický efekt však není zdaleka tak velký, jak se předpokládalo. Měl přinést 72 tisíc nových míst, ve skutečnosti jich přibylo jen 50 tisíc. Na jeden ha tak připadá jen 23 nových míst namísto 33 přislíbených.
Podobnou hrozbu, jako jsou silnice a průmyslové zóny, představují pro českou krajinu i „sídliště naležato“. Půjde-li to takovým tempem, zastavíme vše, co zastavit půjde. Protože podobným tempem se činí i jinde, nebude brzy kam chodit ani jezdit ani létat, abychom si odpočali. Přitom rozhodně není pravda, že ztráta krajiny je nutnou obětí za hospodářský růst. Stačí si jen zvolit méně prostorově náročnou ekonomiku, zato statky a výrobky kvalitnější a trvanlivější, což může ovlivnit každý sám a za sebe. Naši životní úroveň rozhodně nezvyšuje fakt, že musíme měnit všechno od bot až po počítače, televizory a automobily co nejčastěji. Opak je pravda. Pokud budeme stavět jen prostorově náročná logistická centra a montovny automobilů (které, jak známo, se za několik let postěhují do levnějších oblastí), nejen že vznikne nízká přidaná hodnota, ale staneme se skladištěm vyspělejší části světa, jak je smutnou výsadou rozvojových zemí. Do jisté míry se to děje už dnes, kdy sousední ekonomiky využívají naší vstřícnosti a stavějí tento architektonický i hospodářský plevel na našem území a dokonce k nám vyvážejí i odpad. Kdyby vláda podporovala místní výrobce, kteří v místě setrvají, a odvětví náročnější na intelektuální práci úlevami na daních namísto daňových prázdnin pro gigantické automobilky a investovala především do vzdělání, krajinu bychom možná uhájili.
Autorka působí v Nadaci Partnerství.