Melancholie slovenského sochaře Martina Piačeka (1972) je zvláštního druhu. Již v názvech starších autorských výstav lze její přítomnost vyčíst „mezi řádky“ – Vnitřní záležitosti, Escape/Únik-Útěk, Pokřivená realita. Piaček akcentuje ironický a racionálnější odstup od tématu. Pracuje povětšinou s převzatými formami a tvaroslovím, s kterým provádí cílené manipulace. Jsou to zvláštní diverzní vstupy do předmětného světa, kde svou dominantní roli hrají autorem vložené nepatřičnosti, nelogičnosti, zmnožení jednotlivin nebo naopak vyjmutí nějakého článku pomyslného řetězce, který je směrodatný pro konvenční „čtení“ předkládaného objektu. Poloha melancholie je tu mnohem spíše postižitelná v proměnné pozici mezi divákem, dílem a autorem, což je dáno i povahou užitého média. Tuto pozici lze označit jako určitou interaktivní „kvalitu“. Teprve na základě vzniklé interakce je významově „dokončena“ Piačekova instalační sochařská dekonstrukce, prvotně vázaná na konkrétní výstavní prostor (interiér, exteriér).
Piačekův objekt Já z roku 2005 je vlastně atypickým „autoportrétem“, složeným ze dvou lvích tlap. Bílý, zcela čistý až sterilní „objekt“ asociuje představu zazděné sfingy, nadčasové „ikony“ skryté ve své monumentální podobě. Přiznané zůstávají pouze detaily tlap s drápy (převzaté formy z human-made designu). Je to jakási „zfosilnělá emoce“, vzbuzující úsměv i zvědavost? Autor tu sahá ke strategii introspektivní archeologie, kde vlastním nositelem významu objektu je paradoxně holá zeď. Plocha, prázdno autorsky „zhmotněné“ vystupujícími detaily tlap. Prázdná, nepopsaná plocha, vzbuzující úzkost i únavu z představy, co je za ní. Je za stěnou něco, nebo spíše nic? A co je horší? Sfinga ztrácí tvar. Zbytek je nepřesná představa. Rekonstrukce možného, ale nikdy jistého. Proti nejistotě zůstává ideální obranou ironie, s kterou Piaček zachází brilantně.