O čem mluvíme, když říkáme „regionální divadla“? Chlubíme se divadelním nadstandardem, přesto divák volí: divadlo, nebo Ordinace v růžové zahradě? Zvláštním fenoménem napříč regiony jsou „pendlující“ režiséři a inscenace bez názoru.
Napsat úvahu o regionálních divadlech vypadá na první pohled jako jednoduché zadání. Jenže vzápětí je třeba se ptát, co to regionální divadla vlastně jsou. Hned na začátku svého uvažování jsem narazila na problém perspektivy. „Perspektiva je jednou ze složek reality,“ napsal Ortega y Gasset v Úkolu naší doby a to může být mottem tohoto textu.
Praha, divadelní region
Běžně a v (občas) předsudečném pragocentrickém teatrologickém žargonu se za regionální divadla označují vlastně všechna, která leží mimo hlavní město. To ale jenom nahrává tradiční a dnes už myslím zbytečné brněnsko--pražské řevnivosti. Přísně vzato je regionálním divadlem stejně tak divadlo ve Zlíně nebo v Šumperku, jako v Brně, Ostravě či Praze.
Vezmu-li to z evropské perspektivy, respektive třeba z hlediska Unie evropských divadel, jsou „regionálním divadlem“ asi všechny divadelní aktivity v České republice. Evropský rozměr dává u nás regionům také mezinárodní festival v Hradci Králové Divadlo evropských regionů.
Zdá se tedy, že jediná perspektiva, která má smysl, je perspektiva každého jednotlivého regionu, jehož politická reprezentace, diváci, umělci i kritici se ke svému divadlu nebo ke svým divadlům nějak vztahují, mají pro ně jisté významy, divadla v nich vzbuzují očekávání. A samo divadlo se pak zase dál poměřuje s dalšími regiony, ať už je to ten bezprostředně sousedící nebo Praha, Brno, Ostrava či zase naopak regiony za hranicemi Česka. A jsme-li v Praze, připadá mi lepší používat označení mimopražská divadla, jako čistě popisný termín, bez jakéhokoliv hodnotícího zabarvení. Protože řekneme-li regionální, říkáme podle mne zároveň i pražské.
Jinde a jinak, přesto stále stejně
V souvislosti s mimopražskými divadly je třeba zmínit cestování režisérů. Někdy dokonce s jedinou hrou – například v poslední době Ladislav Smoček na trase Praha – Plzeň (Chiarelliho Maska a tvář či nejnověji Štechovo Třetí zvonění), Zdeněk Černín mezi Brnem a Opavou (Marie Stuartovna) nebo Lída Engelová (Nicholsova Hra vášní v Plzni, Hradci Králové a v pražském Rokoku). „Pendlující“ režisér rovná se pendlující divadelní hledisko, vize, která se střetává s praxí, herci, dramaturgy, případně i byrokracií různých souborů, pozměňuje se pod jejich vlivem, ale zároveň všude vnáší něco svého, konstantního a neměnného, nezřídka zkamenělého.
Otázkou je, do jaké míry jde jen o tvůrčí recyklaci a pro divadlo pouze o cestu, jak relativně lehce dostat na repertoár slušnou (v lepším případě) prověřenou inscenaci. O přivýdělku pro režiséra nemluvě. Nejzazším a nejzbytečnějším případem je divadelní replika typu Hadrián z Římsů, kterou režíroval Ivo Krobot v pražském Národním divadle podle inscenace v Činoherním klubu. Tady už nešlo o nic jiného než o trestuhodnou ostudu a totální nedostatek invence a zdravého rozumu, a to především ze strany dramaturgie ND.
Neméně pozoruhodným (tentokrát však kladným) fenoménem je propojení pražského Divadla Komedie a Činoherního studia z Ústí nad Labem, které začalo vlastně katastrofou – povodněmi a zničeným ústeckým divadlem s nuceným provizoriem v Setuze. Dnes obě scény patří k tomu lepšímu, co u nás můžeme v divadle vidět, a vlastně jsou dobrou ukázkou relativizace a rozostřování tradičních „regionálních“ hranic.
Důležité je i to, kam se houfně (myslím diváky i odbornou divadelní obec) jezdí za největšími a nejdůležitějšími divadelními festivaly mezinárodními i domácími: Plzeň, Hradec Králové, Ostrava, Brno (divadelní školy). To jsou nesporná divadelní centra.
Domácí divadelní nadstandard
Každý kraj má nejméně jedno divadlo se stálým souborem, ať už pouze činoherním nebo dokonce i s operním či baletním, a mnoho dalších, menších, na různé bázi fungujících divadélek a stagion, což je evropský nadstandard. Pracují samozřejmě často za nesrovnatelných podmínek, nejen finančních, ale i s ohledem na publikum a historii dané oblasti. Je diametrálně odlišné dělat divadlo v Liberci a třeba v Šumperku, anebo provozovat stagionu v Krnově.
Vzpomínám v této souvislosti na povyk, který způsobilo zrušení stálého souboru v divadle v Karlových Varech a na svoji poslední tamější návštěvu: Havlovo Largo desolato, repríza ne zrovna vydařené inscenace, v hledišti hrstka diváků. Zrušení souboru možná bylo příliš radikální řešení, jenže proč uměle udržovat při životě moloch, který místní publikum nezajímá, respektive který publikum nemá? Je to drsné, ale bez poptávky nemá nabídka smysl.
Divadlo, nebo seriály?
Co může být smutnější než řemeslně dobře zvládnutá inscenace bez názoru? Nejhorší není odcházet z divadla a kritizovat režii nebo herce, ale nevědět, proč se představení vůbec hrálo. Tenhle otazník vyvstává v divadlech napříč Českem. Jenže když jediné divadlo ve městě nebo dokonce v kraji hraje, aby hrálo, ale nikdo neví proč a co říká, je to přinejmenším problém. V centrech si lze vybrat, ale na menším městě buď strávíte nemastný neslaný večer v divadle, nebo doma u televize. Nakonec taková beznázorová inscenace, často bez jasné poetiky, pojatá v jakémsi širokém a univerzálním realistickém duchu, v nekonfliktním bezčasí, plní stejný účel jako televizní seriál: je určena k momentální konzumaci.
Takže více konfrontace: hostování, festivalů, kritiky, ale i sebereflexe. Přesto si myslím, že kdekoliv, v jakémkoliv divadle se hned zítra může stát zázrak. Zrodí se herecká, režisérská, dramaturgická či dramatická hvězda, vznikne geniální inscenace. Nebo alespoň čímkoliv nadprůměrná a zapamatovatelná. Ještě je ale nutné zařídit, aby o tom všichni věděli.
Autorka je divadelní kritička.