Divadlo Archa pokračuje projektem Divnej soused v práci s uprchlíky a v rozkrývání jejich složitých životních osudů. Tentokrát však diváky nezve do uprchlického tábora jako při loňském projektu, ale do moderní administrativní budovy Danube House na Rohanském ostrově v Praze.
Svištíme autem po Rohanském nábřeží, míjíme podivuhodnou administrativní budovu ve tvaru klínu z červeného pískovce a skla. Nenapadne nás zastavit, natož nahlédnout dovnitř nebo se alespoň projít po Rohanském ostrově, kde stojí Danube House, první projekt karlínského areálu River City Prague, dokončený v roce 2003 (oceňovaný mimo jiné také pro své energeticky úsporné řešení). Netradiční moderní podobu mu dal ateliér Kohn Pederson Fox Architects z Londýna ve spolupráci s pražským A.D.N.S. architekti.
Přitom zrovna Danube House je rozličným akcím „z venku“ otevřený (což prezentuje i na webu www.danube.cz). Je otevřený také divadlu. Divadlo Archa v rámci kampaně Spolu proti rasismu 2006 do prostorného atria, které simuluje prostor náměstí s dlažebními kostkami a sloupy, pozvalo diváky na site specific projekt Jany Svobodové Divnej soused. Svobodová pokračuje v práci s uprchlíky a volně navazuje na loňský projekt V 11:20 tě opouštím, za kterým vyvezla publikum přímo do uprchlického tábora v Bělé pod Bezdězem.
Divnej soused přivádí na jedno jeviště herce a uprchlíky. Sleduje konkrétní osudy Gugara z Arménie, Lu z Číny, Mariny z Čečenska a Khupiho z Barmy – hrají sami sebe, ale jejich příběhy se stávají zobecňujícím modelem mnoha dalších podobných příběhů. Režisérka konfrontuje uprchlíky s většinovou společností, často prostřednictvím zdánlivých detailů: odhalení ženského pupíku v kratinkém tričku (pro nás samozřejmost, pro Číňanku nemyslitelné), sejmutí šátku, který zakrývá ženské vlasy, nebo podání ruky při setkání s muži (pro muslimku bezmála prolomení tabu), pomoc s taškou (pro mladíka z Barmy nekomentovaná samozřejmost, pro nás pokus o krádež)… Dění na jevišti je mnohokrát záměrně chaotické, rychlé, umístěné do ulice nebo městské hromadné dopravy. Z chaosu se teprve vylupují jednotlivé postavy. Vše rámuje příběh otevření nového italského módního salonu, v němž dva mladíci slibují zajistit žádanou atraktivní image a do kterého postupně zabloudí skoro všichni protagonisté.
Autorka projektu tu nastiňuje nebezpečnou variantu, cestu, která nabízí únik z jinakosti – zdánlivě jednoduchou (mnohem jednodušší než snažit se porozumět), ale ve své podstatě příliš povrchní na to, aby byla trvalá. Dvě ženy (Petra Lustigová, Štěpánka Glogarová) se na večírku setkají se stejně upravenými blond vlasy ze stejného italského salonu, který je nový, světový, právě in. Jsou na první pohled k nerozeznání. Přesto moc dobře víme, jak zásadně uvnitř jiné.
Režisérka využívá nejen prostor atria, ale posílá účinkující ven, zapojuje zrcadlení postav v nasvětlených prosklených stěnách, herci a herečky vyjíždějí prosklenými výtahy a sbíhají otevřenými schodišti, sedí a zpívají ve výšce. Do dění zasahují projekce (scéna a multimédia Dominik Rinnhofer), velkou roli hraje hudba Ivana Achera, muzicíruje se naživo přímo na scéně (součástí programu je vynikající soundtrack).
Jinakost a princip „divného souseda“ lze vztáhnout i k supermodernímu prostoru, případně jeho obyvatelům – zaměstnancům místních firem. Svět sám pro sebe, „divní sousedé“ pro ty, kteří postrádají pracovní důvody vstupovat do administrativních center, pro ty, jejichž soukromý vnitřní vztah k současné architektuře je odtažitý až nenávistný, kdo nemají chuť ani příležitost se s ní sžít. Můžeme přeci denně chodit okolo, a nevidět, natož rozumět.
Ani publikum, tak trochu „divnej soused“, hrající roli voyeura v tradičních kukátkových prostorech, nemá tentokrát šanci se neangažovat a skrýt. Hned při příchodu mu účinkující podávají ruce, zdraví. A na závěr uplatnili malý známý fígl, aby vtáhli publikum do děje a přiměli ho tleskat vestoje: pozvali ho jednoduše na jeviště.
Při hodnocení hereckých výkonů je nutné přivřít oči. Obsazení neprofesionálů je náročnější pro režii, na druhé straně dodává inscenaci jistou autenticitu, která je v tomto případě důležitější. I neherci v tuto chvíli jen hrají divadlo, i když autobiografické. Zapadají do struktury profesionální inscenace, hrají s profesionály. Možná někde v počátku bychom našli zpověď s terapeutickou funkcí, ale tu Svobodová přetavila a stylizovala ve scénář regulérní inscenace. Fakt, že na jevišti stojí lidé, do jejichž příběhů nahlížíme, vnáší do inscenace určité napětí a dráždivost skutečnosti, ale z divadelního úhlu pohledu je vlastně vedlejší. Kdyby Svobodová obsadila herce, aby interpretovali cizí příběhy, dosáhne sice větší jistoty hereckého projevu, ale připraví se o zmíněnou autenticitu. Jinak by se inscenace zřejmě moc nezměnila. Prací s konkrétním lidským příběhem a neherci připomíná Divnej soused například princip práce Kristýny Lhotákové.
„Nemáme moc – jenom dobrou vůli,“ zpívá se v barmském textu v představení. Pod takové heslo můžeme skrýt mnoho věcí. Dobrá vůle, aby se z přistěhovalců stali sousedé, abychom dokázali ocenit moderní tvář města. Dobrá vůle vlastně i k tomu, abychom vnímali a připustili, že něco, co je jiné a divné, je možná jen nepochopené, že jinakost nemá záporné ani kladné hodnotící znaménko. Dobrá vůle asociuje aktivitu, zájem. Bez znovunalezené vnímavosti, osobního zájmu, bez otevření se, bez schopnosti reflexe vlastního i cizího životního stylu, bez dobré vůle, bez chuti jít a dívat se jsou všechny uvedené snahy marnost nad marnost. V Danube House bylo plno – to je optimistická zpráva.
Autorka je divadelní kritička.
Divadlo Archa Praha – Divnej soused.
Koncepce a režie Jana Svobodová,
scéna a multimédia Dominik Rinnhofer, hudba Ivan Acher. Premiéra 20. září 2006 v Danube House v Praze.