Dech a protidech strachu ze zdvojení

Autor s trojznačným pseudonymem Elsa Aids oficiálně vydal dvě sbírky. Jsou komplementární, nelze mezi nimi příliš rozlišovat, přesto je v Nenávisti (ukázka v A2 č. 20/2013) oproti předchozímu Trojjedinému prstu (2011) zřejmý posun… k nenávisti.

Citová anorexie

Už nad některými básněmi Trojjediného prstu vyvstala otázka: je to milostná poezie? Co by ne. Zklamaný romantik zůstává romantikem. Poetické kvality akcentovaly tíhu každého dne, banalitu prostupovala askeze: „ráno se skrývá pod zemí“. Denní snění, noční bdění. Amorfní, okázale obojetný subjekt trávil čas sám se sebou, nerozlučná dvojice, přelud nepřítele. Do toho ona, přece jen zneklidňující, vyrušující: její vlasy leží na prostěradle, její neuchopitelné tělo prochází místností. Postel představuje místo číhání, boje, zklamání, snad i milosti. Činu jen málokdy: „Vystrčím ruku, ale jestli mě budeš držet dlouho, budu tě nenávidět.“ Bolavá pravda soužití, tu v poezii umí jen málokdo.

Vrací se od ní k sobě, od sebe k ní. Sám sebe natáčí, ona je v záběru jen někdy, je jako stěna, o niž se odráží míč. Jako by to byla cizí láska, cizí přítomnost, dokonce ani samota není jejich. „Tvůj včelí kožíšek zůstal bez vosku.“ Možná miluje svou bezmoc milovat: „Ale noc propíchnutá špendlíkem/ se brzo pokazí.“ Možná je to autista vystavený milostnému a rodinnému životu. Ale autista je příliš silné slovo, snad cizinec? Blízkost nahání strach. Ze všeho společného, z možného rozpuštění v druhém.

Blízkost ale také přitahuje, blízkost dokonce nastává: „Čas se úží na dotek rukou,/ na tmu mezi prsty tenkou jako vlákno (…) Procházíš za tmou,/ čekání konejší/ společné, potichu splétané tělo.“ Štěstí je příliš vzdálené slovo, textem ani neprobleskuje, možná zůstává někde venku, pokud je nějaké venku. Jako by vše určoval „dech a protidech strachu ze zdvojení“. Ve slovech je cítit sametová dochuť odporu. Osudy se propletly, ale básník by nejraději zůstal sám a jen pozoroval, co se přihází jiným, nebo i jemu. Míchá v hlavě polévku z úzkosti, ničemnosti a lhostejnosti, koření ji trochou příchylnosti a malou špetkou chtíče. Zdvojení je nepřirozené, ale děje se pořád. Láska i sebeláska jsou možné jen v zajetí, tělo je vězení touhy, strádá po hladu.

U břehů hrudky másla

V Nenávisti se noc starších básní, která „přiléhá těsně jako bránice“, prosvětluje vnějším pohledem. I tady ale má přítomnost přednost před introspekcí, pocity před city a všudypřítomné tělo se nadále klene nad světem. Jsem jen já a skrze mě ty. „Znáš mě z doslechu,/ nikdy jsi mě neviděla o samotě.“

Ale snad je to jen iluze, simulakrum zmaru, kdo ví. Mlází palčivých vět, každá druhá bolestivě škrábne: „Máš na sobě místo, které jsme spolu zničili./ Ten kus vytahané kůže bych nerad opustil.“ Je třeba uhýbat, tady se rovně chodit nedá. Tříšť skutečnosti je jako rozlitá řeka, mosty jsou strženy, nelze ji obejít, nedá se přebrodit, a kdoví, jak silný je proud uprostřed. Voda je kalná – není to krev? Ne, je to mléko, tekutý cit, uplývající láska, u břehů hrudky másla.

Metafora mléka: je bílé nevinností, mateřskou láskou, kojením, „mléčnými písmenky v mělkých dásních“, vyceněnými zuby, spermatem. Je to sobecká potřeba druhého, výměna tekutin, aby v ústech nevyschlo. Lež na chvíli ukáže své krátké nohy. „Říká, že jí nic není. Ale mně ano.“

Únava z očekávání, vrzavý nářek každodennosti – najednou, chvílemi, jde o téměř domáckou poezii. Kuchyně, jídlo, spánek. Přibyly děti, život přesto zařazuje zpátečku: „V posteli někdy/ ztrácím nit, je ve mně cosi měkkého,/ co nechce souložit./ A přitom jsem to já, kdo odmítal/ rodit děti (kousni mě, ať se probudím)/ a jehož lásku/ měly zajistit potraty.“ Anebo je to jinak, třeba i naopak? Mluvit se musí, ale někdy je to horší než nemluvit: „Lehnu si na ni, a když začne dýchat ústy, s každým vzdechem vidím kazy, vidím plomby ve stoličkách a povlečení pod námi se pomalu špiní.“

Básník vše odhaluje a svléká, ale sám zůstává oblečen do dvojité kůže, hroší a líné. Dvě kůže, půl života, druhá půlka vyztužená popsaným papírem. Čekání na skutečnost zdvojené jazykem. Silná slova. Rouhání, modlitba zoufalého, pravil kdosi.

Jak se Elsa Aids vlastně jmenuje jako občan? Věděl jsem to, už nevím. Tak či onak. Jestlipak i on touží po uznání? Zlomyslně si představuju, že dostává profláknutou Magnesii Literu. Přijímá tu palčivou výzvu, ale ví, že se psaním je konec.

Autor je spisovatel a překladatel.