Zkuste rýmovat smrt

Ze zpětného pohledu se zdá, že pokud si český literát druhé poloviny dvacátého století zvolil cestu překladu, zvolil šťastně. Právě díky tomu se i za komunismu k lidem dostávala kvalitní literární díla v širokém měřítku. Vaše překladatelská práce je v tomto smyslu systematická, ale vaše profesní dráha velmi křivolaká. Jak jste začínal?

Promoval jsem roku 1950 – celkem šťastnou náhodou. Studoval jsem filosofii a práva. Filosofii gruntovně, chodil jsem k Patočkovi. Po roce 1948, kdy zavládla takzvaná klukokracie, po nás šli. Ke klukokratům patřil i muž později nominovaný na řád T. G. Masaryka, Zdeněk Mahler, tenkrát zakalený soudruh. S dalšími revolučními horlivci vydával časopis Předvoj a v něm měl překrásné perly, třeba větu „Lenin, to je jasno v hlavě“... Na filosofické fakultě jsme tedy neobstáli, skončili jsme všichni u lopaty, kromě mě například Ladislav Dvořák, Petr Kopta – oba navštěvovali pověstný seminář Václava Černého.

Práva bylo možné zvládnout při filosofii, na přednášky jsme chodit nemuseli, dalo se studovat z učebnic a skript. Takže mě tam moc neznali. Horší bylo, že jsme se nepřihlásili do Československého svazu mládeže. Studentstvo se totiž mělo v rámci pokroku organizovat: „Dejte se všichni do ČSM, sice nemusíte, ale uděláte dobře.“ My jsme nemuseli, a tak jsme se nedali. Ti esčemáci se semkli do studijních kroužků, kde se údajně připravovali na zkoušky, a k těm zkouškám chodili vždycky ve svazáckých košilkách. Holky nadto zásadně nosily bílé fusekličky nad kotníčky. A pak všichni pochodovali v trojstupu a my jsme se táhli za nimi jako takový odpad, agenti buržoazie a živlové, kteří neprohlédli. Dělali jsme ovšem všechny zkoušky za jedna, ale vůbec jsme nepočítali s tím, že si půjdeme pro rouru.

Jak se vám podařilo práva dokončit?

Opět šťastnou náhodou. Z toho plyne zásadní poučení pro život: člověk nikdy nemá nic vzdávat. Válčí se až do posledního výstřelu. Protože vždycky se to může zvrtnout. Dneska někdo nedostane grant, a už začne lamentovat: „Jéje, to za nic nestojí, lidi, zanechte všech nadějí, kašlete na to, vždyť jsme úplně ztracený“ atd. Jenže i když věci vypadaly beznadějně, v padesátém roce najednou začal mít režim první obtíže. V ekonomice to začalo skřípat. A v západoevropských a amerických časopisech tehdy propukla oprávněná kampaň, že u nás není svoboda slova a že se pronásledují studenti na vysokých školách, že dochází k politickým prověrkám, k ideologizaci vzdělání apod. Naši papaláši zrovna chtěli podepsat nějakou smlouvu, která by jim vytrhla trn z paty, a tak vyhlásili: „Vždyť to není pravda, přijeďte se podívat.“ A shora na fakulty vyslali tajný příkaz: „Pustit i nekroužkaře.“ Měli jsme tedy vyhráno, ovšem jen na čas.

Kam jste zamířil po promoci?

Samozřejmě že žádosti o místo jsme si dávali uměřené, přesto jsme chtěli pracovat v oboru. Podal jsem si na padesát žádostí. Všude říkali: „Bohužel už máme plno“ a takové ty výmluvy. Jedenapadesátý dobrák kádrovák mi poradil: „Mladej, nech toho, heleď, poslali nám na tebe posudek, že tě nesmíme vzít, že můžeš pracovat jenom ve výrobě.“ Tak jsem mu poděkoval a šel na Kladno. Dělal jsem přesně tam, kde se odehrává Hrabalova Majitelka hutí. A těm holkám nebožačkám jsme pašovali dopisy, nosili jsme jim jídlo, cigarety...

Tehdy jste už překládal?

Od Února mi bylo jasné, že se s tímhle režimem nemůžu zaplést. To by byl můj konec. Nezbylo než přijmout zásadu, že nad člověkem je betonový strop a že se musí zařídit pod tím stropem. Protože nad něj se dostane jenom ten, kdo se přizpůsobí, a to my jsme nechtěli. Brzy jsme pak začali hledat, co všechno se dá pod stropem podnikat. Od základního pesimismu, že jenom házet lopatou, jsme došli k závěru, že to tak být nemusí.

A zase důležitá věc: dobrý učitel. Chodil jsem k Patočkovi do pokojové univerzity a hledali jsme možnosti. A v omezené paletě, která se nabízela, člověk hledáním a nalézáním došel logicky k překladatelství. Musel k tomu samozřejmě mít předpoklady.

Podle čeho jste si vybíral díla k překladu?

My jsme to tenkrát hodně táhli s Petrem Koptou. Specializovali jsme se na verše. Pokud se člověk nechtěl dostávat na nepříjemné pole, zvolil si klasiku. To znamená přijmout velkou překladatelskou kázeň, tedy verš, rým, to je všechno dvakrát třikrát obtížnější než verš volný, i když podotýkám, že pokud se opravdu poctivě překládá volný verš, není o tolik snazší. Ale když se český chytrák podívá na volný verš, nevidí na rozdíl od poučeného versologa Miroslava Červenky nic jiného než prózu o nestejně dlouhých řádcích. Nám se tím snížila konkurence, protože chlebaři se vrhali na snadné kšefty, a my jsme naopak koukali, jak bychom do české kultury propašovali co nejvíc hodnot. Protože každé dobré umění stojí v přímé opozici k vládě podprůměru a ideologie. Tenkrát se člověk naučil tomu čelit a dneska je to pořád aktuální. Jen tam, kde dřív byla politika, je dnes ekonomie, rozumí se takzvaná.

Když mluvíte o chlebařích: jak jste se překlady živili vy?

Měli jsme to rozdělené. Dělali jsme i chlebárny. Například Zábrana detektivky, ale ty detektivky byly slušné. Nebo Hiršal s Kolářem knížky pro děti. Ale nijak si tím nezadali. Převyprávěli třeba Barona Prášila, Hiršal tam uplatnil svou schopnost vládnout rýmovaným veršem. Nebo jsme si přivydělávali psaním písňových textů. A jak byla příležitost, tak jsme se jí chytli. Třeba americká lidové poezie, která byla v módě začátkem šedesátých let. Lid přece není jen v Česku, ale i v Americe. Tu omáčku, že trpí pod knutou kapitalismu, jsme přenechali jiným. A když jsme občas udělali nějakou písničku, dobrý text, dostali jsme honorář jako za půl roku práce na Goethovi. Když člověk s penězi rozumně zacházel, nechával si je na dobu, kdy dělal toho Goetha, nebo třeba Zábrana, aby mohl vybrousit Babela. A co na tom bylo práce!

Pokud jste právě nebyl na volné noze, musel jste mít i civilní zaměstnání. Začátkem padesátých i sedmdesátých let jste pracoval jako dělník. Jak jste to skloubil?

Překlady jsem tehdy vozil s sebou. Po roce 1968 jsem už měl své zkušenosti a šel k čerpačům, do maringotek. Tam to bylo ideální, na rozdíl od předchozích vrtařů, kde jsme se hodně nadřeli. Týden se montovalo od rána do noci, ale pak přišly dva, tři, čtyři měsíce, kdy se jen čerpalo a pouze každé dvě hodiny se k vrtu šlo, měřila se takzvaná vydatnost, a když se to člověk naučil, měl to za pět, za deset minut hotové, a pak si sedl k překladu. Tak jsem dodělával Horatia a pak dělal Nibelungy. Vždycky jsem si přitom vzpomněl na lidi v Praze, říkal jsem si: „Chudáci, ty se tam pidižvěj a klaněj se tam, já jsem tady volnej...“ Byli jsme v údolí Kamenice, pod kopci pastviny, trávníky, to si člověk úplně představil, ti rytíři před ním sami vyskakovali z houštin, jezdili přes brody... rozkoš sama.

Také jsme měli dělat v partě ve dvou, ale dohodli jsme se, že bude dělat jeden. Protože když jsou dva a druhý není z oboru, chce si pořád povídat. A to je obrovská ztráta času. Ale pak se leccos ustálilo a dva roky se mi tam krásně překládalo. Z maringotek mě pak vysvobodil režisér Macháček, který inscenoval v Národním divadle můj překlad Cyrana.

Sestavil jste i řadu komponovaných knih: Knihu o Faustovi, Knihu o kabaretu, Neznámý Parnas, Knihu o Cyranovi... A se svým tchánem Bedřichem Fučíkem jste v polovině sedmdesátých let napsal a pod svým jménem publikoval populární publikaci Zakopaný pes, která seznamuje děti s původem rčení z Bible nebo mytologie. To všechno suplovalo deficity školy a literární historie. Právě Bedřich Fučík jako nakladatel i kritik ukázal, že péče o hodnoty nespočívá jen v jejich udržování, ale i širokém zpřístupnění. Shodli jste se na tom?

Na Bedřicha Fučíka vědomě navazuji a snažím se podle svých sil pokračovat v jeho životním programu. My jsme to podrobně probírali každý den. Fučíkův pojem, se kterým se dneska trochu koketuje, je služba. Týká se to editora, komentátora, kritika – vždyť například kritika jako služba je jedna ze Šaldových myšlenek, kterou Bedřich Fučík hodně rozvíjel: kritik slouží autorovi, aby našel sama sebe, aby si rozuměl.

Zmínil jste se o tom, že tehdejší úsilí překladatelů o obnovu hodnot je stále aktuální. Jak vidíte situaci dnes?

Dnes se mluví o centru a periferii, o tom, že zápas o skutečné hodnoty se odehrává na okraji. A tam se stěhuje i dobrý překlad. Kde jsou doby, kdy překlady vycházely v desetitisícových, statisícových nákladech! To by zasloužilo analýzu: Jak to, že za totality lidi stáli fronty na knihy, které vycházely po statisících? Například vynikající výbor Petra Kopty z tvorby Victora Huga Jen ty nám zůstáváš, ó lásko vyšel v nákladu neuvěřitelných 184 000 výtisků! A můj překlad Písně o Nibelunzích v tiráži mnohem skromnější – 12 000. Zato se objevil v týdenním žebříčku nejprodávanějších knih. Za nízký náklad platilo tisíc svazků. Ale dnes vydáte dobrou knihu tak v pěti stech výtiscích. To jsou čísla, před kterými by literární vědci neměli zavírat oči.

Přitom kvalitních překladových titulů vychází mnoho, jenže v mnohem nižších nákladech. To znamená, že máme velký výběr, ale že tutéž knihu dnes čte mnohem méně lidí, že tu už nevzniká společná zkušenost.

Skutečně vychází více dobrých knih v malých nákladech, dokonce se mi někdy zdá, že dochází trochu k nadprodukci. Jenomže nabídka neodpovídá významu děl. Mezery, které vznikly během čtyřiceti let, zdaleka nemáme zaplněny a někde jsou ty nedostatky čím dál bolestnější. Dám tři příklady: první je německá literatura v Čechách, zejména středověká; druhý Rilke – základní věci se nevydávají, ale věci marginální ano, až na hranici drbu, jako Rilke a Sidonie Nádherná. A třetí je Nerval, podle mnohých eruditů největší romantik, a my od něj známe jen okrajové věci.

Můžete ten první příklad, který se týká středověké německé literatury, rozvést?

U nás vznikl optický dojem, imputovaný zvenčí, že německá literatura v českých zemích, to je Kafka, Werfel, Rilke... Nikoliv. Vůbec první uzavřenou epochu tvoří údobí dvorské poezie v době posledních Přemyslovců. To jsou desetitisíce veršů v zahraničí uznávaných a u nás prakticky neznámých vlivem takzvané nejedlovštiny. Přečtěte si ve Vodičkových Dějinách kapitolu od Josefa Hrabáka o německých literárních medievaliích, tam dal výstražné znamení: Kdo se jich dotkne, bude mu zle. Někdo se sice odvážil, jenomže dílčím způsobem. Ale ani po roce 1989 se v té věci neudělalo téměř nic. Dluh přesáhl z literární historie a začal se košatit na všechny strany: do historie obecné, do duchověd, do komparatistiky... Kdybych vám položil tři elementární otázky z téhle oblasti, nebudete schopna mi odpovědět, protože jediné, co o tom v poslední době vyšlo ve větším nákladu, přístupném širší veřejnosti, jsou tři stránky od Jana Lehára v České literatuře z roku 1997.

I jinak jsou v oblasti germanobohemistiky mezery – od Přemyslovců přes baroko až do 19. století. Už deset let je připraven slovník Němečtí spisovatelé v českých zemích, který má přes čtyři tisíce hesel. Je to olbřímí práce, leží v šuplíku a dodnes nevyšla. To by měla být základní příručka pro každého, kdo se zabývá literaturou v českých zemích. Jenže tím se dostáváme k otázkám, zda vymezovat literaturu zemsky, nebo jazykově. Proč Kosmas nenapsal slovo česky? A už jste u nacionalistického hlediska. Tehdejší lidé ale o nacionalismu neměli ponětí, třeba takový poddaný českého krále, který mluvil německy nebo psal latinsky.

V roce 2000 vyšel váš velký komentovaný překlad Parzivala, a od té doby prý píšete historii odbojové činnosti skupiny, která se shodou okolností také jmenuje Parsifal a v níž působila vaše maminka.

Už jako kluk jsem s nimi za války spolupracoval, dělal jsem jim poslíčka, ale to nebylo podstatné. Navíc dokumentaci jejich činnosti by měli mít v popisu práce historici. V maringotkách jsem v sedmdesátých letech velice dobře poznal generaci našich oficiálních historiků mého věku, kteří se po roce 1948 dostali snadno nad zmíněný betonový strop, dělali oficiální vědu a vylepšovali „nejedlovštinu“. Maringotka, to byla zpovědnice. Po večerech jsme povídali. U mne to tehdy byl už třetí vyhazov, ale oni v tom byli poprvé...

A stávalo se, že jsme se dotkli něčeho z 20. století, a já jim řekl: „Heleďte, to si najděte v Šustovi.“ A oni říkali: „V jakym Šustovi?“ Tak jsem odpověděl: „Josef Šusta, Světová politika.“ Oni se přiznali: „To my jsme nesměli. My jsme to neměli na seznamech.“ Že by si to sami vyhledali, to ne. Oni byli tak kovaní. A neřídili se Pecharovým pravidlem. Znáte Pecharovo pravidlo?

Neznám.

Pecharovo pravidlo znělo: „Když se na přednáškách kecá, tak jdu do knihovny a tam si načítám.“ A kde je dnes Pechar a kde jsou ti kecálisti! On chodil k Václavu Černému a s velkým štěstím se mu podařilo dokončit studium začátkem padesátých let – poslední dva roky proseděl v knihovně. Pecharovo pravidlo se dnes už nedodržuje, mám s tím nejhorší zkušenosti. Dnes přijde žák nebo žákyně a začne mi říkat: „Pane doktore, nezlobte se, ale tohle jsme ve škole neměli, tohle nás nesměli učit.“ Pokud je ta osoba ke mně v rovnovážném vztahu, to jest jako konzultant nebo žák, vysvětlím jí Pecharovo pravidlo. Horší je, když stojí nad vámi. Nemůžu přece poučovat svého schvalovače. To pak nastane tvrdý zápas. Moji kolegové mají tytéž zážitky a dostávají podobné odpovědi: „Mě to ve škole neučili a mouchy, snězte si mě.“

Ale vrátím se k odboji. Když na něj přišla řeč, ti historici znali jenom komunistický odboj. Z demokratického odboje skoro nic. Tak jsem jim o něm začal povídat jako účastník, a oni řekli: „To je úžasný, kdyby to někdy prasklo, tak tohle téma zpracujeme jako první. Ale ono to stejně nikdy nepraskne.“ Já jim oponoval: „Pánové, ono to praskne, naděje umírá poslední.“

A co dělali, když to prasklo?

Po roce 1989 jsem si řekl: „Tuhletu starost mám odbytou, protože kolegové se do toho dají. Pak jsem četl, jak jsou z nich ředitelé ústavů, profesoři; kam oko lidské pohlédlo, viděl člověk v nějaké funkci osmašedesátníka, často bývalého kolegu z maringotky. Já měl jiné úkoly, na předsednictvu vlády jsem dělal poradce, pak mi zas řekli: „Musíš jít do Rady Českého rozhlasu“, a znovu jsem musel od Parzivala vstát a na tohle mi ani nezbylo pomyšlení. Pak jsem recenzoval knihu vynikající ženy Hedy Kaufmannové, Válečné vzpomínky, vyšla v roce 1999. Když jsem si ji přečetl, pojal jsem podezření, že se v té záležitosti od sametové revoluce neudělalo skoro nic. Vyšli pouze Kuralovi Vlastenci proti okupaci, a pak brožurka Václava Brabce. Tak jsem si prošel osm ročníků výborně subvencovaného časopisu Soudobé dějiny. Tam jsem za osm let objevil jediný článek od paní Koutské o jednom demokratickém antinacistovi Ladislavu Rašínovi. Vypravil jsem se za ní, aby v tom pokračovala. Ale neměla čas. Nezbylo mi nic jiného než volba: buď budu souhlasit s tím, že se dlouhá řada hrdinů z doby okupace propadne do jámy zapomnění, anebo to nepřipustím. Jak napsal krásně Václav Černý v příslušném díle Pamětí: „Nesmíme je nechat nepohřbené.“ Protože to by pro ně byla druhá smrt.

Nejdřív jsem si myslel, že s tím budu za rok hotov, ale pak se práce rozrůstala. Říkal jsem si tehdy: Já tady připomenu maminku, ale – jak pravil nebožtík Stankovič – „to bych byl pěknej sviňák“, kdybych se o těch ostatních nezmínil. Zúžil jsem svůj úkol na jednu skupinu, která se jmenovala Parsifal. Jejím členem byl například Jindřich Kolowrat, ano, ten, který věnoval palác za symbolickou korunu Národnímu divadlu, spisovatel Zdeněk Němeček, Andula Dohalská, žena Zdeňka Dohalského a další... Zkrátka, dělám na tom sedmý rok. A bude-li někde rozhodnuto, že budu ještě žít, mám před sebou další službu.

A jakou?

Právě německým a rakouským básníkům na dvorech posledních Přemyslovců. Dílo, které bych rád přeložil, už jsem vybral: Tristana od Heinricha von Freiberg, 6800 veršů. A každý verš musíte vysedět. Nikdo vám přitom nezaručí, jestli na nějakém dvojverší neprosedíte celý den. Čeština totiž není němčina, máte například úplně banální německý rým na Tod: Rot, Brot, Not... Ale rýmujte smrt! Co vás napadne jako první? A teď musíte tak dlouho kombinovat, aby vše pasovalo, to má své zákonitosti. Když si dnes někdo přečte nádhernou Rilkovu báseň Katedrála, řekne si: „To se nedá přeložit.“ Tam se Tod táhne celou básní a nakonec v ní udělá tečku. Ale v češtině to takhle do veršů nedostanete. Musíte se s autorem ztotožnit a interpretovat si sám pro sebe, jak by to napsal česky. A navíc musíte respektovat délku samohlásek, zpěvnost češtiny stojí na délkách: přízvučnou slabiku zdůrazní a z nepřízvučné udělá krásnou synkopu... Zkrátka nedá se to dělat vodsaď pocaď, jak říkal Bedřich Fučík. Člověk musí svou službu milovat.

Autorka je redaktorka Orientace, přílohy Lidových novin.