Hra s nemožnem

Dílem Ladislava Klímy se zabýváte přibližně od roku 1975. S kterým jeho textem jste se setkala poprvé a čím vás přiměl naučit se česky a nakonec i pořádat Klímovy spisy?

Jméno Ladislava Klímy jsem zaslechla poprvé už v roce 1971 od blízkého člověka, Francouze, který tehdy navštívil Prahu. Někdo mu v Praze doporučil četbu zároveň Klímy i Georga Trakla, a o tomto doporučení mně bez dalšího řekl. Když jsem se pak v roce 1973 sama poprvé dostala do Čech a koupila jsem v pražském antikvariátu na Můstku za šest korun šestý svazek Výboru z krásné prózy československé z třicátých let, obsahující přetisk Klímovy povídky Jak bude po smrti, nevěděla jsem vůbec, co mám očekávat. Leda snad, vzhledem k sousedství s Traklem, něco více méně expresionistického. Klíma mne hned zaujal svým solipsismem, ještě dříve, než jsem se naučila natolik česky, abych ho mohla ocenit jako spisovatele. S překládáním jsem začala během studií, jen tak pro sebe. Byla to jakási hra s nemožnem, a další sled událostí až k pořádání Spisů má stejný ráz. Jak jinak se ke Klímovi dostat, když největší část díla zůstala v rukopisech, když kusé opisy, které kolovaly v samizdatu – a vyšly po revoluci i tiskem –, byly až paskvilně nevěrné, a po Jaroslavu Kabešovi a Davidu Součkovi se nikdo v Čechách ke shánění roztroušené pozůstalosti neměl?

Jak se stalo, že Klímovy Spisy vycházejí nejdříve francouzsky?

V osmdesátých letech bylo přece zcela běžné, snad nejen ve Francii, že se překládaly z rukopisů knihy, které tenkrát nesměly v Čechách oficiálně vyjít. Klímovy Spisy tak vzešly samy sebou z uspořádávání a překladu veškerých zachovaných fragmentů Velkého romanu na základě předběžných transkripcí tehdejšího majitele rukopisů Davida Součka – doufám, že není nutno podotýkat, že Klímův Velký roman má pramálo společného s adaptací Kamily Lososové nešťastně vydanou v nakladatelstvích Pražská imaginace & Lege artis a přetištěnou v Levných knihách… Tato práce – tehdy ještě bez kritického aparátu – se uskutečnila díky grantům francouzského ministerstva kultury a oxfordského Central and East European Publishing Project. Když mně potom roku 1994 pražský nakladatel Viktor Stoilov svěřil i české Spisy a koncept vykrystalizoval, doufali jsme, že se najde finanční řešení, které umožní realizovat pravidelně jeden svazek za rok a celý projekt úspěšně dokončit do roku 2000. Nenašlo se. Svazky – francouzské i české – se připravují na přeskáčku a financování je pokaždé ad hoc. Zčásti náhodou, zčásti tím, že mně záleží víc na francouzském vydání, a že tedy pro ně přináším větší oběti (spolklo třebas celý obnos francouzské Státní ceny za překlad), se stalo, že dosavadní svazky vyšly dříve francouzsky. České verze jsou zato o něco kompletnější a vytříbenější.

Kdo kromě vás samé Klímovy francouzské Spisy finančně podpořil?

První svazky financovalo hlavně francouzské ministerstvo kultury se symbolickým přispěním českého ministerstva v rámci podpory vydávání české literatury v zahraničí. Příspěvek francouzských úřadů na poslední svazek byl snížen na polovinu a podpora přislíbená od Čechů naopak ztrojnásobena. Přesto celková suma neodpovídá časové investici, a třetina je vyplacena až po vyjití knihy. Nakladatel sám platí tisk, ale víc nemůže – i tak je Klíma pro něj ztrátový podnik. Jelikož mi francouzské ministerstvo při udělení poslední podpory v roce 2007 důrazně oznámilo, že na Ladislava Klímu už nedá nic (půlroční stipendium mělo stačit nikoli na jeden, nýbrž na tři svazky), a jelikož Joachim Vital, ředitel Editions de la Différence, který jediný zde měl odvahu Klímovi – neznámému, mrtvému, ve své zemi pořád ještě neuznávanému Čechovi – přes bezprostřední neprodejnost důvěřovat, náhle a předčasně 7. května zemřel, nevím, co bude dál. Pátý svazek snad nakonec vyjde dříve česky…

Vaše rozvržení Spisů umožňuje čtenáři vidět Klímovu osobnost v každém svazku z jiné perspektivy: Velký roman (česky 1996) představil jeho fikci, Mea (2005) jeho intimní filosofickou konfesi, v dopisech Hominibus (2006) se autor obrací k přátelům. Nyní je to Klíma „veřejný“ či publicistický. Čím se liší od Klímů předchozích?

Klíma přece není možný v množném čísle. Je jen jeden, nezaměnitelný, v různých ztvárněních vždy totožného základního rozporu – stvořitel světa čili Sebe čili sebe ve znetvořujícím, přetvořujícím zrcadle neexistujícího druhého já, bez něhož se přece jen jak v životě, tak i v myšlení těžko obejde. Liší se jen v nuancích tohoto věčného návratu. Čtenář, který si přečte znovu, neřekla bych Klímovy „práce filosofické a žurnalistické“, spíš jeho „filosofickonovinařinu“ – nebo obráceně, žánr stojí na protikladném překrývání dvou zpodstatnělých přídavných jmen postavených na stejnou úroveň –, najde obměny témat, s nimiž se už setkal v deníku, korespondenci a románu. Můžeme zde navíc z publikovaných i nepublikovaných děl vyčíst Klímovo většinou dost neúspěšné překrucování, aby sám sebe přizpůsobil vlastní představě o nás, jeho neexistujícím a „nikdy za nic nestojícím“ publiku. Zvláštní kapitolu tvoří stati s národnostní tematikou, kde se naopak přizpůsobení kolektivním konvencím a méněcennosti povedlo až příliš dobře, ale na to bych důraz nekladla.

Ladislav Klíma má specifický a důrazný jazyk. Přeložila jste řadu děl českého básnictví a beletrie – mimo jiné od Františka Halase, Vladimíra Holana, Jiřího Koláře, Richarda Weinera, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Josefa Hiršala či Zbyňka Hejdy. Do jaké míry jsou nuance Klímova jazyka – třeba spojení typu „boholísal, boholízal“ ze stati Egosolismus, Egodeismus – převoditelné do francouzštiny?

Důkazem toho, že Klímův jazyk je celkově velmi dobře převoditelný mimo hranice češtiny, jsou texty, které sám psal německy – z vydaného díla například dopisy Franzi a Marii Böhlerovým tištěné ve svazku Hominibus zároveň v původním znění i českém překladu. Řeknete, že čeština a němčina mají k sobě historicky, frazeologicky, slovotvorně a vůbec blíž než čeština a románský jazyk jako francouzština. Zajisté. Slovní hříčky jako příklad, který citujete, lze vskutku zřídkakdy transponovat doslova. Ale úplně doslova, bez nějakého posunu, se nepřeloží ani největší banalita (tak, aby francouzský čtenář vnímal totéž co český), a princip hry lze do jiného jazykového prostředí převést skoro vždy. V uvedeném příkladu se v překladu stanou z pleonastických „boholísalů, boholízalů“ smyslu a nezvyklosti odpovídající „frères lécheurs“ (s nevysloveným, hře vyhovujícím odkazem na běžnější „frères prêcheurs“). Není to totéž, a přece je. V témže diktátu je sice francouzské „forgés et torchés“ foneticky jen nedokonalým přiblížením k českému „fingovaná a pingovaná“. Překlad je nicméně Klímovi věrnější než veškerá dosavadní česká vydání, která hru škrtají vynecháním její druhé půlky – typograf Tribuny, který Traktáty a Diktáty sázel, patrně nepoznal za novotvarem latinské sloveso „pingo, pingere“ (malovat) a pozdější vydavatelé byli líní se podívat do rukopisu, ač se čistopis této stati zachoval u Kamily Lososové. Novotvarová termina technica s latinskými kořeny se ovšem pofrancouzšťují jedna radost.

Třetí svazek obsahuje jednak díla, která čtenáři už číst mohli v knihách Svět jako vědomí a nic (1904), Traktáty a Diktáty (1922), Vteřina a Věčnost (1927), jednak řadu prací rukopisných či vydaných pouze časopisecky. Které stati lze považovat za „objev“ tohoto svazku?

Objevem může být v nemalé míře i pravá tvář obou svazků vydaných ve dvacátých letech. Právě citovaná vynechávka totiž vůbec není ojedinělá. Máte-li ale na mysli spíš neznámé texty, mně se zdají nejzajímavější fragmenty nedopsané knihy „o Židech“ z roku 1920.

V předchozích svazcích jste vycházela z rukopisů. Tentokrát však jde z velké části o práce tištěné za autorova života, které však leckdy procházely různými redakčními zásahy. Jak jste v těchto případech postupovala při volbě pramenů?

Spisy vycházejí zásadně z rukopisů. Platí to dvojnásob pro tento svazek, v případě prací sázených narychlo pro denní tisk, „redigovaných“ nebo „korigovaných“ kýmkoli – od sazečů Tribuny, kteří škrtali nebo pozměňovali to, čemu sami nerozuměli, přes „profesora“ v redakci Škeříkovy Tvorby, který v stati Česká litteratura (s dvěma „t“ dle všech zachovaných konceptů) Klímovi vnutil „infinitivní tikání“ – které přece sám výslovně zavrhl v článku Vředy na českém jazyku –, až po Karla Bodláka, zodpovědného za druhé vydání Vteřiny a Věčnosti, který zde zasáhl jedině tím, že Klímovu poznámku, upozorňující na nemístné „korrekce“ a odmítající veškerou zodpovědnost za ně, škrtl „jako bezpředmětnou“. Tam, kde se žádné rukopisné podklady nezachovaly, se opírám o původní časopisecká vydání, v případě prvotiny o první knižní vydání. Chyby a libovolnosti v časopisech se bohužel jen rozmnožují v postupných knižních verzích, o pravopise a jiných drobnějších jazykových zvláštnostech vůbec nemluvě.

Francouzský svazek Le Monde etc… je v češtině ohlášen pod titulem Philosophica žurnalistica. V jaké fázi je česká verze?

Český svazek nejspíše rovněž překřtím na Svět atd. Klímova zkratka debutového titulu, zdá se mi, pěkně vystihuje zároveň obsah a povahu celého okruhu jeho veřejně-výdělečného filosofování. Philosophica žurnalistica zůstane jako žánrový podtitul. Česká verze je zatím ve fázi předpředběžné. Spoustu konceptů – ač zdaleka ne všechny – jsem už přepsala. Mám naskenována, zčásti opravena a s rukopisnými podklady předběžně kolacionována první knižní vydání Světa, Traktátů a Vteřiny – ale to vše je jen zcela nepatrný začátek. K tomu se zdá, že při nevyhnutelném upgradování Wordu přijdu o diakritiku ve všech starých počítačových souborech, takže nezanedbatelný kus práce bude ztracen…

Celková koncepce bude stejná jako ve francouzské verzi, nebo aspoň velmi podobná, ale odkazy do poznámek se budou muset hledat znovu. Zbývá i celá konkrétní práce s textem. Jak rekonstruovat Klímův jazyk ve vší osobitosti – z hlediska pravopisu a jiných česko-českých vlastností, které v překladu přece jen mizí – na základě kusých, ne vždy čitelných náčrtů? Jak tu osobitost vymezit, když zachované koncepty svědčí o tom, jak při svém žurnalizování všelijak rozporně sám sebe cenzuroval? Když to cenzurované – nebo to, co nám fakt cenzury o autorovi poví – je někdy smysluplnější než to, co nakonec stojí psáno? Když například v traktátu Tajemství židovské duše koncept, který dovoluje opravit nejeden nešťastný redakční zásah, uvádí namísto tištěného „Sebeobjetí božského svého Já“ smělejší „Sebeobjetí Božího = Svého Já“ – jak máme rozhodovat, kdo koho vlastně zkrocuje? Nebo na konci 44. aforismu III. kapitoly závěrečného článku Vteřiny a Věčnosti, kde si namísto tištěného „všecko vaše je pouze pobytem v ohromném klosetu“ koncept troufá zahrát: „všecko vaše je jen a jen sedění díry na díře“? Pokud svazek kdy vyjde česky, chtěla bych uvést v poznámkách více takových rukopisných variant než ve francouzské verzi. Redakce bude ale zapeklitá, což by se ostatně také dalo říci o vyhlídkách na vydání.

Jak se ty vyhlídky jeví konkrétně?

Když jsme spolu mluvily před dvěma roky [A2 č. 34/2008 – pozn. red.], byly vyloženě černé. Od té doby přišel redaktor Jan Šulc s nápadem, že jediná naděje spočívá v uspořádání nadační sbírky, aby Spisy směly – jako kdysi Klíma samotný – „přijímat dary od malých maecenatů“. V těchto dnech se má rozhodovat, zda je něco takového možné v rámci Nadace Český literární fond. Ráda bych v to doufala.