Všichni se tu navzájem nesnášíme

V Torstu se hodně věnujete edičním dluhům. Jaká byla původní vize nakladatelství v roce vzniku – 1990 – a jak se proměnila?

Původní záměr byl velice široký: vydávat jakékoliv dobré knížky. Ale pak přistoupily úkoly, které jsme cítili jako naléhavé. První úkol byl vydat knihy, které už nemohly vyjít v Odeonu, když v polovině devadesátých let krachoval. Postupně jsme také opouštěli oblasti, kterých se mezitím ujala jiná nakladatelství. Nejdříve jsme omezili vydávání překladové literatury. Pak i vydávání poezie – pouze na autory starší, narozené před rokem 1960.

Které oblasti do edičního plánu naopak přibyly?

V původním záměru nebylo vydávat tolik fotografických knížek. Dnešní edice Fototorst je dílem Viktora Stoilova, na vytváření její koncepce se nijak nepodílím. Rovněž jsme zpočátku netíhli k vydávání současné české prózy. Chtěli jsme vydávat především „dluhy“, tedy knihy, které se za více než padesát let nepodařilo vydat, a tomu se věnovat dlouhodobě. S tím, že budeme vydávat i současnou českou prózu, přišel také Viktor Stoilov, pociťoval, že je o ni živý čtenářský zájem.

Nakladatelé však obecně říkají, že vydávat beletrii je ztrátové.

Zrovna jsem se byl podívat v knihkupectví Academia na Václavském náměstí a prohlížel jsem si tam vydávanou českou prózu. Je to asi deset regálů. Žasl jsem nad tím, kolik knih u nás vychází. Nedovedu si představit, že by byly všechny ztrátové, to by byly stovky ztrátových knih. Jiná otázka je, zda je mezi nimi to nejlepší, co vycházet může. Viděl jsem tam mnoho zbytečných knížek.

Které konkrétní knihy českých autorů podle vás mají vyjít?

Například je to pendant k Reportáži, psané na oprátce Julia Fučíka, velice zajímavé svědectví, které napsal básník Robert Konečný z Brna – jmenuje se Jeden z vás. Je to zpráva o jeho věznění brněnským gestapem. Dále jde například o Malé příběhy Bohumila Nusky, prózy Emanuela Mandlera ze šedesátých let, novou knihu povídek Václava Vokolka, román Františky Jirousové, soubor česky psaných próz Františka Listopada, dvě knihy povídek Václava Durycha, povídky Martina Vokurky, novelu Jany M. Bauerové nebo americký deník Yvety Shanfeldové. Nakladatelství Fra mi umožnilo vytvořit edici české prózy, kam jsem chtěl tyto tituly zařadit. Ukázalo se však, že mohou vycházet pomaleji, než jsem si myslel. Zajímavých rukopisů je přitom mnohem více.

Měl by vyjít například soubor povídek Vladimíra Macury, nevydané prózy Věry Stiborové, nová próza Leoše Šeda, román Biče svědomí Vratislava Effenbergera a Evy Švankmajerové či nesmírně rozsáhlé prozaické dílo Františka Kautmana.

To jsou prózy, které už existují. V jaké situaci jsou autoři, kteří dnes napíšou něco nového?

Ani tady neplatí, že zajímavý prozaik přijde do nakladatelství a hned mu vydají knížku. Ty cesty jsou velmi složité. Bohužel tu neexistuje místo, kam by autor mohl přijít a kde by byli připraveni mu kvalitní rukopis třeba do roku a půl vydat. Spíš náhodou se něco někomu zalíbí v Pasece, v Atlantisu, v Argu či jinde. Ale soustavnou práci, kterou dělali za první republiky u Františka Borového nebo v Melantrichu v edicích soudobé české prózy, u nás dnes prakticky nikdo nedělá. Takové pokusy sice jsou, například ve Votobii, hodnotově jsou ale bohužel značně rozkolísané. Nebo tu byla cenná edice Imagena v Českém spisovateli, na jejímž vzniku se podílel Vladimír Novák – ta ovšem zanikla spolu s nakladatelstvím. Srovnáme-li to s dnešní vynikající koncepční nakladatelskou prací v oblasti filosofické, encyklopedické či historické literatury, je dnes vydávání české prózy, ale i poezie, bílým místem.

V čem vidíte hlavní příčinu?

Zdá se, že o vydání knihy rozhoduje spíše náhoda než literárně-esteticky podložený soud: kde si který spisovatel najde přítele, jenž mu rukopis vydá, nebo kde si najde sponzora. Ucelený názor na vydávání české beletrie se projevuje jedině v nakladatelství Host, ti to skutečně pečlivě čtou a zvažují, u nich vidím koncepci jednoznačně. A ovšem také v menších nakladatelstvích, která si své tituly pečlivě vybírají: například Triáda, Revolver Revue či Druhé město. Jinak u nás jasná koncepce existuje jen u vydávání překladové prózy: má ji například Argo, současný Odeon, Volvox Globator či Paseka.

Problém je také v tom, že nás dnes česká próza nespojuje ve společných čtenářských zážitcích. Čtenáře různých generací spojuje vzpomínka na to, co přečetli dříve, třeba prózy Hrabalovy, ale nejsou zde dnešní knihy, které by dokázaly propojit různé generace čtenářů. Jáchym Topol přitahuje čtenáře mladší, sedmdesátileté autory zase nečtou gymnazisté. Došlo tak ke generačnímu i hodnotovému roztříštění. Osobně to vnímám na dvou vynikajících prozaických knihách, které jsme vydali v Torstu a které zcela nezaslouženě zapadly jak u čtenářů, tak u kritiky: je to kniha povídek Jaroslava Formánka Beze stop (2001) a soubor prozaického díla Ladislava Dvořáka Jak hromady pobitých ptáků (1998). Naprostá nevšímavost k těmto dvěma knihám podle mě není normální. Znamená, že zde na cestě mezi nakladatelem a čtenáři cosi nefunguje. Čtenáři totiž většinou reagují až na zprostředkování, které jim poskytne literární kritika či publicistika.

Znamená to, že kritika a recenzenti neplní své poslání?

Lidí, kteří píší o české próze, je tak málo a tak dobře se navzájem znají, že už si téměř dovedu představit, co kdo z nich o které knize napíše. Nemyslím si, že jde o to knihu jen tak povinně recenzovat. Jde o to, aby někoho opravdu zaujala. Kladně nebo záporně, to už je jedno. Ale aby vznikla reakce, která vychází z hloubky. Což se někdy skutečně stane, někdy někoho něco zaujme tak, že vznikne zajímavý text. Jednou vyjde v Lidovkách či MF Dnes, jednou v Hostu, jednou v Revolver Revui, jindy ve Tvaru, Souvislostech, A2 či České literatuře. Jsou to ale naprosté výjimky. Není tu situace, kdy bychom čekali, jak se k nové knize někdo konkrétní vyjádří. Jako se před válkou čekalo, co řekne Šalda, nebo třeba v šedesátých letech Jiří Opelík či Jan Lopatka, za normalizace v samizdatu Milan Jungmann či Josef Vohryzek a v exilu Antonín Brousek. Prakticky nikdo ze starších autorů již dnes kritiky pravidelně nepíše. To hlavní, co tu chybí, je nová, pronikavá, nezaměnitelná kritická osobnost, která by psala pravidelně a soustavně. Význam Šaldův byl nejen v pronikavosti jeho vidění, ale i v soustavnosti, systematičnosti a píli, s jakou četl vedle textů podstatných i ty zcela marginální a pravidelně se k nim vyjadřoval.

Co by současný kritik měl splňovat?

Měl by být zcela čestný a nezávislý v tom nejlepším slova smyslu: tedy závislý jenom na svém svědomí. Mohl by psát věci kontroverzní, polemické, ale vždy zajímavé. Takovou osobností je pro mě Jan Štolba. Představuje pro mě příklad skutečně hlubokého, osobně prožitého psaní. A je to člověk, který stojí zcela mimo takzvaný literární provoz, uvažuje naprosto poctivě o textu, a ne o tom, kdo ho napsal. Většinou autory, o jejichž knihách píše, osobně ani nezná. Snad nejlépe se mu psalo v Austrálii, co nejdál od Čech, tam vznikly kritiky, které patří k jeho nejlepším. Píše hlavně o poezii, próze se nevěnuje systematicky. U něj mě zajímá každý nový text. On však – přísně vzato – není kritik, jak to běžně chápeme, je to básník, prozaik a muzikant, který také, mimo jiné, uvažuje o poezii.

Ve stati „Česká literatura devadesátých let z pohledu nakladatele a editora“ (LtN 2002) jste psal o bulvarizaci českých kulturních rubrik. Kazí se úroveň psaní o literatuře právě v novinách?

Problém dnes vidím spíše v tom, že dva hlavní literární týdeníky a jeden dvoutýdeník novinového typu nejsou dobře dělané: mám na mysli Literární noviny, A2 a Tvar. Literární noviny jsou ze dvou třetin politické. V A2 je pro mě už trochu jiný generační akcent. Měl jsem původně představu, že to bude časopis pro všechny generace čtenářů. A jak vidím, zaměřuje se na témata a věci, které oslovují čtenáře tak do třiceti let, je svým způsobem skupinový. Navíc jeho recenzní rubrika je velice špatná, vytvářená zcela náhodně. Tvar trpí od začátku jedním neduhem: vedle velmi cenných materiálů a studií publikuje i texty té nejhorší úrovně. Většina čísel je potom hodnotově tak nevyvážená, že netvoří celek. Při koncipování časopisu je přitom důležité nejen to, co tam vyjde, ale hlavně to, co tam nevyjde. O tohle myslím nejlépe usilují Souvislosti a Revolver Revue. Z poloviny to platí také o Hostu, bohužel ale ne o jeho recenzní části, která mnohdy připomíná gymnaziální cvičení.

Není to stále stejný problém: nedostatek osobností?

Spíš mi to připadá jako nevyužitá možnost. Chybí mi zapojení autorů starší generace. Třeba Literární noviny na počátku devadesátých let jsem vnímal velice zblízka a kriticky, ale když dnes beru ty staré ročníky do rukou, ve srovnání s dneškem mi připadají jako malý zázrak. Psali tam třeba Jiří Stromšík, Jiří Pelán, Jiří Cieslar, Václav Jamek, Jan Lopatka, Josef Vohryzek, Sergej Machonin a mnoho filologů z různých jazykových oblastí. Podobné lidi dnes A2, Literární noviny i Tvar využívají jen zcela okrajově.

Možná lidé jako Jiří Pelán dnes dávají přednost spíše trvalejším věcem – budou raději překládat, psát nebo připravovat knihy než pravidelně publikovat v novinách. Vy sám jste začátkem devadesátých let psal recenze do Literárek a dnes se plně věnujete ediční a redakční práci v nakladatelstvích.

Podstatné je podle mě spíš to, do jakého celku autoři píší, k čemu se vztahují. Například právě Jan Štolba býval jedním z mnoha autorů Literárek, dokud ještě byly literárním časopisem. Potom přešel do Hostu. Myslím, že kdyby nějaký časopis novinového typu syntetizoval to dobré, co tu je třeba v dílčích článcích v příloze Kavárna v MF Dnes, v Orientaci v Lidových novinách, v Salonu Práva, co vyjde v Literárkách, v A2 nebo ve Tvaru, už by to vydalo na kvalitní čtrnáctideník nebo týdeník. Možná že těch publikačních možností je příliš mnoho na tak malý národ, tím se síly tříští a kvality ubývá.

Co podle vás brání tomu, aby takový široce založený kvalitní časopis vznikl?

Jedna otázka je ekonomické fungování a druhá jsou mezilidské vztahy. Protože tady se bohužel všichni navzájem nesnášíme. Nejvíc mladí lidé. Staří mají navzdory sporům z minulosti mnohdy víc nadhledu. Nikde dnes nenajdete větší nenávist než mezi dvěma mladými českými básníky, prozaiky, kritiky či publicisty. To jsou zoufalé vztahy a asi těžko by se v nich dělal časopis, který by se programově snažil nebýt skupinový a dát prostor všem zajímavým osobnostem. To by pak museli být ti redaktoři nadlidé, kteří by měli současně školení z diplomacie. Protože tamten mu tam nepřispěje, když mu přispěl támhleten...

Neplatí tohle také o nakladatelích? Existuje zde přece velké množství kvalitních malých nakladatelů, ale chybí jeden velký nakladatel, který by vydával různorodé osobnosti a soustavně se přitom věnoval domácí tvorbě. Myslím tím nějakou obdobu předválečného Melantrichu.

Dnes si takové nakladatelství zatím nedovedu představit. Ačkoli by tu jistě mělo své místo. Jsou zde vynikající specializovaná nakladatelství: Oikúmené na filosofickou literaturu, Vyšehrad na teologickou literaturu, CDK na politologickou a teologickou literaturu, Libri na encyklopedickou literaturu... Všechna fungují, ale žádné z nich nevydává českou beletrii. Důvodem zde ale nebude znesváření nakladatelů, spíše jejich osobnost. I nakladatel je tvůrce svého druhu, má nějakou koncepci, nějaký svůj nakladatelský sen. A současně to musí být praktický člověk, dobrý hospodář. Možná, že taková nakladatelská osobnost či osobnosti pro českou beletrii teprve přijdou. Vycházejí-li ve všech evropských zemích národní literatury poněkud jinak – a většinou lépe – než u nás, mám na mysli zejména národní klasiku, je nepravděpodobné, že by se o to u nás v budoucnu někdo nepokusil, zvlášť při nakladatelské tradici, kterou tu máme.

Nepředstavují dnes zdejší velcí a malí nakladatelé dva zcela odlišné ekonomické světy? Velcí, jako Euromedia nebo BB art, kteří jsou soběstační a pracují v rámci tržního systému včetně propracované reklamy a PR, a malí, jejichž jedinou reklamou jsou recenze, čas od času nějaká nehonorovaná cena, a kteří plně závisejí na grantech a na obětavých jednotlivcích?

Přesně tak to je. Jde o otázku finanční kapacity toho kterého nakladatelství. Například Torst je nakladatelství malé a chce malým zůstat. Dovedu si představit, že by se mohlo rozrůstat, nabírat zaměstnance, zvyšovat počet vydávaných titulů. Viktor Stoilov to ale nechce, netěšilo by ho to. Naproti tomu třeba pan Buchal – mluvíme-li o nakladatelství BB art – se rozhodl vytvořit nakladatelství velké a jinak zaměřené. Zdá se mi to zcela v pořádku a nevidím nic špatného v tom, když taková nakladatelství žijí vedle sebe.

Zdá se mi, že u malých nakladatelů je jaksi už předem do podniku započtena oběť: je zde stále zvykem, že redaktoři pracují zadarmo, že autor knihy nedostane honorář nebo dokonce na vydání své knihy platí? A nekazí právě tohle vztahy mezi autory a nakladateli – a nakonec i vztahy mezilidské?

Samozřejmě že to tak je. O práci redaktorů zadarmo vím jen ve zcela výjimečných případech, ale je pravda, že v řadě nakladatelství, která znám, a za řadu knih autoři nedostávají honorář a vydání svých knih si občas i sami platí. Závisí to na předchozí domluvě mezi autorem a nakladatelem. Je to tak, není to dobré, ale mnohdy je to jediná cesta, jak lze danou knihu vůbec vydat. Kdyby to tak nebylo, zajímavých knih by, bohužel, vycházelo méně.

Co ještě na cestě knihy mezi nakladateli a čtenáři nefunguje?

Chybí tu kvalitní nakladatelsko-knihkupecký časopis, který by vycházel – řekněme – každý týden nebo čtrnáct dní a informoval o všech vydaných knihách, třeba i bez anotace. V Británii vychází každý týden časopis Books in Print, který „bez chuti a zápachu“ přináší seznam všech tiskovin, které v tom týdnu vyšly. Books in Print vychází i na internetu, takže každý knihkupec v kterémkoliv městečku v celé Británii vám v něm najde knížku, kterou chcete, a objedná vám ji. To zde neexistuje. Já se knížkami zabývám denně, ale o tom, že nějaká zajímavá kniha vyšla, se dozvím třeba až za rok v zapadlé recenzi v regionálním časopise. Například teď jsem se dozvěděl, že nakladatelství Gaudeamus v Hradci Králové vydalo v roce 2005 knihu Nelly Mlsové o Jaroslavu Havlíčkovi. V Praze jsem ji v žádném knihkupectví nesehnal, teď se mi ji pokusilo objednat knihkupectví Academia přímo u nakladatele... Ale to je něco, co si musejí vytvořit knihkupci sami. Vytvoří-li síť, díky níž budou moci kdykoliv jakoukoliv knihu objednat, nebudou ji muset mít na skladě. To je základní problém, který se musí odstranit takzvaně zdola, tohle nevyřeší žádné ministerstvo.

Proč tu funkci neplní týdenní příloha Nové knihy z Literárek nebo distribuční sítě s internetovým knihkupectvím typu Kosmas?

To je otázka odborná, již byste měla položit lidem, kteří v této oblasti pracují. Já se domnívám, že určitou vinu nesou sami nakladatelé, kteří mnohdy pracují tak amatérsky, že nepociťují potřebu o vydaných knížkách veřejnost informovat. A knihkupci takovou věc nevyžadují. A lidé na ně netlačí, aby ji vyžadovali, atd. Jde o věc, která tu dlouhodobě chybí a kterou je třeba nejdříve pojmenovat. Třeba se někdo pustí do toho, jak ji postupně uskutečnit.

Myslíte, že je efektivní způsob, jakým vydávání knih podporuje stát, zejména ministerstvo kultury?

Konkrétní grantové podpory ministerstva kultury konkrétním knihám fungují dobře. Mám zkušenost, že jsou přidělovány velmi zodpovědně a pomohly desítkám cenných titulů. Ale samozřejmě je to řešení nesystémové. Protože se vztahuje k jednotlivým knížkám, o kterých rozhodují jednotliví lidé. Takže se klidně může stát, že přijde nějaký nový geniální Rimbaud, který se z osobních důvodů nikomu nebude líbit – a nakladatel na jeho knížku peníze nedostane. Je třeba hledat též řešení systémová. Jako základní systémové řešení vidím maximální snížení nebo zrušení DPH z vydávaných knih. To by měla být součást volebního programu v oblasti kultury u těch politických stran, které by měly skutečný zájem na tom, aby naše knihkupectví nabízela naši národní literaturu stejně, jako je tomu v Rakousku, Německu, Francii a kdekoli jinde v Evropě.

Neměl by ale stát iniciovat a výrazně podporovat velké projekty – vydávání klasiky a těch největších dluhů z minula? Není to ostuda státu, že editorka Erika Abramsová čeká v Paříži třeba i deset let, než se v Praze najde soukromý sponzor na vydání dalšího svazku spisů Ladislava Klímy?

Samozřejmě že ano, v těchto případech by mělo jít skutečně o kulturní politiku uplatňovanou shora, tedy z ministerstva kultury. Mám třeba zkušenost ze Skotska, kde se rozhoduje autonomně v rámci Velké Británie: pro nás je až neuvěřitelné, jak se tamní úřady snaží podporovat místní literaturu. Vedle četných stipendií autorům a editorům jde o dlouhodobé granty pro literární časopisy, například Edinburgh Review, trvalou podporu místní vynikající Scottish Poetry Library, jednotlivých nakladatelů či o grantové zajištění vydávání klasické skotské literatury v rámci univerzity, například sebraných spisů Thomase Carlylea. O tom, kdo byl Thomas Carlyle a co pro Skotsko znamenal, ví ovšem ve Skotsku většina vzdělaných lidí. Nejsem si ani zdaleka jist, jestli podobné široké povědomí o kulturních hodnotách existuje i u nás.

Když se mluví o úloze státu, nakladatelé si vždy stěžují na daňovou zátěž. V čem spočívá?

Nakladatel u nás neplatí daň z toho, co prodá, ale z toho, co vydá. Nakladatelé i knihkupci musejí každoročně danit neprodané zásoby vydaných knih. Všichni se proto snaží co nejvíce urychlit prodej a rychle „otáčet“ malé náklady na pultech. To vede k situaci, že v knihkupectvích není ke koupi klasická česká literatura a jiné knihy, které by se prodávaly dlouhodobě. Tohle však nemůže vyřešit žádný, ani ten nejlepší ministr kultury jako jednotlivec, nebude-li mít politickou podporu většiny v parlamentu. Ve zprávách jsem se teď dozvěděl, že nová vláda chce DPH u knih ještě zvýšit. Na to nemůžu než zopakovat to, co jsem již kdysi napsal: že ve Velké Británii je od 19. století uzákoněno, že v rámci obrany svobody slova – která je jedním z pilířů demokracie – jsou tiskoviny zcela osvobozeny od DPH. Mají tam nulovou sazbu, takzvanou ZERO VAT. I noviny, i časopisy, i knihy. U nás je tiskovina z hlediska DPH na úrovni jakéhokoliv jiného zboží. V Británii představuje jednu z hodnot svobodného demokratického státu.

Autorka je redaktorka Orientace, přílohy Lidových novin.