Proti síle zvyku

V roce 2006 jste v Německu publikoval pětisetstránkovou monografii Jakub Deml. Leben und Werk (1878–1961). Jak jste se s Jakubem Demlem a jeho dílem seznámil a čím je pro vás výjimečné?

Četl jsem jeho Zapomenuté světlo a zhlédl skvělou filmovou adaptaci Vladimíra Michálka, obojí se mi velmi líbilo. Pak jsem náhodou objevil životopis od Jiřího Oliče. Pochopil jsem, že v době socialismu bylo těžké o Demlovi psát, protože mnoho jeho textů nebylo publikováno a jen ležely doma u několika lidí, které Deml znal osobně. Chtěl jsem porozumět tomu člověku a jeho zašifrovaným textům jako cizinec, který se na věc dívá nestranně a rukopisy prohlíží s efektem odcizení, způsobeným jiným jazykem. Fascinovalo mě, že to je skutečný výzkum, protože některé z těch textů dosud nebyly interpretovány.

Jak na vaši práci reagovala kritika a akademická obec v německy mluvících zemích či jinde?

První tři recenze byly velmi pozitivní, což se mi líbilo. Kvůli různým předsudkům však mnoho kolegů nejspíš ani nemůže napsat posudek, protože si myslí, že Deml je příliš provinciální, katolický a ne dost obratný. V Oxfordu se zas podivují, že na obálce knihy je fotografie Demla jako kněze s kolárkem, a žertují, že to napsal kolega z Řezna, odkud je i papež Benedikt. Za socialismu se německá slavistika specializovala na avantgardu a nerada psala o náboženských fenoménech. Někteří kolegové na ně tudíž reagují bezmocně, bezbranně a nerozhodně, protože neexistuje vědecký diskurs, který by jim umožňoval o nich mluvit. Ale právě proto je Deml skvělá výzva proti síle zvyku!

Na které základní otázky – umělecké nebo životní – podle vás Demlovo dílo reaguje?

Deml přežil všechny katastrofy 20. století. Lze se od něj naučit, že se ve společnosti nemusíme účastnit věcí, které odmítáme a které zraňují naše lidské přesvědčení. Proto je život tohoto hádavce tak důležitý pro naši společnost, v níž víc a víc lidí ztrácí cit pro to, co je dobré a co špatné. Deml sám na vše reaguje: Zpočátku byl nadšen, že habsburská říše padla, potom velmi zklamán tím, jak se demokracie vyvíjela. Žil v Tasově a nechápal, jak průmyslová společnost plodí materialismus, který je základním problémem dodnes. Bojoval proti egoismu a sám byl kverulant, který měl své názory, z dnešního stanoviska často mylné. Z jeho příkladu se můžeme učit, že jako demokrati máme být víc ve střehu, že nemáme být tak neteční. Umělecky Deml pochopil obnovenou fascinaci barokem a středověkou mystikou. V tomto kontextu se orientoval na ty nejlepší básníky, kteří tvořili vzrušující metafory, složité symboly, hermetické šifry a kteří mají dodnes poetickou sílu.

Kteří autoři z jeho současnosti a literární tradice jsou mu podle vás nejbližší?

Myslím, že Deml tematicky souvisí s expresionisty, jako je Bohuslav Reynek; určitě s avantgardou – s Richardem Weinerem, který je mistr jazyka; také se surrealismem Vítězslava Nezvala. On sám se orientoval především na Otokara Březinu, od něho čerpá mnohé obrazy a poetické struktury. Z těch starších určitě intenzivně četl Dantovu Božskou komedii, Mistra Eckharta, vizionáře, jako byl William Blake, nebo „prokleté básníky“, například Arthura Rimbauda, náboženské autory, jako byl Paul Valéry, či jiné prvořadé básníky, jako byl Stéphane Mallarmé či Rainer Maria Rilke. Problém s Demlem je, že leckdy napsal i velmi slabé texty a že čtenář musí vždy rozumět tomu, jaký žánr právě čte.

Které texty vnímáte jako slabé – a silné?

V některých textech Šlépějí se objevuje Demlovo egomanství: zarputile proti někomu bojuje a není schopen kompromisu. Ty texty osobně vnímám jako slabé, ačkoliv to je úplně nový žánr a jiná estetika každodenního a zdánlivě profánního. Ale často ty informace potřebujeme, abychom mohli dešifrovat jeho poetické texty. Styl je v těchto případech málo promyšlený, protože to Deml napsal rychle, v nejvyšším rozčílení – koncentrován jen na obsah. Také když píše o příbuzných, detaily o všech těch švagrech, sestřenicích, bratrancích, neteřích, synovcích, prababičkách a pradědečcích, zní to často skoro naivně. Naproti tomu v knize Moji přátelé je jeho jazyk virtuózní a Deml zde vyvinul úplně nový pohled na svět, který je jedinečný a nikdo jiný by něco takového nedokázal vytvořit. Jsou to nadčasové symboly lidské existence.

Co soudíte o tom, že oficiální snahy vydat Demlovo dílo jako celek zatím vždy ztroskotaly?

U Demla se hromadí všechna tabu české kultury: katolicismus za monarchie, husitská Církev československá a protihabsburské hnutí, náboženský fundamentalismus a demokratické spory o pravdu, křesťanství ve smyslu apoštola Pavla a antijudaismus, socialistické ideologie a komunistický GULAG, autorita a svodoba každého člověka, materialismus konzumní společnosti a metafyzika. Krátce řečeno: Česká republika se asi s těmito bolestmi ještě sama nevyrovnala, a proto není připravená vydat Demlovo dílo celé. Deml je dodnes u ledu, protože mnoho lidí má v hlavách socialistickou propagandu. Věřím ale, že mladá generace bude mít nestranný pohled, že rozliší věci esteticky hodnotné od méně hodnotných a že sama Demlovy názory prozkoumá.

Jak by podle vás edice Demlova díla měla vypadat?

Ideální by bylo kritické vydání. Jenže v Čechách nastala bizarní situace: ty nejlepší Demlovy texty už byly publikovány několikrát – často špatně vydány, ale mnoho jiných textů nikdo asi dodnes nezná. Myslím, že kdyby se lidé vypořádali s Demlem, mohli by mnohem lépe porozumět současným českým dějinám i dnešní situaci a konfliktům různých skupin společnosti i sousedních zemí. Jen takové povědomí umožňuje porozumění a pokojné soužití v Evropě. Proto by bylo škoda, kdyby kritické vydání četli jen vědci a skalní nadšenci. V případě Demla bych tedy plédoval za to, aby vzniklo vydání čtenářské, které však vezme v potaz všechny varianty a vývoj různých textů, přičemž vždy zvolí jednu variantu, jakousi „konečnou“ redakci. V zásadě ale ta „jediná kniha“, na které Deml celý život pracoval, bude vydání kritické, se všemi variantami.

Vy jste při studiu Demlova díla vycházel také z rukopisů, rozptýlených po všech možných institucích a soukromnících. Jak hodnotíte stav uchovávání Demlovy rukopisné pozůstalosti?

Šokoval mě. Chápal jsem, že archivy mají málo peněz a nemají lidi, kteří by signovali všechny ty dopisy, pohlednice, papíry. Dokonce i v Památníku národního písemnictví mnoho dokumentů ještě leželo v krabicích a nebylo registrováno. Spoustu rukopisů jsem našel v antikvariátech s astronomickými cenami, a to se mi nelíbilo. Tyto rukopisy by měly být chráněny a adekvátně skladovány. Mám pocit, že mnoho lidí nechápe, jaké národní bohatství se ztrácí podobnou nepozorností.

Vidíte nějaké podstatné vztahy mezi dílem či osobností Jakuba Demla a jeho současníka Ladislava Klímy?

Klíma byl svým způsobem týž kverulant jako Deml a také žil nekonvenčně – měřeno zvyky „normálních“ lidí. Oba byli samotáři. Deml neexperimentoval se svým tělem, ale stále píše o jeho potřebách, má v sobě ještě platonismus, který neguje materialistický svět. Pro Demla je tělo chrámem Božím. Klíma podobně jako Schopenhauer a Nietzsche Boha odmítá. Chtěl žít jako opravdový člověk, či spíš nadčlověk, který přijímá všechny síly světa, dobré i zlé. Deml akceptuje pouze Boží svět a proti tomu druhému bojuje.