Spravedlnost na tržišti

Obvyklé nářky nad „justokracií“ spatřují těžiště problému v přenosu rozhodovacích pravomocí ze sféry přímé politické kontroly do sféry politicky neutrální justice, tedy nevolené moci soudní. Tento postřeh není pouze mediálně vděčnou stížností ze strany odpůrců radikálních koncepcí právního státu (např. Václav Klaus), ale je i mantrou některých představitelů justice (např. Pavel Rychetský). Nad fenoménem, ve kterém mnozí spatřují ohrožení samotné demokratické podstaty státu, bychom však neměli vynášet předčasné soudy; může se totiž jednat o protiváhu jiných, daleko nebezpečnějších trendů.

Právo rychle a levně!

Intenzivnější, ale mnohem méně postřehnutelné dopady než „vertikální“ posuny kompetencí mezi jednotlivými složkami státní moci má měnící se role práva v „horizontální“ rovině sociálních vztahů. Dochází k privatizaci práva a k přenosu jeho regulačních funkcí, doposud vyhrazených státu, na subjekty, které jsou formálně nebo fakticky nejen mimo kontrolu výkonné moci, ale mimo kontrolu státu jako takového. Příkladem je postupná rezignace státu na roli arbitra v soukromoprávních vztazích.

Jednou z obvyklých rolí státu, tak jak je vnímán od osvícenských reforem, je rozhodování sporů mezi subjekty, které jsou ve vzájemně rovném postavení. Systém civilní justice je doprovázen státně kontrolovaným dohledem nad dodržováním nalezené spravedlnosti. Spravedlnost v občanském právu je totiž nejen otázkou vymožení prapůvodní a v podstatě kulturně neutrální normy, že dohody se mají dodržovat, ale i stanovení hranic této jinak bezbřehé zásady. Ty jsou úzce spjaty s hodnotami, které si společnost definuje jako své nepřekročitelné principy a které tvoří páteř jejího fungování a institucionální legitimity.

Ultraliberální političtí a ekonomičtí teoretici ve svých vizích minimálního státu hovořili o privatizaci justice; její obvyklá podoba je podle nich přílišnou monopolizací tvorby hodnot a kontroly hmotných i nehmotných statků. V jejich představách je kontrola přístupu ke spravedlnosti omezením liberálně chápaných ekonomických vztahů. Tento na první pohled exotický nápad je ovšem v mnoha ohledech realitou, která se jazykem práva nazývá poměrně nevinně: rozhodčí řízení.

Svět interakcí mezi velkými subjekty obchodních a investičních vztahů je už delší dobu charakteristický zvyklostí řešit spory takzvanou arbitráží, tedy rozhodováním případu nikoli cestou obvyklé státem garantované spravedlnosti, ale stranami zvoleným rozhodčím, případně skupinou rozhodčích (obvykle lichého počtu); takové řízení se v obchodněprávní teorii celkem oprávněně považuje za rychlejší a méně formální, což snižuje náklady sporu. Kouzlo takového řízení ovšem spočívá v tom, že míra poznání povahy rozhodované pře bývá obvykle nižší, protože dokazování skutečností je méně důkladné; spíše než na konečnou spravedlnost se hledí na rychlé vyřízení záležitosti.

Pro aktéry typu velkých nadnárodních korporací je takový postup výhodný, protože ve vysokém množství sporů se nahodilá (výhodná či nevýhodná) rozhodnutí vzájemně statisticky kompenzují. Státy propůjčily rozhodčím nálezům účinky obdobné soudním rozsudkům a v hospodářských vztazích těch nejsilnějších ekonomických subjektů se začal vyvíjet na národním státě nezávislý systém obchodního práva.

Když se stát vzdává vlastní moci

Pokud by se tento fenomén omezil pouze na vnitřní poměry nadnárodního kapitálu, tak by se ještě nemusel stát jednou z příčin eroze národního státu. Stalo se ale obvyklou praxí vynucenou kapitálově silnými zeměmi, že smlouvy o ochraně investic obsahují obecné rozhodčí doložky. Ve vztazích mezi státy a investory jsou pak případné právní spory ohledně ochrany investice vyčleněny z pravomoci státu (a to i z pravomoci jiného státu) ve prospěch arbitrážní instituce soukromé povahy, která je zcela ovládána principy mezinárodního obchodu. Výsledky těchto sporů pochopitelně odpovídají povaze rozhodování.

Za zcela specifický fenomén a jistou novinku lze potom považovat to, když se stát sám ve sporu se subjektem, který je jinak podřízen jurisdikci jeho soudů, této ochrany vzdá a vydá se na milost a nemilost rozhodčímu řízení.

Nejzávažnějším fenoménem je rozšíření rozhodčího řízení na vnitrostátní vztahy tam, kde nelze za žádných okolností mluvit o podnikatelské sféře. Zde je třeba zmínit širší kontext, jmenovitě specifika transformujících se států střední a východní Evropy, které počátkem devadesátých let zaváděly tržní ekonomiku. Důležité je rozšíření různých finančních služeb spojených s pozdějšími transformačními fázemi, jmenovitě vytváření trhu spotřebitelských úvěrů a jiných mimobankovních produktů, jejichž objevení se bylo zákonitým následkem vytváření hodnot, ze kterých mohly odčerpat svůj díl.

Privatizovaná chudoba a legalizovaný lichvář

Současně se vznikem fenoménu chudoby se hlavně v prostředí nízkopříjmových skupin obyvatelstva vytváří velmi hustá síť šedé ekonomiky, která obnáší vysokou zadluženost, dluhovou závislost a podobné jevy podílející se na obtížně překonatelném sociálním vyloučení. Počátky splétání této sítě spadají do období kriminálního fungování lichvářských struktur. Postupem času ovšem i lichvář touží svou činnost legalizovat a výměnou za symbolicky sníženou lichvářskou marži poskytuje své služby legálně. Příliš neriskuje, protože obvyklé překážky, které by mu mohly klást hodnotové hranice státem garantovaného právního řádu (dobré mravy, neplatnost či vypověditelnost některých typů smluv apod.) může elegantně obejít – svůj vztah s dlužníkem prostě podřídí rozhodčímu řízení s předem určeným rozhodcem. Takový způsob urovnání sporu mezi podnikatelem s lichvářskou minulostí a jeho „klientem“ se samozřejmě vztahuje i na povinnost zaplatit dlužnou částku. V případě pádu do dluhové pasti je pak státem posvěcený exekuční titul na světě, byť lze málokdy mluvit o spravedlivém procesu.

Pro pochopení celého segmentu právních a ekonomických vztahů v rámci sociálního ghetta je třeba abstrahovat od výše popsaného případu, který slouží spíše jako archetyp. Nabídka mimobankovních služeb, spotřebitelských úvěrů a leasingových služeb je bohatá. Většina firem, která je poskytuje, používá vytištěné smlouvy nebo obchodní podmínky, kde jsou takzvané „rozhodčí doložky“ natvrdo uvedeny, a na celou sféru vztahů vyvolaných činností těchto podnikatelů se tak vztahuje vyloučení pravomoci státních soudů a svěření spravedlnosti předem určenému soukromému subjektu.

To platí i o celkem obvyklých službách, které by nás asi nenapadlo spojovat se sociálním vyloučením, ale které jsou typicky využívány chudšími lidmi, popřípadě nižšími středními vrstvami. Jako příklad slouží autobazary nebo některé realitní služby.

Rozhodcovská „zakázka“ je formálně vzato důsledek dobrovolné dohody dvou stran, nicméně realita je zpravidla taková, že volbu provádí poskytovatel jinak nevýhodných finančních a podobných služeb, který má nad svým klientem strategickou výhodu. Ve fakticky tržních podmínkách přitom platí, že osoby, které se živí poskytováním rozhodcovských služeb, mají k jiným rozhodcům konkurenční vztah a snaží se vycházet maximálně vstříc svým zákazníkům. Ač je tedy rozhodce podle zákona nezávislý, dvakrát si rozmyslí aplikovat na posouzení případu nějaké „dobré mravy“ a neuznat vysoký úrok, smluvní pokutu nebo jiné jednostranně (ne)výhodné podmínky. Pokud by to udělal, přestal by být nadále vybírán jako rozhodce.

Já na sestru, sestra na šéfa…

Pro odlehčení je možné poukázat na některé vyhraněné podoby těchto typů řízení. Rozhodci se sdružují do rozhodčích center, která jsou mnohdy propojena s advokacií. V případě jednoho z nich, Rozhodčího institutu v Praze (jde o občanské sdružení), mělo „nestranné“ rozhodování sporu v jednom případě takovou podobu, že advokátní koncipient, který byl zároveň předsedou rozhodčího institutu, rozhodoval o žalobách, které k institutu podal jako zástupce žalobce jeho tehdejší zaměstnavatel – advokát. Pro dokreslení situace stačí pouze dodat, že rozhodce případu (zaměstnanec žalobcova zástupce) určil opatrovníkem nepřítomného žalovaného svou sestru. Kompletní servis péče o pohledávku (zastoupení ve sporu, rozhodnutí sporu, výkon rozhodnutí), který je inzerován na webových stránkách zmíněné instituce, se takto dostává do zcela jiného světla.

Takových sdružení, která se tváří jako úřední instituce, je více a mnohá z nich se pokoušejí získat maximum rozhodcovské činnosti pod svou kontrolu. V praxi to znamená, že současný stav české justice umožňuje bez významné právní sankce, aby podnikatel, který z moci svého postavení může dosáhnout toho, že jeho klient podepíše rozhodčí doložku, byl fakticky vyvázán z mnoha garancí spravedlivého řízení daných státem.

Rozhodování před státními soudy je mnohem pomalejší a hlavně je zatíženo rizikem právní neprůchodnosti smluv, jestliže překračují zmíněné hranice zákona, které si společnost stanovila k ochraně svých slabších členů. Hodnotou, která tím trpí snad nejvíce, je lidská důstojnost. Stát se v její ochraně nijak neangažuje a u dveří klienta dluhové pasti se objeví až v podobě policisty, kterého přizve exekutor – jiný „privatizovaný“ a nekontrolovaný nositel původně veřejné moci. Stát je tak degradován do role vykonavatele ve službách pochybných právních postupů. A ze sociálního vyloučení se stává velmi výhodný byznys.

Střední vrstvy v obklíčení

Původní nevinný princip rozhodčí činnosti tak nejenom že ovládá svět nadnárodního kapitálu, z jehož funkcí vytlačil jiné nosné principy než princip zisku, a nejenom že zbavil státy možností, jak čelit některým nemorálním postupům; navíc ovládá i sféru chudoby, která je tak ještě více oddělena od většinové společnosti. Některé souvislosti jsou přitom až zarážející.

Nastíněná metafora proměny lichváře, jenž používá k uplatnění nátlaku především pořádný klacek, v podnikatele, který ovšem nosí okolo krku podobný zlatý řetěz, je přitažlivá právě pro nadnárodní kapitál nebo kapitálové skupiny, které se již vymykají kontrole demokratického státu. Mnohé z poskytovatelů nebankovních finančních služeb, jak jsou eufemisticky nazývány legalizované lichvářské metody, zastřešuje například PPF, jedna z nejsilnějších finančních skupin, která se snaží finančně pronikat do východoevropských zemí (Ukrajina, Ruská federace); tam se otvírají nové trhy těmito službami ještě „nepoctěné“. Kapitál, který je mimo kontrolu státu částečně akumulován v podmínkách chudoby v České republice, se potom stává prostředkem k podobné investici v zahraničí. Tato investice je navíc chráněna cestou případné mezinárodní a rovněž problematické arbitráže proti státu, který by snad nechtěl připustit podobnou privatizaci práva na svém území.

Je otázka, co z tradičního státu, který byl transparentním strážcem některých hodnot, ještě zbylo, kromě jeho exekuční mašinerie, jejíž podstatou je především přenos veřejné moci na podnikatele – exekutory. Obvyklá jurisdikce samozřejmě nadále existuje, ale je doménou středních vrstev. Stratifikace není striktně personálně definována, i novodobý lichvář jde někdy k běžnému soudu. Podstatná je ale ztráta kontroly nad celým odvětvím vztahů, které se pak vymyká hodnotovému rámci tradičního práva. Mobilita nadnárodního kapitálu a ghetta sociálního vyloučení vytváří spojené nádoby, jež ničí smysl sociálního státu. Veškeré přerozdělení hodnot namířené veřejnou mocí k posílení sociální soudržnosti je tímto systémem převedeno do kanálů nadnárodního kapitálu, a tak se popírá přerozdělení samo.

To paralyzuje stát v jeho další funkci. Pokud by se někomu zdálo, že oproti „normální společnosti“ je takto vytvářena další „paralelní polis“, tak může dojít až k opačnému hořkému poznání, že onou reziduální alternativní polis je právě zbývající segment středních vrstev, který je novým řádem v podstatě obklíčen.

Lze pohřbít solidaritu?

Stát, který není s to zajistit subjektivně vnímané občanství cestou minimální ochrany svých členů, se stává marginální entitou, která následně rezignuje na řešení excesů jiných veřejných korporací (obcí, regionů), a úpadek jím garantovaného práva se tak dále prohlubuje. Je jen otázkou času, kdy k úspěchu bude nezbytné zřeknutí se starého étosu středních vrstev, které kdysi v dobách buržoazních revolucí budovaly svět založený na odpovědnosti a demokratické vládě, jenž je dnes jako archaismus obklíčen principem amorfního bezpříznakového zisku.

Jsou nějaké možnosti obrany proti těmto jevům? Zatímco národní stát selhává, vykazuje větší akceschopnost například Evropská unie, která je s to definovat pravidla sloužící k ochraně slabších účastníků obchodních vztahů. Zajímavé je, že tak nečiní demokraticky na základě sociální reflexe a zprostředkování zájmů skrze legitimizační mechanismus, ale meritokraticky skrze odborné posouzení právní podstaty věci – ta je ovšem do značné míry založena na hodnotovém vnímání, jež má odvozenou demokratickou funkci.

Tím se vracíme k úvodem zmiňované kritice justokracie. Je v podstatě nesprávná. Kritici judicializace, kteří se ve své analýze omezují na vertikální vztahy (delegování a výkon moci), opomíjejí, že demokracie nemá pouze instrumentální a mechanickou povahu, ale že je jí vlastní také nezaměnitelný hodnotový obsah, jehož interpretace je stále složitější úkol. Jeho horizontální, sociální kontext zohledňující uplatnění není ovšem v měnící se struktuře mocenských a hospodářských vztahů možný bez vertikální transformace. Jinak řečeno: sami nositelé politické moci nejsou s to některé problémy popsat a řešit a judicializace je v této situaci jednou z cest, jak privatizaci spravedlnosti čelit. Kritika justokracie je pak nepochopením širších změn, na které musí instituce reagovat, pokud mají plnit své původní funkce.

Nastíněné chmurné vize jsou samozřejmě úmyslně popsány v krajní podobě. Dynamika společnosti a jejích institucí reaguje na uvedené jevy; někdy úspěšněji, někdy méně. Některé krajní podoby privatizace spravedlnosti se časem institucionalizují a hodnotově adaptují, zatímco jiné jsou jako nepřijatelné odmítnuty.

Trend, který privatizace spravedlnosti představuje, je součástí širšího jevu dekonstrukce národního státu a vznikání něčeho, co ještě není dostatečně popsáno. Hodnoty solidarity, soudržnosti a minimální lidské důstojnosti, které zde oplakávám, jsou ovšem starší než národní stát a obecnější než euroatlantická civilizace. Vždy nalezly své uplatnění, bez ohledu na povahu společenské organizace. Je do značné míry na nás, jestli dokážeme v nových podmínkách tyto hodnoty nadále nést a držet na tržišti neomezených možností.

Autor je advokát v Praze a politolog všude.