Když jsem se tu minule pustil do našich myslivců, kteří – jak to vypadá z jejich reakce na obraz zlého myslivce ve večerníčkovském seriálu Madla a Ťap – nemají promyšlenou problematiku vztahu aktuální svět a jeho obraz, měl jsem pocit, že téma je pro tento zápisník načas vyčerpáno. Z našich mediálních hrnců však pokličku zvedají a na sporák tečou další projevy, a tak cítím potřebu se k němu ještě vrátit.
Jde o záležitost obzvlášť nešťastnou a truchlivou. Český svaz bojovníků za svobodu oznámil, že zvažuje podání žaloby na Českou televizi v souvislosti s odvysílaným filmem Operace Silver A, který prý lživě zobrazil chování parašutistů připravujících atentát na Heydricha i jejich pomocníků. Když si po pádu komunismu v tomto svazu uvědomili, že za svobodu se dá a má bojovat i jinak než jen bojem proti fašismu, a svůj název změnili na ten současný, člověk by čekal, že s takovou firmou ve štítu budou bojovat za svobodu co nejširší, tj. i svobodu tvůrčí, byť by se projevovala jako sebevětší blbost. Prostě už z principu „boje“ za svobodu. Namísto toho se jejich reakce na daný přihlouplý českotelevizní velkofilm jeví jako projev majitelů pravdy, kteří na tuto pravdu mají institucionální copyright.
Je smutné se v tom rýpat proto, že jde o lidi staré a zasloužilé. Nicméně mi to nedá. Co tedy tento spor vyjevuje? Především smutnou pravdu, že i osmnáct let po pádu komunismu se u nás televize vnímá jako nástroj, který nastavuje zrcadlo světu vezdejšímu a který by měl nabízet zkrácenou, reduktivní, ale přesně analogickou verzi tohoto světa. Jenže to literatura, umění, ale ani televize neumí a my to od nich chtít a očekávat nemůžeme. Událost v aktuálním světě, byť i krátká a „malá“, je vždy sítí složitě provázaných dění, která mají snad své centrum, ale od něho jdou stále méně a méně zřetelnými kruhy dál a dál, časem i prostorem. George W. Bush u nás pobyl dvacet hodin, ale tato krátká událost se řetězí do časoprostorových příběhů radaru, víz, tradice vztahů atd. Nejde ji mediálně zobrazit celou, v její komplexnosti. Média tedy mají právo si vybírat pár projevů či trsů dění. A my můžeme a snad i máme ohrnovat nos nad tím, že deník, který sebe nazývá nejrozšířenějšími seriózními novinami, se zaměří hlavně na popis jídel, jež se servírovala, a na výskyt hradního úředníka „Forejta Gumpa“ na většině fotografií. A snad i mohou mít pocit, že informují, že nabízejí to, co jejich čtenáře zajímá. I ze studií žurnalistiky v časech komunismu dobře vědí, že jsou pány situace, a toto vysvětlovací žvanění mohou použít jako „důkaz“: čtenáře vždy zajímá to, co se jim servíruje, protože jak by je mohlo zajímat to, o čem nic netuší. I svět náš vezdejší nás zajímá v těch svých projevech, pro něž máme slovní vyjádření, usouvztažnění k projevům jiným a tak podobně.
Jakékoli zobrazení či slovní vyjádření je tedy redukcí. A tím se vracíme k debatě o kapitánu Bartošovi a jeho obrazu ve filmu Operace Silver A. Jeho poslední žijící spolupracovník má jistě právo říci, že Bartoš byl „tvrdý, spravedlivý, ale zároveň lidský“. Tím se ale přece spektrum dění, označovaného jmenným výrazem „kapitán Bartoš“, nevyčerpává. Lidskou bytost, ale i jakoukoli jinou entitu, nedokážeme vyjádřit vyčerpávajícím popisem, v němž bude obsažen celý komplex této entity. Vždy cosi zbude. Je logické, že pro Bartošova druha v boji jsou nejpodstatnější jeho charakterové kvality. Lékařského internistu by ale na kapitánu Bartošovi spíš než spravedlivost zajímala srdeční činnost či peristaltika střev těsně před akcí. Odbojáři obraz Bartoše ve filmu vnímali jako typ arogantního ožraly, který je na ženský. A tyto vlastnosti nejsou součástí jeho mentálního obrazu, který mají uložený v mysli. Tato rozdílnost zřetelně upozorňuje na problém, kdy máme právo něco označit jako takové a takové. Kolikrát a kolik toho musí člověk vypít, aby byl označitelný jako „ožrala“? Jaké projevy musí nastat, aby se o někom dalo říci, že „je na ženský“? Jazyk je jenom nepřesným, přibližným nástrojem dorozumívání. Rozumíme si díky tomu, že víceméně sdílíme denotační významy slov, která používáme. Ale jen víceméně: řeknu-li Alfa Centauri, bude mi rozuměno, protože součástí naší encyklopedie je povědomí o tom, že je to cosi ve vesmíru. Tím významová náplň většiny uživatelů tohoto výrazu končí a docela nám to stačí. Nicméně odborníkovi v souvislosti s tímto výrazem naskočí významy mnohem širší a podrobnější, bez ohledu na to, co mám v hlavě já jako ten, kdo výraz vyslovil a použil. A v té přibližnosti a nutnosti dělat vstřícné kroky a snažit se rozumět je i krása komunikace. Kdyby byl jazyk perfektním nástrojem se zcela přesným sdělováním, asi by nás jeho užívání ani tolik nebavilo.
Operace Silver A je estrádovitě načinčaný film, v němž okolnosti atentátu na Heydricha slouží jen jako kulisy, aby se režisér a herci předvedli. Ale „skandál“ kolem něj vlastně svědčí o tom, že „nepravdivé“ zobrazení má silný účinek. Kdyby bylo „věrohodné“, jen by se kývalo: ano, přesně tak to bylo. Je-li takto výrazně zkreslené, nutí mnohem víc klást si otázku, co že to vlastně bylo za lidi a jak jejich rozhodnutím a činům rozumět. Socha Josefa Jungmanna na jeho náměstí v Praze je nudná, protože nám říká: takovýhle on opravdu byl. Rónův Franz Kafka u Španělské synagogy je podnětný už jen tím, že zobrazená dvojice postav klade otázku, který z těch pánů to vlastně je.
Autor je literární teoretik.