Tak jak to vypadá, kromě olympiády bychom si troufli pořádat i mistrovství Evropy ve fotbale. Osm stadionů pro třicet tisíc sedících diváků by to sice chtělo, ale možná bychom se bratrsky podělili se Slováky: ta monstra, z nichž jedno by snad pak bylo dvakrát do roka využitelné i pro mezinárodní zápasy, bychom pak zdědili jen čtyři.
Nic proti dalšímu zviditelňování, nic proti fotbalu, chraň bůh! Jde mi dnes o něco jiného: o zástupná témata, jimiž je náš dobový diskurs přehlcen. Média diskutují o radaru a již takřka každý Čech ví, zda ta věc v Brdech má či nemá být. Na základě čeho se rozhodujeme? Kolik textů o radarech jsme si načetli? Jenže pročpak: stačí emoce (další okupanti…; vyzařovat ta potvora bude…), a názor i postoj je na světě. Filologové mají názor na jadernou energetiku, profesoři ekonomie řeší architekturu a Karel Gott ví všechno. Kromě radaru máme názor na Čunka i Kuchtovou, byť dle toho, co o nich naše média píšou, musí jít o bytosti virtuální, vytvořené opilým hollywoodským scenáristou béčkových filmů při návštěvě Prahy. Posuzujeme vinu personálu nemocnice v Třebíči, víme, kdo měl a neměl dostat státní vyznamenání. Naše média nám prezentují svět náš vezdejší jako herní narativ, v němž jde hlavně o to vybrat si oblíbený a neoblíbený tým.
Když mi bylo pět, přišel jsem na louku a projevil zájem zahrát si se staršími fotbal. Iniciační rituál ale obsahoval otázku: Fandíš Spartě, nebo Slávii? Řekl jsem „Spartě“, protože to druhé slovo jsem úplně nepostřehl; a už mi to zůstalo, asi na celý život. Sportovní identifikace je v pořádku, sport je narativem emočním. Má totiž – alespoň v ideálním provedení – svá stabilní pravidla, vzniklá ověřováním a uzákoněním toho, co se jeví jako funkční. Rozhodčí jen dohlížejí na jejich dodržování. Naše média nám také nabízejí emoční narativy, ale jejich herní pravidla sama určují a průběžně mění, aniž by změnu deklarovala. Debata o Národní knihovně začínala tím, že má být někde za nějaké peníze postavena národní knihovna. Instituce, která shromažďuje, ochraňuje a poskytuje knihy a jiné tiskoviny. O čem se mluví dnes, po pár měsících? Ne už o nové budově pro národní knihovnu, ale o chobotnici, o blobu, o Kaplickém, o zastínění panoramatu Hradu. Kolik procent komentářů se věnuje návrhu z hlediska jeho funkčnosti jako knihovny? Kolik soupisů míst, kde všude by chobotnice vadila méně, věnuje pozornost i tomu, že knihovna není supermarket, že do knihovny se nejezdí autem? Není než barva pláště náhodou podstatnější, zda půjde o knihovnu s přímým přístupem k regálům knih, nebo o vydavatelnu objednaných knih, jak to neblaze známe z té stávající?
O knihovně se mohutně debatuje z hlediska narušení Letenské pláně. A přitom mnohem mohutnější narušení, způsobené výstavbou městského okruhu, naše média téměř ignorovala. Tam staví Metrostav či co. A zatímco se o blobu mohutně komentářuje i bloguje, Prahou obchází Košťál s plánem národního fotbalového stadionu. Taky na Letné. Bude stát přinejmenším tolik co knihovna, panorama narušené už léta obludnou vnější tribunou současné sparťanské arény rozhodně nevylepší, a přitom rozhořčené hlasy nikde. Košťál, toto ztělesnění úspěšného podnikatele, jemuž sebevědomí a arogance vystupování vytěsnily potřebu dodržovat pravidla argumentace, jakékoli srovnání s knihovnou hned odráží: stadion přece vyroste ze soukromých zdrojů. Kolik historických budov už bylo uvnitř vykucháno a jinak zohyzděno na základě tohoto uvažování: je to moje, tak co mi do toho bude někdo kecat? Zohyzdění Letenské pláně ze soukromých peněz je jaksi v pořádku? Anebo se i tam bude někdo nechávat na protest přivazovat k bagru?
V tom vidím selhání našich médií. Na stovkách stránek řeší pomatence z Kuřimi, ale filtr, jímž soudobý diskurs nastavuje hodnotová uspořádání, je jim ukradený. Anebo je to taková marginálie, že namísto nenápadného půvabu buržoazie jsme si osvojili okázalé předvádění, že prachy dokážou opravdu všechno? Když si v civilizovaném světě někdo najust dupne a řekne: „tady je moje, Trautenberkovo, a bude tady stát, co chci já“, postaví to tam. Ale ostatní vědí. A říkají si potichu i nahlas: Ejhle, blbec. A blbci se vyhýbáme. U nás se poperou, kdo přestřihne pásku při otevírání.
Národním statkem, soudě dle ohlasu letošní Státní ceny za literaturu, je i Milan Kundera. Tím, že ani tentokrát nepřišel, vzbudil mistr mnohem větší zájem, než kdyby přišel, inkasoval cenu a odjel. Kdyby naživo promluvil, média by nabídla dvouvětnou parafrázi. Protože poslal zdravici, četli jsme leckde její doslovný přepis. Cenu dostal za Nesnesitelnou lehkost bytí. O románu jsme se z desítek mediálních reakcí nedozvěděli nového nic. Zato se mudrovalo: Je Kundera ještě českým autorem? Má právo dostat státní cenu, když už má Cenu Klementa Gottwalda? Je tím oceňována i jeho poezie z padesátých let? Má právo dostat cenu za román vydaný před více než dvaceti lety? Pisatelé se zanapařovali, Kunderu shovívavě poměřili, svůj postoj k němu vyjádřili. Na to stačí pár minut. Přečíst román a ještě si o něm něco pomyslet a sepsat se už jeví zbytečným. A taky není prostor: článek o státní ceně za literaturu nesmí být delší než zpráva o stavu kotníku Milana Baroše.
Autor je literární teoretik.