Na zahradu u chaty se nám každoročně s příchodem podzimu vrací krtek. Možná se vlastně nevrací, ale do října zůstává nespatřen ve svém undergroundovém světě. Teprve s příchodem podzimní melancholie začne vyrývat krtiny a činí tak pravidelně až do jara, kdy se zase stáhne či poodejde. Trávíme takto už roky v pokojné koexistenci: co on vyryje, to já rozhrabu, ale jinak si jeden druhého nevšímáme. Respektuju jeho historické právo, neboť jeho předkové tam ryli dávno předtím, než jsme se tam nakvartýrovali my. K sousedům nemůže, tam na něj nastražili důmyslná zařízení z Hornbachu, a na vedlejším poli by jej zadupala kopyta koní.
Vrací se však i jiný krtek, ten Milerův, čili Krtek. Vynálezcova vnučka a držitelka autorských práv ohlašuje, že hodlá vybudovat řetězec restaurací, v nichž dospělí proberou byznys, zatímco děti budou jíst „zdravé fastfoodové jídlo“, jak to nazvala v rozhovoru na iDnes.cz, a hrát si s krtčím inventářem. Kdyby se tu sliboval krtčí vývar, zaječí stehna na rozmarýnu a fritovaná myš, asi bych pobaveně kýval hlavou, ale pokud si krtčí podnikatelka myslí, že máme přijmout oxymóron, jež by i Máchovi udělalo v díle parádu, tak to já plivu a prskám. Tento řetězec má zaplnit jak českou kotlinu, tak i americké prérie, protože tam prý dosud Krtkův potenciál nedocenili. Sice ještě nevědí, v jaké podobě Krtka za velkou louži vyvezou, ale už vědí, že američtí nakladatelé i veřejnost jeví veliký zájem. Natočí se nové příhody pro televizi a první restaurace bude už příští rok. A proto je načase brousit vidle, nože a nůžky. Teprve skutečnost ukáže, zda bude restaurační Krtek plastový či plyšový, a čím tedy bude nejvhodnější jej vymítat.
Jistě, něčím živit se musí každý z nás a podnikatelský instinkt je adorovanou vlastností dle nám vládnoucí ideologie. Tento konkrétní plán ale ilustruje takřka vše bizarní a trapné, co svírá náš kulturní prostor. Jak ví každý nakladatel i redaktor, dědicové autorských práv bývají patou mnohem bolavější než autoři samotní. Mívají totiž pocit, že zdědili svatý grál nebo aspoň oslíka, co se otřese. Milerovo impérium si už za mistrova života hlídalo, aby nikdo Krtka nepoužil, nevyužil či nezneužil. Ale Krtek zůstával jen na plátně, obrazovkách, batozích, v sešitech a knížkách. Nyní z něj vznikne celá zábavně jídelní říše, která má dobýt svět.
Pravda je, že Krtek se ukázal jako výkonný nástroj a posloužil už lecčemu. Sloužil jako upocená náhražka nedostupných Supermanů, Batmanů či Tintinů. Byl výtahem do party Timurovy a pak ještě výše k těm, co kalili ocel. Na svět přišel jako pozdní dítě stalinské epochy – kolektivní souhra polidštěné přírody pracující jako brigáda socialistické práce ukázala, že i marnivý sen o kalhotách s laclem se v novém světě každému nebohému zvířátku splní. V šedesátých letech přestal mluvit, protože doba se uvolnila a univerzální kníkání šlo dobře na export, aniž by se dětem v cizině muselo dabovat. V sedmdesátých letech srovnal krok s Brontosaurem a vydali se rozkrýt ekologické nešvary. A v novém zřízení se Krtek vydal opět k novým zítřkům – když naplánovali sexuální výchovu do škol, stvořitel byl ochoten sloužit a žádané poučení servírovat nebohým dítkám formou zaječího porodu v realisticky animovaném pojetí. Krtčí příhody jsou pěkným příkladem národního snění: stačí být na správném místě ve správnou chvíli a všechno dobře dopadne. A pokud je svět kolem zlý a nepřejícný, vždy hurá zpátky na louku a do díry.
Ať už to s velkými podnikatelskými plány dědičky krtčích práv dopadne jakkoli, další poučení je myslím zjevné. Dnes už nám úspěšný fikční výtvor musí vstoupit i do života, musí být materializován, reprodukován a klonován v maximální míře. Lákání do krtčí restaurace za pomoci dětského okouzlení i rodičovské nostalgie za ušlými dobrými časy vlastního dětství je pak příkladem toho, že už se nemusí reprodukovat jen vytvořený objekt, ale i recipující subjekt.
Krtek na naší zahradě se lopotí, možná i v potu tváře, a hlína, kterou vyvrhuje, je lepkavá, studená a hnusná. Krtek Milerův vyleze z díry čistý, uvnitř má útulno a díru prošťourává jen čumáčkem. Možná nám proslunil dětství, ale bylo ho už dost. Místo aby jej nechali odpočívat, budou jej mumifikovat. A je příznačné, že takovýto podnikatelský záměr je okamžitě a ochotně hlavními médii servírován – o bazaru ve prospěch sirotčince tam ovšem psát nebudou. Zhnusen takto světem našich médií, opouštím oblast, která mou pozornost nějakou dobu vábila svou temnou silou. Bude-li dalších mých zápisníků, budou o knihách.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.