Po rozpadu společného státu Čechů a Slováků moc společných aktivit obou národů nezbylo. Slovenská komunita v Česku má ale své vlastní čtivo, a to hned v několika časopiseckých podobách. Následující text hodnotí, jak píší, co píší a kdo je vlastně financuje.
Čtenář glosy březnového čísla Slovenských dotyků se dozvídá, že české děti už nerozumějí slovům jako gombík, rúž, lopta, ale ani nejzákladnější otázce „Ako sa voláš?“. Záhy je ale uklidňován přísliby vládních programů, díky nimž není nic ztraceno. V jiném listu si ovšem přečte, že slovenštinu nezvládají ani někteří čeští úředníci. Kdo by chtěl dál pátrat po jazykových vztazích Čechů a Slováků, jistě nemine časopisy Korene a Listy Slovákov a Čechov, ktorí chcú o sebe vedieť (dále jen Listy). Nejde o žádné lingvistické plátky. Tři jmenovaná periodika jsou určená zdejší slovenské komunitě a dostává se jim finanční podpory od vlády České republiky. Kromě toho jsou si charakterově blízká i posláním: mají udržovat jazykovou, historickou a osobní kontinuitu obou zemí. Nakolik se jim to daří?
Nákladem nejmohutnější ze zmíněných listů jsou Slovenské dotyky (8000 výtisků). Z obálky letošního třetího čísla měsíčníku vyhlíží česká herecká superstar Jan Kraus. Slovy zástupce šéfredaktora Vladimíra Skalského list klade důraz na sledování všech aspektů česko-slovenských vztahů a představování osobností obou zemí. Rozhovor s českým hercem, který moderuje show „Bez obáv, prosím“ na televizi JOJ, je hlavním tahákem čísla a může navodit dojem oddechové četby společenských magazínů. Obsahem to není časopis zaměřený na úzkou skupinu recipientů, ale snaží se uspokojit každého. Odborné články (o budoucnosti Visegrádské skupiny, rozhovor s ředitelem Provident Financial na Slovensku, úvaha o problému vzdělání u romských dětí ze slovenských osad) kontrastují s relaxační četbou (portrét tanečnice flamenka Jany Halukové, článek o knihách Blanky Kovaříkové). Obecně ale platí, což je charakteristické pro všechny recenzované listy, že jazyk je navzdory danému žánru poměrně dobře srozumitelný i českým čtenářům. Pouze v Listech a v Korenech jsou však také články v českém jazyce.
Pochopitelně ne všechny texty v časopisech se stejnou měrou týkají jak Slovenska, tak České republiky. Politické zprávy informují v podstatě jen o událostech v krajině pod Tatrami a České republice se prakticky vyhýbají. Národní uvědomění a identitu mají posílit historické a místopisné články, často s regionální tematikou, jež je české skutečnosti hodně vzdálená. Nejvíce takových příspěvků najdeme v listu Korene (text o slovenské komunitě v USA, Keď nad Liptovom panovali Kelti, rubrika Slovenský pútnik…). Periodikum s přízviskem „prvý slovenský časopis v ČR“ se kromě reportážní stránky (cesta po samotách Bílých Karpat) a několika rubrik (krimipoviedka, recepty osobností) nejvíc odlišuje přílohou pro děti, příšerným grafickým zpracováním, přetlakem textu a papírem, připomínajícím radniční noviny. Naopak poměrně slušně vyvedenou grafiku mají Listy, jež přinášejí rozsáhlejší historické, politické a kulturní příspěvky. Ne všechny mají ale obstojnou úroveň. V rozhovoru s ředitelkou Slovenského rozhlasu převažují obecné floskule a banality typu „veřejný rozhlas má jiné poslání než komerční rádia“. Vyvažují to ale další, spíše kvalitní texty (vyrovnání katolické církve na Slovensku s minulostí, recenze knihy Sudetské osudy). Spodní pětinu stránek vyčlenili autoři Listů pro servisní informace. Servis, ať už kulturní či společenský, obsahují v méně či více přitažlivé podobě všechny tři tiskoviny.
Vedle těchto magazínů se slovenské kultuře v České republice věnují ještě ilustrovaný dvouměsíčník Černá labuť (divadlo, výtvarné umění, literatura) a literární revue Zrkadlenie-Zrcadlení, vydávané ve spolupráci se Slovensko-českým klubem a PEN kluby obou zemí. Vedení Literárného informačného centra v Bratislavě jej označilo za „(paradoxne) obsahovo najpestrejší a výtvarne najpútavejší slovenský literárny časopis vôbec“. Paradoxní jistě proto, že vychází mimo Slovenskou republiku.
Autor je spolupracovník redakce.