Pražská návštěva amerického prezidenta George Walkera Bushe byla pro českou politiku mimořádně důležitá. Nikoli však proto, že se Česko na jeden jediný den dostalo na titulní strany všech světových internetových serverů (CNN v pozdějších verzích existenci Prahy a prezidenta Klause zamlčela) a novin a mohlo tak žít v opojném přesvědčení, že je na tuto krátkou chvíli centrem světa. Ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Centrum světové politiky – hlava jediného impéria současnosti – se na pár hodin přesunulo na českou periférii a díky tomu bylo najednou mnohem lépe vidět, jaká tato periférie a její politici jsou. Skrze Bushe, kterého neopouští jeho tradiční sebevědomí, zase lépe víme, kdo jsme a kam kráčíme.
Začalo to už dva dny před příjezdem, kdy Mladá fronta Dnes otiskla rozhovor s americkým prezidentem, který na titulní straně doprovodila fotografií redaktora Teodora „Teda“ Marjanoviče, vybraného s několika dalšími novináři z východní Evropy, jak si s nejsilnějším lídrem světa podává ruku. „Vidíte, byli jsme tam, mluvil s námi,“ říkala fotografie, která pozoruhodně a zcela výjimečně neobracela pozornost k Bushovi jako k přijíždějící politické globální hvězdě, nýbrž ji otáčela na novináře jako zprostředkovatele a svědka prezidentovy existence. Silná zář nejmocnějšího politika planety osvítila samo médium, personifikované v Tedově podobě, aby tak pomohla k vyzvednutí jeho důležitosti a historického významu. Skutečnou hvězdou okamžiku se stalo (a stále častěji se stává!) médium, nikoli političtí aktéři. Díky nám, díky Tedovi, vysvětluje fotografie na titulu MfD, vznikla tato velká událost a Česko se osobně dotklo George Bushe a vy, čtenáři, můžete být s námi, s Tedíkem, u toho! Můžete se jako my nechat nasvítit a potom se ohřát v mediální a dějinné auře amerického prezidenta.
Mediální šílení překročilo všechny rozumné meze. Snaha o maximální zveličení události – a tedy i nás samotných – vedla k předimenzování programu. Obrovská lupa, kterou tím média na sebe namířila, neplánovaně odhalila notně vyprázdněný obsah, nad nímž vítězila megalomanská forma. Analýzy, které měly jen máloco analyzovat, neboť prezidentova jednání byla víceméně formální, se ztrácely v závalu uměle vyrobených a dramatizovaných informací. Opravdu by se diváci neobešli bez úvah bezpečnostních odborníků, kteří šířili oblíbené vyprávění o prezidentových dvojnících, tajných plánech přesunů, nejistotě, zda prezident je nebo není v autě nebo v hotelu, ačkoli všem, kdo jeli v pondělí večer tramvají po Těšnově, bylo jasné, že prezident George bydlí v Hiltonu?
Média se nehřála v prezidentově auře sama. Osvěcovat se nechával kdekdo, například šéf hradního protokolu Jindřich Forejt se od Bushe skoro neodlepil a může se pochlubit pravděpodobně největší sbírkou fotografií se současným americkým prezidentem ze všech žijících Čechů (prezident Klaus s fotkami z Petrohradu a jiných summitů je těsně za ním). Neodolali ani politici. Nejen ministryně obrany Vlasta Parkanová, která uhrančivé ozáření Bushovou velikostí předem promítla i do nepovedené taškařice s parafrází písně o Gagarinovi, jako by George Bush mohl vědět, že se taková píseň u nás zpívala, jako by si musel pamatovat, že jakýsi Jurij Gagarin byl první kosmonaut na světě. K upřímně šťastné ministryni Parkanové se přidal i premiér Mirek Topolánek, který kvůli velikosti okamžiku narušil všechny nepsané zvyklosti a při jednání prezidentů asistoval jako rovnocenný konzultant, ne-li chtěný lídr diskuse. Na Topolánkovi byla pozitivní motivace ozáření vidět snad ze všech nejvíc. Rozsvícená premiérova líc hovořila přímo a jasně, jakož i jeho státnická slova na tiskové konferenci, kde se přede všemi pochlubil, že za Georgem Bushem, na rozdíl od prezidenta Klause, pojede do Bílého domu na oficiální státní návštěvu, heč! Smutné je, že stejným způsobem a s podobnou dětskou radostí premiér využívá i další známé tváře, ať už jsou to hokejoví reprezentanti, Ivan Lendl nebo Martina Navrátilová, jako by pro něj byla politika především možností, jak si splnit dávné klukovské sny, v nichž tolik toužil po setkání s lidmi, kteří byli velcí mnohem dřív, než politici a veřejnost začali tušit, že Mirek Topolánek existuje a že má našlápnuto na premiérskou funkci.
Je to pořád stejné, jak za časů Gogolova Revizora. Přesune-li se centrum na chvíli na periferii, dostane se okraj z přemíry radosti z náhlého štěstí do podivné křeče, v níž se projeví kdejaký drobný komplex méněcennosti a neukojená touha po vlastní velikosti, zkrátka nekonečná touha po přetvoření periferie v centrum. Ještě nikdy po roce 1989 se tyto proudy v české společnosti neprojevily tak silně a v tak pestrých variacích, jako během návštěvy George W. Bushe v Praze. Přestože se během oněch dvaceti hodin z dějinného hlediska nic převratného nestalo, můžeme dlouho vzpomínat a děkovat americkému prezidentovi, že se stavil. Byla to vzácná příležitost, jak se dostat k sobě. Díky, pane prezidente!
Autor je vedoucím kulturní rubriky v Hospodářských novinách.