Ďábelský krvesaj v Dlouhé

K nejedné ze Shakespearových her je přišpendlen přívlastek naznačující její základní ladění. Poučený divák ví, že Titus Andronicus bývá označován za hru „krvavou“, nenechá se zmást názvem slibujícím historické drama a tetelí se očekáváním, jak se inscenátoři vypořádají s řetězcem strašlivých činů předepsaných žánrem tragédie msty: vraždění ve větším než malém množství, znásilnění, utínání rukou, trhání jazyka a kanibalistická finální scéna, v níž strůjkyně krutých intrik dopracovavší se až na post římské císařovny, barbarka Tamora, pojí nevědomky pokrm připravený ze svých vlastních synů.

Ani divák nepoučený se však neztratí. V krvavé podívané ho dnes a denně trénuje televize ve všech svých žánrech a nařčení z neznalosti textu se obávat nemusí – květnová premiéra Tita Andronica v pražském Divadle v Dlouhé byla jeho prvním uvedením v českých zemích. Historické prvenství, paraboly k aktuálním, extrémně hyenistickým trendům ve společnosti a možná i nedávné připomenutí titulu, s nímž loňského podzimu na Pražském festivalu divadla německého jazyka a v přepisu německého dramatika Botho Strausse pod názvem Zhanobení hostovalo divadlo Berliner Ensemble, ukazují na důvody, jež dramaturgii Divadla v Dlouhé vedly k této volbě.

Kdo je specialista?

V podkladech k inscenaci jsme upozorněni na to, že ani režisér Ivan Rajmont není vysloveně shakespearovským specialistou. Sdělení poněkud plané, uvážíme-li, že Rajmontova práce v řadě renomovaných činoherních domů, korunovaná jeho jmenováním prvním polistopadovým šéfem činohry pražského Ná­rodního divadla, implikuje setkání s jedním z nejvýznamnějších evropských dramatiků s pravděpodobností poměrně vysokou. V čerstvé paměti zůstává například jeho Coriolanus z politicky zaměřené sezóny ND 2003/2004, který vybízí ke srovnání nejen kvůli analogicky chudé tradici uvádění na českých jevištích. Obě hry se především vyjadřují k problematice správy věcí veřejných, ať už v antice, alžbětinské Anglii či neoliberální střední Evropě.

Bývá-li konflikt titánského římského vojevůdce Coriolana s manipulovatelným lidem interpretován jako Shakespearovo varování před demokracií alias lidovládou a praktikami laciné podbízivosti, dala by se tematika Tita Andronika shrnout jako varování před tyrany typu císaře Saturnina (zde v podání Jana Vondráčka), zženštilými slabochy s image plemenných býčků ovládaných svými vášněmi, intelektuální omezeností, samolibostí, našeptávači a milenkami, které na posty nejvyšší vynáší docela spíše dějinná nehoda než jejich státnické a lidské schopnosti.

Pro Coriolana, kterým se Národní divadlo velmi přesně strefovalo do společenských nálad nesených kocovinou z demokracie a takzvané ostalgie, nezvolili Rajmont ani jeho dvorní scénograf Martin Černý přímou aktualizaci, ale nadčasový exkurz do oděvní historie sahající od módy starověkých primitivů přes napoleonské uniformy až po šedivé soudružské obleky. Stylová všehochuť odehrávající se na pozadí neutrálního konstruktivistického lešení měla svou logiku v úsilí o zobrazení cyklicky se navracejících dějinných mechanismů.

Hra na převlékání

V Titovi Andronikovi jsme naopak natvrdo konfrontováni se svítícím olbřímím ptákem dominujícím na pozadí scény představující schodiště k moci. Postavy zde nejsou charakterizovány jediným kostýmem, ale tím, že převlékají plášť s nebývalou hojností. Zdá se, že záměrem bylo vytvořit žánr politické maškarády. Kostýmy Jany Prekové a další scénické kejkle ovšem často strmě trčí z racionálního půdorysu vztahů mezi postavami. Tajný milenec císařovny Aaron (Martin Matejka) je zcela nelogicky vyložen jako homosexuální pimprle v sukních, což vyvolává i jistě nechtěné konotace vzhledem k tomu, že se jedná o postavu tmavé barvy pleti. Jako zlatá mládež jsou vyvedeni Tamořini synové (Pavel Tesař a Miloslav König) vybavení golfovými holemi a vypiplaným stylingem – jen těžko říci, proč takovým zpovykaným spratkům stojí za námahu na slovíčko ukojovat vražedné choutky „matky-modelky“ Tamory (Helena Dvořáková). Titus Andronicus (Bořivoj Navrátil) je oděn do splývavého elegantního antického roucha, zatímco jeho spojenci se zjevují v army stylu à la Fidel Castro. A dokonce i Lavínie (Magdalena Zimová) dbá po svém znásilnění a zmrzačení jen na to, aby se ihned převlékla do nové kostýmní variace.

Podobně sebeironický je i herecký styl. V první polovině inscenace se extremistická rétorika i činy jakoby suše podehrávají, v druhé polovině přerůstají v nadsázku doprovázenou až natolik komediálními ilustracemi, jako je plácání imaginárních komárů při Luciově (Tomáš Turek) replice zmiňující „bzučení bodavého roje“. Tragická nedorozumění zase doprovází oblíbené gesto českých politiků užívané při parlamentních debatách: řezání ruky doprovázejí gejzíry stříkající krve i gumákové zkroucení odříznutého pahýlu do pěsti se vztyčeným prsteníkem. Sečteno a podtrženo je to všechno prostě takové bezzubě nekorektní a „hravé“.

Kouř, krev, ryk, umělý déšť a další efekty vedoucí ke zmatení smyslů, i to jsou bezesporu absurdity, do kterých nás naše demokratická éra zavedla. Doba je natolik bezpáteřná, že může nastat skutečně cokoli: volební pat, vítězství lži a nenávisti nad pravdou a láskou nebo třeba i zavedení daně z daně. Je to v reálu všechno hnusné, lepkavé a nezdravé – podobně jako ďábelský krvesaj, který se v Divadle v Dlouhé podával před premiérou. Ani u tohoto artificielního ropného derivátu servírovaného v bizarní zkumavce si vlastně nejsme tak úplně jisti, zda se jedná o nápoj určený k pokusům s námi, jed, anebo jen špatný vtip. Když už jsou tedy společenské poměry vhodné jen pro silný žaludek a všude vládne „pomsta je pomsta je pomsta“, neměli by se asi ani staromódní jedinci divit, že i divadlo je podnikem, kde se čepují groteskní hubolepy a kde se už dávno nenalévá čisté víno, které prý za starých časů ukrývalo pravdu.

Autorka je teatroložka.