Všichni mohou dělat umění

Chvályhodný počin – představit českému (a vlastně středoevropskému) publiku aktuální podobu mezinárodní výtvarné scény – přináší, jak se zdá, rozporuplné reakce, nikoliv ale vzrušené debaty, neboť v médiích snad dosud k žádné opravdové analytické diskusi nedošlo. Odborná kritika spíše přešlapuje na místě a své soudy trousí pokoutně. Není mi zcela jasné, proč se vznáší kolem této a jí podobných akcí atmosféra jakéhosi apriorního antagonismu a vyhrocení typu totalitně zabarveného hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Ale k věci. Vstoupíme-li do rozlehlé haly, jako bychom se ocitli spíše na improvizované Matějské pouti. Zvuková kulisa nejvíce evokuje zábavní park či halasné tržiště. (Pa)zvuky, výkřiky či hudební produkce se mísí a střetávají, jinde zas násobí s opakovaně se linoucími proslovy a podivnými vzdechy. Na cestě labyrintem chodeb a kójí, průhledů a nečekaných zákoutí je člověk vydán napospas sám sobě, své individuální schopnosti pro orientaci a také zběhlosti v daném oboru (kdo chce vědět více, může se dočíst řadu informací v dobrém katalogu, který však zpravidla nepřináší reprodukce vystavených artefaktů).

Průměr a prostřednost

Bienále, domnívám se, by mělo zaujmout především svou aktuální bezprostředností a vyvážeností. Mělo by také vedle sebe pluralitně představit nejrůznější cesty, směry, tendence – snažit se poukázat v úhrnu na atomizovanou současnost z nejrůznějších úhlů. Bienále v Karlíně tento požadavek splňuje pouze částečně. Je přehlídkou řady recentních individuálních projevů (pomineme-li starší ukázky české a slovenské „klasiky“), které však poukazují jen k jisté výseči současného dění. A tak hledíme do omrzení na přehlídku pitvořících se sotva-nápadů, adoraci vyprázdněnosti a na oslavu antiestetické manýry, paradoxně jakéhosi nově deklarovaného akademismu. Každý se zde může „vyřádit“ dosytosti. Jsme například svědky řady podivných dílen bez jasného výstupu a důstojného artiklu. Po pár metrech prohlídka rozplývající se expozice nudí a přes četné (neškodné) výstřelky nepřekvapuje, natož aby nabádala k spoluúčasti. Přemíra slabých a příliš sebestředných artefaktů táhne ke dnu ty dobré i vynikající, které se tu a tam dají nalézt. V hale převládají nepůvodní, v artikulaci těžkopádná pubertální gesta. Jako by tu ani nikdo nechtěl (neměl?) s divákem otevřeně či soustředěně komunikovat. Vše je uzavřeno spíše do sebe (žádný přesah) a ostentativně rezignuje na sdílnost a vcítění. A tak hledíme na nekonečná videa bez pointy, provázená někdy nezaujatě vyhlížejícími fotografiemi s dlouhými, pokud možno anglicky psanými litaniemi (Luchezar Boyadev); jinde jsou nám v potemnělých projekčních sálech servírovány apatické výkony u tyče nemotorně tančícího autora (Mark Raidpere) nebo máme (s údivem či pobavením?) hledět na do grotesky zrychlenou filmovou frekvenci stolující a při tom brebentící společnosti (Marcel Estherházy). Za dalším rohem se můžeme pro změnu setkat s ukázkami díla jinak znamenitého Rudolfa Sikory či legendárního Julia Kollera a dalších slovenských osobností. Jejich práce však – vytrženy z osobních a pečlivě vedených logických konceptů vyvíjených kontinuálně – vypovídají samy o sobě pramálo (vhodnější by bylo zařadit například Sikorův rozměrný objekt Vězení pro Maleviče, který jsme mohli obdivovat na jeho nedávné retrospektivě v Národní galerii v Praze). Podobně ne/dopadla instalace fotografického cyklu Hmatových kreseb Milana Grygara či zjevně narychlo spíchnutý menší oddíl českého konstruktivismu, jemuž vévodí sice decentní, ale uhrančivá práce Stanislava Kolíbala.

Role „zvláštního hosta“ atd.

Co dále? Inu, pokračuje představení již předem odhadnutelných podivností, ke kterým je těžké najít si cestu a jakýkoliv dorozumívací kód. Například Petr Písařík představuje zvláštní, nevábný obývací pokoj – rozestavěné objekty připomínající vybavení z poněkud „vyžilého“ bytu (Modrý ptáček), Dominik Lang o kus dál šikmo opřel čímsi pokálenou desku (Návrat do původního stavu) a konečně Martin Zet knihami na podlaze vydláždil pár metrů čtverečních (Passage). Je to recese, satira, zakuklený koncept, či záměrně bezpohlavní, časově omezená hra? Je to především egocentrické obžerství, přezíravá pseudointelektuální manipulace a stojatá dekadence velkého kalibru. Nadechnout se „myšlenky“ a zakusit nadhled lze naštěstí opodál v promítacím salonku slavné Mariny Abramovič (proč je uvedena jako „zvláštní host“ a jakým přičiněním se liší od jiných zúčastněných?), kde ve filmové projekci oddechuje nahá žena a na ní leží skelet. Hned opodál nás však čekají další neuvěřitelná dobrodružství. Ján Mančuška obstřelil pistolí přistavenou židli a vystavil pak stěnu s její siluetou (800 způsobů, jak popsat židli), Jiří Kovanda se zas vzepjal k „výkonu“, když zavěsil umakartovou desku z kuchyňské linky a na ni přilepil umělohmotný stromek (Veselé Vánoce). A aby toho nebylo málo, tak Ondřej Brody a Kristoperem Paetauem před obrazy Vladimíra Skrepla rozprostřeli (skutečně!) psí kožešiny s hlavami à la zámecká krbová předložka. Opodál představená snaha pořadatelů, respektive jednoho z četných spolupracujících kurátorů, nepřímo konfrontovat tyto orgie zvrácenosti s „existenciálním mysticismem“ je dobrým nápadem. Bohužel je tato poloha reprezentována průměrnými obrazy Bedřicha Dlouhého a rozpačitou malbou Václava Bláhy. (Je však otázkou zda by jejich jiné, špičkové práce vůbec mohly obstát v takové kumulaci pokleslé roztodivnosti.) Stejně tak se uprostřed tupě atakující vřavy krčí vzorek česko-slovenského kinetismu (Milan Dobeš, Jan Kubíček, Hugo Demartini) i ukázky z pozoruhodné epochy domácího minimalismu, jež opět poněkud ztrácí díky zamlženému historickému kontextu.

Co naznačuje struktura mladého umění?

Na tomto bienále je málo skutečné mladé malby (nejlepší z nich jsou asi obrazy Daniela Pitína), více je snad zbytečných kuriozit (Porsche 911 s propíchnutou pneumatikou pomocí tužky 8B) a nejvíce pak „elektroinstalací“ (co by asi z celé výstavy zbylo, kdyby v hale vypnuli proud?). Panoptikální chaotické pokojíčky nechávám, bezradný, stranou. Obecně je tedy na tomto ročníku málo myšlenek – vizí – úsilí (když už ne dobrého řemesla) a více projevů spíše vlažných, zaměnitelných a tápajících. Nedostává se posedlosti a víry v sebe sama – ve vlastní cestu a práci – v její smysl. Bavit se a vystavit skříně, co autorovi překážely v ateliéru, vyfotit kolemjdoucí spoluobčany nebo obestavět televizi květináči, to dnes už nestačí. Ale ani fungující nadsázky zde moc není. Notně pobavil snad jen Viktor Frešo svým zvoláním nasprejovaným na zeď: „Ďakujem Bohu, že môžem vystavovať na Prague bienále!“

Procházka po stezkách současného bienále připomíná ze všeho nejvíc výpravu do džungle velkoměsta, do zákoutí podivných odlehlých ghett, do zastaváren a bazarů prošlých, zaprášených, někdy i roztomilých kýčů, kde si pro samé přehlcené hemžení a šmelení nevšimnete hned opodál stojících skvostů.

Nejsem nepřítelem těchto akcí a z výsledného dojmu se neraduji. Ale naděje trvá: třeba se mýlím já (a dalších podobně nespokojení návštěvníci) a jiným se zase tento dočasný veletrh kurátorských veletočů zamlouvá. Všichni, zdá se, mohou dělat „umění“ (to platí ve vrchovaté míře o výstavě Hrubý domácí produkt v Městské knihovně v Praze, která v současné době také probíhá, viz dvě recenze v A2 č. 22/2007). Otázkou však je, kolik děl zde představených přežije alespoň jednu dekádu. Na to ale ať si odpoví každý sám.

Autor je šéfredaktor Revue art.