Povídka pseudonymního autora Romana Ropse-Tůmy je aktuálním vhledem do života opravdového člověka. Člověka, který pátráním po smyslu světa ztratil iluze o všem a jemuž zůstalo jediné: užívat si svůj posraný život na dně.
nesnesete věci, jež nenávidíte.
Karel Sýs: Apokalypsa podle Joba
Já jsem krásnej. A vy?
Nic si z toho nedělejte. Všechno nějak začíná.
Ráno osmnáctýho července, v den významný, ale o tom nechci mluvit, jsem se sbalil a nechal to za dveřma. „Kdybys byl co k čemu, ale ty ne, ty tady jen. Běž říct tatínkovi, že nám už dva měsíce nic… Řekni mamince, proč se mnou nechce spát… No tak tam s nima prostě nepojedeš! Mu teda řekni, ať si to ve škole vysvětlí sám, když je tak chytrej. Zeptej se tatínka, proč teda nepodniká, že nezačal jak ostatní, teď už to nedožene, navždycky jim už bude jen dělat… Maminka má zas mozkovou koliku, to nic, běž si něco dělat, vrať se večer. A jen tady hezky buď, ať to taky slyšíš. Klid na práci? Ses asi uhodil do hlavy, ne? Nech toho, nebo ti přidám, abys měl proč! Především se podívej sám na sebe, ty sám si… A nevotravuj, začínaj zprávy.“
Vlastně jsem za dveřma nechal všecko.
Závidím těm, kdo měli svůj život nalajnovanej bez chybnejch kroků a odboček. Nebo nezávidím.
Ono to hledání sebe sama, takový to sebepoznání a cesta za štěstím má celkem smysl. Nepodmíněný základní blaho je blbost.
Miluju všechny svoje alternativní životy.
A vy? Vy si polibte.
Protože jsem to blaho kdysi málem měl. Jakoby blaho. Co je dneska skutečně dovopravdy?
Takže byla zajímavá, jiskřivě inteligentní, tak akorát perverzní, přitom chápavá a možná i krásná. Radikální jinakost, která z ní vyzařovala, mě vystřelovala do nejzazších koutů sebe samýho, sral jsem zlatý vajíčka téměř automaticky a bylo mi jedno, jestli je někdo najde, sral jsem je schválně tam, kudy příčetnej jedinec na vycházku nechodí. Poznával jsem sám sebe v tý její radikální jinakosti tak… tak! – Tak jako v obráceným zrcadle. My jsme byli nepříčetní, já a můj odraz.
Pak do toho hodila vidle jedna manipulátorská děvka převlečená za dobrosrdečnou kámošku, když jako krysa pravá od mattela přispěchala s morálním apelem.
Ty největší svinstva totiž vždycky přicházej ve formě morálních apelů. Přicházej od těch nejhodnějších lidí. A tahle je ještě schopná věřit tomu, že mě chtěla před něčím chránit.
„Hele, milá, von je nějakej divnej a znáš se, ať ho nesundáš ještě víc.“ Představuju si, s jakým ustaraným altruismem, s jakou ohleduplností v hlase to pronáší. Olovo na ni. Zašlapat ji do země… Představuju si, s jakým ušlechtilým zájmem rozšlapává ten můj náběh na blaho. Tyhle intrikánský krysy je třeba zašlápnout dvojnásob. Rozkopat jí prdel tak, aby už nikdy nikoho nemohla takhle posrat! Jo. To by jí patřilo.
Ale udělat to nemůžu, protože jsem po zuby civilizovanej a kulturní, ergo tuze nad věcí. Kulturní člověk nemůže někoho vlastnoručně zaškrtit a zašlapat do země. Od toho je na Východě karma a na Západě roboti řízený dálkově na tlačítko. Radši setrvám v chladným pohrdání a upevním se ve víře, že taková se zničí sama a já si s ní nepotřebuju špinit ruce. Prostě soustředit ve svým srdci veškerou lásku a rozšlapat, co se ještě dá.
Všecko ostatní, všecko odlišný, všecko děsivý a drtivý.
Já vím. Dva o sebe opřený tácky ještě nejsou domeček z karet, ale stejně. Jedna slibná koncepce blaha totálně selhala. Navíc to všecko nejspíš byla jen moje sugesce.
Takovejch ještě bude, a než se oženíš. Máš všecko před sebou a tak dál.
Takže fakjů verymač.
A mně nezbylo nic než tyhle prázdný ruce a studenej, mlčící, úplně prázdnej vesmír. Kterej šukat nejde, nejde, nejde.
Ale o tom nechci mluvit.
Prostě chci říct, že mi nezbylo než se celej proměnit a akcentovat svůj jinej, paralelní život v paralelním vesmíru. Zintenzivnit svůj malej kurs sebepoznání a poněkud se přizpůsobit.
V homosexuálním styku člověka tolik věcí nepřekvapí.
Každej záhyb, každá díra i každej vřed na protějším těle jsou tak trochu povědomý.
To dodá duši klid a tělu spočinutí, tolik potřebné v naší době plné stresu a nebezpečí.
Nutno dodat, že většina překvapení v takový situaci ani nebývá příjemná.
A člověk neleze do postele proto, aby se nervoval, ne asi.
Ale o tom mluvit nechci.
„Tahle doba, tahle doba –,“ vzdychal, zatímco jsme vyčerpaní spočívali na kdysi drahým kanapi, pořízeným za zásluhy o třetí odboj, pod plátnem, na němž byla překrásná ženská tvář s andělskými vlasy, ďábelským pohledem a rozevřenou pusou. V ní měla mříže a za mřížema byl uvězněnej malinkatej chlap. Jakože v její hlavě. Skvělej obraz, a to bych pro přílišnou znalost výtvarnýho umění vážně nemohl být trestán. Na protější stěně visel notoricky známej plakát Frančeska Zappy, jak trůní nahej na hajzlu a tváří se intelektuálně. „Tahle doba doslova sere na všecko, za co jsme bojovali. Za co jsme proseděli mládí v blázincích a kriminálech?!“
„To do toho referátu nemůžu napsat.“
„Co by ne! Dyť je to pravda! Za co sme teda bojovali!“
„To je možný, ale nikoho to nezajímá, sladký kmete. Řekni mi radši něco o andrgraundovým životě. O bytovejch seminářích, bytovým divadle a všech těch intelektuálních aktivitách, o kterejch byl andrgraund a chartaři.“
„Tohle ti řekli ve škole?“
„Jo.“
„Nebohej chlapče. Přečti si A bude hůř. Tam je všecko přesně tak, jak to bylo. Bez předpírky a bez namáčení. Svou ségru jsem na její vlastní svatbě prodal na noc Australanovi, co tady byl na vejletě a hrál načerno v jedný kapele. Chlastali a fetovali jsme z tý provize celej tejden a ona s tím Australanem zdrhla a už se nevrátila. Jejího ženicha pak za to vyškrtli ze svazu mládeže… Ale kdybys u zkoušky nevěděl, prostě cituj Vaška.“
Když jsem tam tak viděl všechny ty Petlice, Expedice, Vokna, Vožralej jak slíva, Čuňase a Magory, vzpomněl jsem si, nevim proč, na plakát, kterej jsem viděl v kině. Bylo na něm velkýma písmenama Zahulíme, uvidíme a pod tím na vysvětlenou: „Od režiséra filmu Hele, vole, kde mám káru.“ Ale neříkal jsem nic a ani nevím, jak mě to napadlo.
Legenda druhý kultury, psali jedni.
Šmejd z andrgraundu, psali druzí.
Normální ufňukanej buzík, zjistil jsem si sám.
Smutnej mouřenín, kterej udělal svou prácičku, dostal drobky odškodnýho za prosezený léta – a šel. Nejdřív ho nechali vyučovat na lidušce okresní fakany nějaký housle nebo co. Pak ho sfoukli do důchodu.
Etabloval se jako prodavač v řetězci s toaletníma potřebama, jehož generálního velkomajitele nechává na koncertech svý kapely zahrát na klárinet. Ze starýho přátelství. Z důchodu bývalýho politickýho vězně by chcípl. A velkomajitel klárinetu má sváteční andrgraundovej šmrnc.
Pořád dopadl relativně líp než saxofónista. Toho vyfotili na jedný ostře sledovaný oslavě, jak vydrcenej na plech oblejzá americkou exministryni. Teprve ten, kdo viděl její hrůzyplnej výraz zachycenej na fotkách světových agentur, pochopí, že humanita a globální politická zodpovědnost není žádná prdel. Promile nebohýmu saxofónistovi našeptaly, že když je oba pozval Vašek na svý narozky, znamená, že jsou teda s madam exministryní kámoši. Přes svůj diplomatický neúspěch statečně vydržel až do konce večírku, kdy ho ze studený země posbírala ochranka. Nikdo z hostů se pro něj nevohnul. A Vaška odvezli domů zavčas. Hned poté, co si poslední novinář pořídil záběry do reportáže.
A tak jsem seděl tady, v jakýmsi objetí nebo co. On mě hladil po rameni, kde takovej páprda ještě přijde k mladýmu masu, že ano. Napadla mě kacířská myšlenka, že tenhleten to v kriminále nemusel mít až tak strašný. Objímal mě, ale co myslíte, že byste viděli v mý duši?
Nenávist bledou.
Najednou jsem si uvědomil, že bych mu okamžitě s chutí prořízl panděro, přestože mě nijak neznásilňoval. Vždyť jsem jen pokračoval v sebepoznání. „Nešahej mi na zadek, jestli to nemyslíš vážně. To může jen Vašek,“ tohle od začátku říkal von mně, ne já jemu.
Seděl jsem tu klidně jak králíček, ale nejradši bych mu ten jeho zasloužilej pupek propíchl a odešel z toho smradlavýho bytu s obrazem chlápka uvězněnýho v ženský mordě srolovaným v podpaždí.
Anebo bych ho ještě polaskal a zvedl telefon. Zaplatil bych si na celou noc do týhle smradlavý díry mladou štětku. Ale stoprocentní samičku. Dívenku. Celou noc bych jí dělal pomyšlení. Ne ona mně, ale já jí. Ne jak já chci, ale jak ona by chtěla.
A dědek by se na to musel dívat, zatímco by mi psal referát. Nebo bych jí narval to srolovaný plátno do komína a zapálil.
To by byl zas takovej můj morální apel.
„Dneska už je to všecko jedno, vyhráli jsme a v podstatě je po našem, tak ať mi každej políbí… ale něco ti, mladej, stejně povim. Když si občas pustim televizi… Oproti tý Merklový byl Štrougal úplná bardotka. Nikomu to však, chlapče, neřikej.“
Bylo mi zle z toho, jak loudí a kličkuje, aby mě mocí mermo angažoval do zbytkovýho boje za svou poťapanou věc. Která je ještě zvetšelejší než on sám. Za svou životní věc, která mu zdechá před očima, on ji vidí zdechat ještě dřív, než stihl zesenilnět, než by mu to bylo jedno.
Nasíral jsem se čím dál víc.
Co je mi kurva po tom! To je vaše historie a tvoje svědomí. Co já s tim! Já mám válčit vaše boje?
„Ses uhodil do hlavy?! Já mám svý vlastní svědomí. A to si zkurvím pro fakt lepší důvody, než je obrana tohodle chlíva! Kterej jste zasrali tak, že kdyby se měl důkladně vykydat, zasere se tím kompletně všecko ostatní!“
Tím chlívem jsem pochopitelně myslel celej tenhle systém. Taky jeho byt. Taky jeho stařeckej smrad.
Byl smutnej jak zrníčko hovna v našlehaný kaši mýho semene na špičce předsedy.
Řekl bych, že látku na referát jsem už měl.
On nepřestával kníkat, naopak byl čím dál hysteričtější.
„Co blbneš. Nikdo tě nemá rád. Nikdo ti tak nerozumí jako já. Jen já ti rozumim, chápeš to, jen já!“
Jasně, chápu.
Jen já.
Já totiž miluju všechny svoje alternativní životy.
Realita je kus vosku, kterej neexistuje.
Ovšem kundu, tu už nemůžu ani vidět. Jde z ní skoro strach.
Piče, Sauronovo voko!
A tak jsem zůstal zas s prázdnýma rukama, frustrovanej, že ani takhle to nebylo vono.
A tak jsem do těch prázdných rukou popadl sám sebe.
A tahal a mačkal, až jsem ze sebe všechen ten smutek vydojil.
A pak od tý doby ještě tisíckrát. Mockrát.
Nebudu ti řikat, na co všechno jsem přitom myslel, ale tos nezažil.
Nikdy předtím to nebylo tak přesný, tak úplný, tak jistý… a tak bez rizika.
A čistý. Úžasně čistý. Žádná cizota, nic!
Jen já sám proti tomuhle tichýmu vesmíru.
A víte co? Chechtal jsem se mu do ksichtu. Tomu vesmíru.
Došlo mi, že se svým pérem pevně v ruce jsem nezranitelnej.
A dojalo mě hvězdný nebe nad hlavou a vzpomínka na čerstvý semínko bližního svýho v mý rozšlehaný prdeli.
A vidíte.
Ještě ráno jsem si to ani nedokázal představit jinačí.
A stejně jsem se musel zas jakože přerodit. Přizpůsobit.
Svou obraznost mám už plně pod kontrolou. Jako svůj chytrej telefon. Vlastně víc, protože do mý hlavy gůgl ani eppl ani enesej zatím nedošáhnou. Fantazie, ta se nedá odposlouchávat. Zatím.
Takže jedině při onanii jsem svým pánem.
Nikdo mě nebuzeruje.
Nikdo mi nesmrdí.
Nikdo mi neřekne ne.
Fakt nepochopím ty lidi, co mají kariéru nalajnovanou od začátku do důchodu.
Navíc my už žádnej důchod mít nebudeme. A z psaní referátů teprve ne.
Dělám teď do financí. Přijde za mnou chlap, chlápek vod rodiny, já mu podle manuálu vyjmenuju rizika, o kterejch neměl doteď ani tušení, že hrozej na každým kroku zruinovat jeho blaho, a na další schůzce mu dám řešení.
A píšem smlouvy. Chlápek pak platí do fondů a cejtí se pokrytej. První dva roky ovšem akorát financuje mou provizi za to zprostředkování, jak jsem listoval tím manuálem a strašil ho rizikama. Ale to takovejm chlápkům samozřejmě neříkáme.
Jeden takovej, šofér dálkovýho busu, co jsem ho měl loni na stole, až měsíc po podepsání zjistil, že na to z běžný vejplaty nemá. Jak ten mě vyvolával! Myslel jsem, že ho budu muset dát na bleklist nebo rovnou fízlům. Nakonec pochopil. Říkám mu, kup si lupu a přečti si ty malý písmenka. Poradil jsem nejvýhodnější řešení. Na stornu by zahučel takový penále, že se radši dočasně svlíkne z úspor děckám na školný. Si myslí, že dočasně.
Co že to bylo za chlapa?
Co já vim. Nějakej blbec. Po tom mně nic není.
Jo, každej svýho štěstí strojvůdce. V týhle době nekonečnejch možností musí každej uchopit do svejch ruk pevně zodpovědnost sám za sebe. Dyť se na sebe taky koukni.
Dělám to, protože to má efekt a produkci. Píšu kredity a vidím za sebou hned výsledky, a kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jinej, a kdoví, dělal by to třeba zrovna mně.
A dělat to může každej, je svoboda. Ne, není potřeba žádný extra vzdělání, který bys nedohnal školením. Nejsme elitáři, my naopak elitu generujem. Stačí dobrá nálada a úsměv v kvádru. A výdrž a buldočí stisk.
I když neberem zas úplně každýho. Třeba těžko bys posadil do kanclu na schůzku nějakýho, já nevim, třeba bezdomovce, ne asi.
No nesměj se.
Nemysli si, vim, o čem mluvim.
Taky někdy sedávám s bezdomovcema a povídáme, když jdu večer z kanclu. Je s nima sranda.
Potíž pražskejch bezdomovců je ta, že je jich většina už dost mentálně zničená chlastem, ředidlama a fetem. Už s nima nejde moc mluvit ani se smát. V Olomouci a v Brně jsou ještě takoví ti čistí. Svobodomyslní, vysmátí somráci bítlsáci, trochu ovoněný krabičákem.
A tak filosofujeme a nejlepší je, že to já tam ve svým bílym saku vypadám nepatřičně, ne oni. A já i oni víme, že stejně žádný „co bylo a bude“ není, že je jen tady a teď. A že máme stejnou krev a že pod mým bílým a jejich zablešenýma kabátama je stejná krev a stejný hovna.
Já i voni se nakonec stejně shodnem.
Komu smrdí hovno, tomu smrdí život.
Ačkoliv můj reálnej příjem je kolikrát menší než ty jejich zasraný dávky.
Ale díky tomu pochopení beru peníze jako přátele, jako hru, jako jednu z energií, stejně jako jídlo a vzduch. Energii, která musí proudit. Takže podle mě objektivní socioekonomický podmínky a tlaky nejsou. Jako není objektivní pravda.
Máme každej svou a každej svůj svět. Jinej svět.
A já miluju všechny svoje alternativní životy v těch různejch světech.
Někdy se do nich schovávám, když potřebuju bejt neobtěžovanej svobodou cizího projevu. Nic proti ní. Ale občas je nás lidí nějak moc, jak diplomaticky říká můj šéf, co je ve struktuře nade mnou, a má pravdu.
Stane se, že někdo furt ne a ne přestat otravovat, když si potřebuju přečíst zprávy. To bych bil hlavou do zdi. Ne svou hlavou, svou fakt ne.
Jenže stačí v základu kvartýr od pátýho patra vejš a hlavně pořádný dveře. Bezpečnostní na tři klíče, s pořádnejma výztužema a prémiovým odhlučněním. A pak ať si má každej svobody, kolik urve.
Nebo když na mě někdo v kanclu jen tak bez předchozí výzvy šáhne. No co to kurva je?! Já vim, myslí to třeba dobře. Ale stejně.
Už ze slova dotyk se mi chce zvracet. Nebo aspoň někomu rozbít hubu.
No ale na těch školeních pak prcá kámen cihlu. To víš, v nedělní škole sportovního smyku ze sebe celotejdenní stres a adrenalin nevyklepeš. Prcaj ovšem nováčci. Takoví, co přijdou, udělaj si registraci, udělaj smlouvy svejm drahocennejm přítelkyním, rodičům a babičkám, který odkejvají všecko, aby podpořili svý zlatý dítě v nový slibný kariéře. Ale cizího člověka už tyhle kuřátka neudělaj a po čtvrt roce takzvaně chcípnou. Ještě jsou rádi, že jim provize z babiček a rodičů víceméně pokryjou vstupní registrační poplatky. A svý drahocenný přítelkyně pak na těch školeních radostně podváděj, jak jsou vyjevený z toho velkýho světa, do kterýho se domnívaj iniciačně vstupovat.
Ale my třicetiletý senioři už jedem jinou ligu sebeuspokojení. Kromě toho, že nás živí procenta z provizí těch kuřat.
My už jsme prostě jinde.
My už tady totiž ani nemasturbujem. My už se jen fotíme.
Dáš to na síť a pak jen čekáš, kdo ti to lajkne. A lajkne, to víš že jo. Okamžitá slast, čistá slast. Dáváme si hvězdičky vostošest, kdo ví líp než my, jak je důležitý vzájemný uznání a respekt.
Ale vo tom jsem nechtěl mluvit.
Co?
Jasně. A až budu jednou chtít dítě, tak si ho prostě koupim od nějakých socek, který to samy neuživěj.
27.–29. června 2014
Roman Rops-Tůma (nar. 1985 v Třebíči) je muž, běloch, 25 až 40 let, inteligentní, heterosexuál; se zálibou v hlasité hudbě, zbraních a počítačových hrách. Jeho knihu À la thèse vydalo v roce 2013 Nakladatelství Petr Štengl. Sousedé se shodují, že je spíše tichý chlapec, který slušně zdraví, a nikdo by do něj nic neřekl.