Po třinácti letech k nám v srpnu zavítá Trent Reznor se skupinou Nine Inch Nails. Letos mu vyšla první část alba Year Zero, které může být zlomem nejen v jeho kariéře, ale v celém hudebním průmyslu. S koncerty a albem je totiž spojena utopická hra, v níž jsou postupně odhalovány události, které mají vést k novému věku totality v USA.
Dánský režisér Lars von Trier ve svém posledním snímku Kdo je tady ředitel? rozehrál s diváky zatím nevídanou hru. Do filmu zakomponoval několik událostí, které s jeho dějem nesouvisejí, a nabídl prvnímu divákovi, jenž je objeví, slušnou finanční částku a roli v některém z jeho dalších děl. Trent Reznor, jediný stálý člen skupiny Nine Inch Nails, rozehrál se svými posluchači také hru. Na svých koncertech už od ledna, tedy dva měsíce před vydáním alba Year Zero, zanechává stopy, většinou ve formě USB disků s odkazy na různé webové stránky. Ty na konceptuální album navazují a celá hra by měla být završena příští rok vydáním alba Year Zero Part 2.
Snažím se věřit
Skladby na tomto albu jsou jakýmsi odpočítáváním do konce světa. Ten má v podobě téměř biblické apokalypsy přijít v roce 2022, kdy se dosavadní letopočet vymaže a nastane rok nula. Apokalypsou ve skladbě Zero Sum první album končí („Už začínají otevírat oblohu/ Už se natahují dolů/ Jako by chtěli využít chvíle temna/ A čas se zpomaluje...“). Druhé album tedy zřejmě naváže v roce nula a ukáže, jak má nový svět vypadat. O tom, že s koncem světa v Reznorově podání je spojený současný americký prezident, svědčí například skladba Capital G, která vyšla jako druhý singl z alba. V téhle písni se Reznor vyrovnává s tím, že se svého času o politiku příliš nezajímal a pomohl tak Bushovi do jeho současné funkce: „Dobře, dřív jsem za něčím stál/ Dobře, teď lezu po kolenou/ Změnil se v boha téhle války a podepisuje se s velkým G... Zmáčkl jsem knoflík a zvolil ho do úřadu/ On zmáčkl knoflík a shodil bombu/ Ty zmáčkneš knoflík a můžeš to sledovat v televizi/ Ti parchanti dlouho nevydrželi.“
Celá hra začala tím, že 12. února našli posluchači na koncertě triko s webovou adresou iamtryingtobelive.com. Na ní je čísi webová stránka objasňující vedlejší účinky látky zvané parepin. Tu začaly Spojené státy přidávat do vodních zdrojů poté, co teroristé otrávili vodu v Anaheimu a Los Angeles. Podle úryvků z novin však zjišťujeme, že jsme se ocitli ve fiktivní budoucnosti, někdy po roce nula. Ten, kdo si stránku založil, přijde na to, že parepin je vlastně droga. Vláda ho ale inzeruje jako látku „posilující imunitní systém, která zvyšuje odolnost proti mnoha biologickým zbraním“. Autor stránky si však klade otázku „co když je parepin bioterorismus?“. Na stránce pak najdeme email, na který se lze obrátit, pokud máte s parepinem nějaké problémy. Po chvíli však z mailu přijde automatická odpověď naznačující, že kdosi na autora stránky zatlačil („Děkuji za Váš zájem. Teď je mi jasné, že parepin je zcela bezpečný a efektivně funguje jako obrana proti bioterorismu. Vláda jedná přesně podle zájmů obyvatelstva; moje podezření bylo neodpovědné a hluboce ho lituji. Vodu piju a měli byste i vy.“).
Na dalších koncertech se pak začaly objevovat nové stránky – deník jakéhosi zabijáka ze speciální jednotky, v níž slouží jedinci bezmezně oddaní víře, stránka jakési nové militantní církevní organizace nebo stránka nově založeného ministerstva morálky, kde se dozvíme, že „Amerika se znovu narodila“ a že s novým začátkem se pojí nulová tolerance. Reznor pak v různých rozhovorech slibuje, že na téma Year Zero natočí i film. Z pohledu detailně propracovaného uměleckého díla tak lze Year Zero považovat za prozatímní vrchol Reznorovy kariéry. Jak se ale Nine Inch Nails vyvinuli hudebně?
Diskografie ve spirále
První album skupiny nazvané Pretty Hate Machine vyšlo už téměř před dvaceti lety, v roce 1989. Posluchačům nabídlo poutavý kompromis mezi popem osmdesátých let a industiálními ruchy. Dnes už to album můžeme považovat spíše za popové, ve své době však překvapilo syrovostí zvuku. Další velkou desku, The Downward Spiral, vydal Reznor až v roce 1994 a mnoho fanoušků ji dodnes právem považuje za jeho nejlepší. Reznor na něm potvrdil, jak skvěle dokáže skloubit klidné pasáže se zběsilými zvuky kytar a syntezátorů. Tahle směs na pokraji šílenství se ukázala být i dobrým prodejním artiklem: album se vyšvihlo do čela žebříčků prodeje a Trent Reznor propadl drogám.
Další počin tak nabídl až po dalších pěti letech. Dvojdisk Fragile se však zdaleka nesetkal s takovým úspěchem a zpěvák přišel o mnoho svých věrných. Příčinou byl hlavně pocit zahlcení nepříliš invenční zvukovou masou. Neúspěch a možná i vyčerpání pak přinesl ještě delší prodlevu. Následující titul, With Teeth, vyšel až v roce 2005 a Reznor se na něm vrátil k osvědčeným postupům z poloviny devadesátých let. Na albu se tak objevuje několik skladeb, které by klidně mohly být už na „Spirále“. Možná i proto jinak vstřícně přijatá deska trochu zapadla – nepřinesla totiž nic, co bychom předtím neslyšeli.
Ani Year Zero není revoluce. Reznor se tu pohybuje v rozpětí od elektronických balad (Zero Sum) přes rockové vypalovačky (Survivalism) až po ryze manické kusy (Vessel). K nejlepším skladbám na albu patří určitě Me, I am Not plná roztodivných elektronických zvuků a hluků (místy na hranici poslouchatelnosti), do níž Reznor zpívá: „Je těžké sledovat, čeho jsem schopen, a je těžké uvěřit tomu, co se ze mne stalo.“ Skvělá je také God Given, které dodává rytmus téměř popový podklad, jenž je však narušován temnými elektronickými plochami a v jednu chvíli dokonce tichem, do něhož Reznor pouze s typickou okázalostí šeptá.
Celkově je šestnáct skladeb na albu dobrou směsí hudby, která nabízí melodické skladby s akurátní dávkou sebedestrukce. Zatím vyšlé singly Survivalism a Capital G nicméně patří z hudebního pohledu k těm nejméně pozoruhodným. Těšme se ale na srpnový koncert Nine Inch Nails v Praze. Snad nám tu Trent Reznor zanechá také střípek do skládačky v jeho hře Year Zero.
Nine Inch Nails: Year Zero. Universal 2007.