Bohužel to platí již několik let: nejlepší letní volbou pro české hudební fanoušky jsou slovenské festivaly: obří Pohoda a komornější Wilsonic. Zvlášť na druhém jmenovaném se vám nestane, že byste polovinu kapel už slyšeli a druhou půlku slyšet nechtěli.
Už ten název je dobrý nápad. Po konci první světové války bratislavští radní prosazovali, aby se jejich město stalo nezávislé podobně jako Terst nebo Gdaňsk. Aby zvýšili své šance, přejmenovali Prešpurk na Wilsonov – Wilsonstadt – Wilsontown na počest amerického prezidenta. To sice nevyšlo, ale Bratislava ze své výjimečné polohy umí těžit. Během akce jsme slyšeli němčinu, češtinu i angličtinu často, a atmosféře to prospělo.
Čarující ruce
Letos (8. a 9. 6. 2007) byl festival zase o něco větší a pro pamětníky snad až příliš mainstreamový – nicméně pořád byla jeho dramaturgie mnohem progresivnější než v případě kteréhokoliv srovnatelného českého festivalu. Oproti běžné praxi se začínalo na dunajském břehu relativně pozdě, v pátek v sedm a v sobotu v pět večer, zato se jelo naplno až do šesti do rána. Zvlášť vzhledem k tropickému vedru to bylo rozumné rozhodnutí, protože teprve po setmění se dalo začít dýchat.
Oběma dnům byl společný pomalejší začátek a o to dunivější konec. Na hlavním pódiu se v pátek s padajícím soumrakem usadil celý orchestr: Britové The Heritage Orchestra a jako jejich hostitelé a hosté zároveň členové Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu. Byl to bigband, ale příjemně hravý, s elegantní zpěvačkou a vtipkujícím dirigentem Julesem Buckleym. Tomu se povedlo uchvátit publikum, které by symfonický orchestr možná jinak ani nikdy neslyšelo. Název kapely Nouvelle Vague znamená „nová vlna“ – jde o slovní hříčku, protože stylově jde o kombinaci britské nové vlny a bossa novy (což lze přeložit také tak). I na Wilsonicu zazněly jejich předělávky slavných hitů jako Love will tear us apart od Joy Division nebo Too Drunk to Fuck od Dead Kennedys (při níž vokalistka protahovala svoji pódiovou performanci až na hranice únosnosti). Někomu to mohlo připadat jako svatokrádež, ale publikum bylo nadšeno.
O půlnoci osiřelo hlavní otevřené pódium a diváci se rozdělili; část se přesunula na loď, část do stanu a další na sklepní scénu do arény. Tam se představily i dvě české skupiny, z nichž na mě zapůsobila mnohem lépe WWW: někde na pomezí hip-hopu, vizuální show a zvukové koláže předvedla strhující show, kde byly důležité i texty, otevřené mnohanásobné interpretaci (a bylo jim rozumět!). Dívčí duo My Name Is Ann má sice možná provokovat, ale svou ukřičeností spíš nudilo. Mělo také nevýhodu horšího času: chvíli po nich se ve venkovním stanu chopila šesti gramofonů čtveřice DJs Birdy Nam Nam. Dokázala zaujmout zdaleka nejen příznivce turntablismu, protože tady už skutečně nelze mluvit o pouštění desek, nýbrž o gramofonech jako hudebních nástrojích. Technicky perfektní vystoupení ještě vylepšila vizualizace, během níž byly na dvou postranních plátnech vidět nad gramofony čarující ruce.
Hudba jako bonus?
Sobotním překvapením pro mě byla polská skupina Pink Freud (viz A2 č. 15/2007). Jazzové trio, které vzniklo v roce 1998 v Gdaňsku, kombinuje improvizaci, elektroniku i rock. Kytarista Wojtek Mazolewski by vzhledem, energií i pozérstvím (v tom dobrém slova smyslu) strčil do kapsy frontmany většiny anglických kytarovek, trumpetista Tomek Zietek hrál a samploval najednou a výsledný efekt byl těžko uchopitelný či popsatelný. V kontrastu s tím působili následující Psapp. Anglická skupina s fetišistickou náklonností ke kočkám ve svém elektronickém popu není nijak objevná co se týče struktury, ale vynahrazuje si to nástroji: hrají na dětské hračky, pískací zvířátka nebo dětskou kytaru. Zpěvačka Galia Durantová se snažila komunikovat s publikem a házela do něj své ručně vyrobené hračky, ale myslím, že se ukázalo, že méně je někdy více: kdyby si po každé písničce nechtěla povídat, vystoupení by to prospělo, protože vyluzování zvuků na tisíc a jeden „instrument“ jí šlo určitě lépe.
Očekávaným vrcholem celého festivalu bylo vystoupení švédské skupiny Koop (viz A2 č. 2/2007). Ve studiu primárně pouze dvojice Magnus Zingmark a Oscar Simonsson si na živá vystoupení přibrala čtyři další hudebníky a zpěvačku Yukimi Nagano. Koop razí heslo, že občas je nutné se při hledání nového obrátit hluboko do minulosti, a tak v jejich skladbách (zazněly zejména písničky z poslední desky Koop Islands) uslyšíte ozvuky swingu třicátých let, karibiku let čtyřicátých a spoustu dalších hudebních střípků. Obával jsem se, jak dopadne taková pečlivě poskládaná koláž naživo, ale naštěstí zbytečně. Perfektní hudebníci si užili svá sóla, aniž by to narušovalo celkovou souhru, Yukimi Nagano v rudých šatech naprosto suverénně uhranula publikum a oproti desce byl její projev emotivnější, přitom stále přesný; u takové Koop Islands Blues to téměř hraničilo s citovým vydíráním...
Hned po Koop ve stanu začali hrát Erik Sumo & Band. Maďarská skupina přivezla do Bratislavy trochu balkánského šramlu, ovšem hodně nu-jazzového, a uvedla publikum do varu (zejména zpěvačka Veronika Hárcsa, která byla určitě nejvíce sexy tanečnicí Wilsonicu). Dámy mohly posléze obdivovat kytaristu a zpěváka Saschu Gottschalka, frontmana skupiny Thief, který byl tím lepším z německého Sonar Kollektivu a ukázal, že kytarovky nejsou jen britská nová vlna.
O půl třetí se ve stanu objevil největší propadák Wilsonicu – úlitba popularitě, kterou přináší jméno Jazzanova. Jak už to u DJ setů známých skupin bývá, očekávání obvykle nelze dostát. Clara Hill navíc trpěla velmi špatným zvukem, a namlsané publikum ji na počátku téměř vypískalo. Fádní set by ovšem ani lepší nazvučení nezachránilo. Další očekávaná hvězda, Chris Clark, zmeškala letadlo, a tak byl v tu chvíli nejlepší volbou dubstep na lodi. Loefah a Digital Mystikz patří k nejvýraznějším představitelům tohoto aktuálního britského undergroundu, který se producentům ještě nepovedlo totálně zkomercionalizovat, a se svými MCs se starali o hutnou a dunivou party atmosféru, která trvala až do plného denního světla.
Z Wilsonicu by si měli vzít čeští pořadatelé příklad: lze vybudovat kvalitní festival, který představí nová jména a trendy, a přitom přiláká solidní počet lidí. Zároveň byl jasným důkazem, že i když se prosazuje nový model distribuce a propagace hudby (podívejte se na wilsonic.sk – každý hudebník či skupina mají svůj MySpace profil a fanoušky shromážděné na last.fm), důležitost živých vystoupení neklesá, spíše naopak.
Thief vydali album Sunchild, ale nikdy z něj nepoznáte jeho energii na pódiu. Pink Freud zahráli na Wilsonicu poprvé live skladbu od Autechre. A Nôze, řádící v sobotu ráno, prý předvedli nezapomenutelné představení (popíjení vodky s publikem a striptýz), a hudba byla jen jako bonus.
Autor se zabývá problematikou nových médií.