Ironie ubíjející. Vzpomínám na nedávný hovor kdesi, kdy se zúčastněným vše zdálo pořád nějak k smíchu, jako by měli pocit, že každou věc musí hned shodit, aby tím pádem stála vůbec za zmínku. Ironie sebezáchovná? Za jakou cenu!
Ironie je v literatuře zvláštní měřítko. Někdo bez sarkasmu či ironie nedá ani řádku. Čteme a dochází nám, že psaní podobného typu bez ohledu na obsah nenabízí nic než ironii. Výsměch o sobě, jedno čemu. Jindy ale ironie dokáže být elegantní a nevtíravá, hravá, netrvá se na ní, i když zároveň může jít o vytrvalé lísání se ke skrytým podstatám. „Konec světa? To by se ti líbilo/ válet se v rakvi…“ – Jaroslav Kovanda, Výlet na Kost, 18. svazek velkoryse rozjeté edice Večernice nakladatelství Protis. V Kovandově nejnovější sbírce najdeme trochu rozevlátou směsku „cestovních“ básní počínaje rokem 1968 („Srpen prsen“) až po dnešek. Vlastně už jen básníkův místopis je sladkobolně ironický: „Gottwaldov i Paříž, Řím i Cuknštejn…“ A závěrečná báseň, titulem shodná s názvem sbírky, to je furiantská kost hozená kamarádům básníkům na znamení – žijem! Uvnitř s něžným skrytým tázáním: Přežijem? „V restauraci pod Kostí/ smekáme čepice/ pivu pod stromy piva (Holan)/ které odkvetly.“ Kovandovu ironii mám rád pro její haurskou útěšnost, naznačující, jak stejně na tom všichni pořád jsme, my dnešní spolu se všemi našimi milými minulými. A že nás nic nezachrání. A tím jsme třeba zachráněni.
Jinak ale ironii v literatuře nevyhledávám. A přesto, jak už řečeno, může být důležitou mírou. Povídky Lubomíra Martínka v novém svazku Olej do ohně jsou robustně napsané, mají zajímavá témata, podstatné etické a existenciální přesahy, všelicos se tam formuluje a zapáleně řeší. I Olej do ohně svým způsobem vypráví o konci světa, který nás a naše okolí zvolna a nepozorovaně pohlcuje. „Nakonec nás vyženou všechny,“ zapíjejí pamětníci v umělecké kavárně U Fanfan zmizelou krčmářku Fanfan, fantaskní figuru, která celý život jakýmsi zázrakem či archetypálním kouzlem přežila mimo jakýkoli systém, i se svou krčmou plnou ztracenců, jež plíživý konec světa zahnal až na okraj. „Proti silám dobročinnosti a pořádku však byla bezmocná,“ praví se o Fanfan, která bez své krčmy, v níž žila a nalévala od narození, ztrácí jakoukoli kotvu a doslova sejde se světa.
Martínek je citlivý a ostražitý vůči všemožným „koncům“, které na nás číhají po všech myslitelných i nemyslitelných koutech civilizace. Dovede je přímočaře odhalovat a plamenně usvědčovat. Když ale v povídce Loučení stráví všechen čas tím, že spolu s hrdinou pitvá „nechuť prodlužovat svou existenci v potomstvu“, začne mi cosi chybět. Najednou je tu nonkonformní východisko až moc snadné, pohodlné – a vůbec: nebere on se ten hrdina až moc vážně? Nechtělo by to aspoň stín ironie? Oč plastičtěji, lidsky důvěryhodněji by možná povídka vyšla, kdyby účelové filosofování znejistil ironický obrtlík, který by hrdinovy rozumy zbavil sebestřednosti. Totéž jsem cítil u povídky poslední, v níž se dva muži, obklopeni na jachtě krásou a záludností moře, zle porafají skrz křesťanství. Spor je to důkladný, až do konce jsem však doufal v nějakou létající rybu, v prvek nadsázky, který by tíhu tolika slov vyhodil do povětří a se vším ještě jednou zamíchal. Přitom nadsázka zdaleka nemusí znamenat shození, znevážení. Jen čerstvý vítr, na nějž ostatně hrdinové povídky zoufale čekají.
Po ironii jsem naopak ani nevzdechl nad nádhernými verši peruánské básnířky Blanky Varely, ročník 1926, které ve výboru překladatele Petra Zavadila, nazvaném Křídla na konci všeho, objevně vydalo nakladatelství Fra. V této poezii je vše prostě a svěže přítomné – ve své nekonečné složitosti a tajemnosti. Básnířka je schopná uhranout intimní, archetypální brutalitou, a vzápětí nadchnout vizí kosmického pochopení, vztažení se k jasu a průzračnosti světa, jakkoli zároveň neproniknutelného. To je poezie věčného počátku světa, byť také psaná kdesi na jeho konci. Tady je ironie zbytečná, snad by tu byla až nesrozumitelná, stejně jako v přírodě či dítěti. Ale nechybí tu vizionářský paradox: „Poznat se a zapomenout…“
A otevřu novou sbírku jednoho z nejvzácnějších dnešních českých básníků (žijícího, no ovšem, v Lisabonu) a čtu, jako bych pokračoval: „Zapomeň že jsi zapomněl…“ Ač i jeho verše, podobně jako Blanky Varely, jsou mořsky projasněné a do šíře se nadechující, už zas tu dýchá hebká ironie, jako mateřské znaménko, rozhazovaná básněmi po špetkách, smiřující božské s lidským. „Kdo by neusnul pod tou tíhou/ Kdo by nezaspal konec světa…“ František Listopad, ročník 1921. Rosa definitiva.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.