Zůstává hodně nevyřčeného

Prezident podepsal na konci června zákon o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Takže už si na ministerstvu vnitra balíte kufry a spisy?

Celý proces vzniku ústavu a Archivu bezpečnostních složek bude ještě složitý. Bude muset dojít k přesunu archiválií a dokumentů, osob a činností nejen z ministerstva vnitra, ale také ministerstva obrany, Úřadu pro zahraniční styky a informace, tedy civilní rozvědky a také v malé míře vězeňské služby, která spravuje dokumenty někdejšího odboru vnitřní ochrany. Celé to bude trvat ještě sedm měsíců. Zákon totiž vstoupí v platnost 1. srpna a dává nám lhůtu šest měsíců. Bohužel ale některé personální kroky budeme moci podniknout až v době, kdy bude ústav skutečně existovat jako samostatná jednotka.

Odkud získáte zaměstnance? Budou do nového ústavu přecházet z ministerstva vnitra?

Nejvíc zaměstnanců, nebo takzvaných tabulek, bude přesunuto z odboru archivu bezpečnostních složek MV, tedy z našeho současného pracoviště. Mezi nimi jsou jak lidé, kteří zde působili původně, tak občanští zaměstnanci, kteří předtím pracovali v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Přijdou také lidé z ministerstva obrany. Předpokládáme, že nějakým způsobem se bude muset kooperovat i s lidmi ze zpravodajské komunity, ale to ještě není úplně vyřešeno. Využijeme také část personálu, který zajišťoval ekonomické zázemí někdejšího ministerstva informatiky. Vedení ministerstva vnitra totiž rozhodlo, že bude novému ústavu přidělena budova po ministerstvu informatiky, které bylo ke konci května zrušeno. Postupně se tam už stěhujeme. Kromě toho samozřejmě budeme přijímat i vědecké pracovníky, ale přesné počty se vyjasní teprve v polovině srpna.

Co tedy bude mít ústav nakonec za náplň?

V průběhu politického vyjednávání ve sněmovně byly z jedné instituce navrhované senátem vytvořeny nakonec instituce dvě. Budou spolu ale propojeny. Řediteli Ústavu pro studium totalitních režimů bude podřízen ředitel Archivu bezpečnostních složek. Archiv bude vykonávat většinu úřední činnosti. Bude například poskytovat ministerstvu vnitra servis při uplatňování lustračního zákona. Tedy vyhledávat dokumenty pro ministerstvo vnitra, které bude i nadále vydávat lustrační osvědčení. Bude také provádět bezpečnostní šetření podle zákona o utajovaných informacích. Jeho hlavním úkolem ale bude správa a zpřístupňování archiválií i dokumentů pro veřejnost.

Samotný ústav dostal do vínku výzkumnou činnost, která byla oproti původnímu návrhu rozšířena i na dobu nesvobody od roku 1938 do roku 1945, čili dobu druhé světové války. Kromě toho bude samozřejmě zaměřen na dobu komunistického režimu v letech 1948 až 1989 s tím, že mezidobí před převratem bude zkoumáno s důrazem na procesy, které vedly k převzetí moci komunistickou stranou. Činnost ústavu tak bude zahrnovat podobné období jako polský IPN (Instytut Pamięci Narodowej, pozn. F. P.). Ten se stejně jako slovenský ÚPN (Ústav pamäti národa, pozn. F. P.) zabývá lety 1939 až 1989. Archiv ale nebude obsahovat dokumenty z celého období. Budou tam archiválie zhruba od roku 1945 až do roku 1990, respektive do ukončení federálních fondů v roce 1992. Ústav bude mít za úkol i osvětovou činnost. Chybí učebnice a další vzdělávací materiály. Momentálně diskutujeme o tom, že bychom neměli vydávat jen odborné publikace, ale i publikace pro střední a vysoké školy.

Vznik ústavu jste prosazoval přes značný odpor z různých stran. Díky čemu jste nakonec uspěli?

Úspěšní jsme byli zřejmě proto, že se postupně zvětšuje časový odstup od pádu komunistického režimu. Lidé už se některých informací tolik nebojí. Část archivní obce také cítila potřebu scelit dosud rozdělené fondy a podřídit je režimu archivního zákona. Přestávalo dávat smysl, proč by se mělo zacházet jinak s materiály po kontrarozvědných součástech státní bezpečnosti, rozvědné I. správě, vojenské rozvědce či kontrarozvědce. Začalo být důležité nastavit průhlednější režim nakládání s těmito dokumenty jak ve vztahu k veřejnosti, státním orgánům, tak k médiím. Mé­dia si v minulosti dokázala získávat informace, na materiály k určitým osobám bývala upozorňována a ty se využívaly účelově. Teď bude platit pro každého stejný režim. I v akademické obci nakonec zvítězil zdravý rozum. Totalitní mechanismy byly dosud na okraji zájmu. Úzká skupina vědců nechtěla souhlasit s tím, aby v těchto dokumentech mohl bádat kdokoliv. Tento názor byl ale poražen.

Návrh se ale setkal i s nesouhlasem části politického spektra. Jak jste se snažili získat podporu například levicových poslanců? Jaké záruky jste jim byli schopni nabídnout v jejich obavách z politického zneužití nové instituce?

Politické zneužití podle mne zaručuje samotná konstrukce zákona. Je tam komplikovaně a promyšleně jak definována apolitičnost Archivu bezpečnostních složek, tak i zaručena neovlivnitelnost ústavu. Záruky poskytuje i způsob volby rady ústavu senátem. Definováno je i odstínění od politického vlivu u členů rady, kteří nesmějí být členy politických stran či hnutí.

V rámci diskuse se objevily i další argumenty. Pro mne je ale zásadní to, co se stalo ve sněmovně při třetím čtení. Koaliční poslanci chtěli se sociálně demokratickými poslanci před hlasováním dojít ke konsenzu. Do zákona bylo proto z jejich popudu zapracováno, že se ústav bude zabývat i obdobím nesvobody z let 1938 až 1945. Změnil se také název. Objevovaly se totiž námitky, že paměť národa je věcí mnohem širší. Osobně jsem slyšel od některých poslanců ČSSD, že by pro návrh byli ochotni ruku zvednout. Nakonec ale došlo k tomu, možná pro zvláštní vztahy s KSČM, jejíž poslanci byli zásadně proti, že všichni poslanci sociální demokracie z hlasování odešli. Umožnili tak ale snížení kvóra a přijetí zákona bylo o to jednodušší. Jejich jednání se nedá jednoznačně interpretovat tak, že by všichni byli proti zřízení ústavu. Myslím, že i poslanci sociální demokracie do budoucna uznají životaschopnost a užitečnost nové instituce. Tím spíše, že to byli právě sociální demokraté, kteří byli v průběhu padesátých let jedněmi z nejdůležitějších cílů mocenských složek komunistického režimu. Byli vnímáni jako jedni z nejdůležitějších ideových protivníků, řada z nich skončila na popravišti nebo zahynuli ve vyšetřovacích vazbách, ve vězeních nebo v táborech nucených prací.

Odstranění pochybností o nestrannosti nově vzniklé instituce by mohlo napomoci složení její rady. Kdo je momentálně mezi kandidáty?

To je otázka spíše pro senát. Je trochu předčasná. První zasedání senátu bude někdy v září. Senát bude navrhovat termín, do kdy by se měli kandidáti přihlásit. Odhaduji, že to bude někdy v průběhu září. Senát pak bude sestavovat radu podle klíče obsaženého v zákoně. Jednu osobu bude delegovat prezident, dvě osobnosti bude senát vybírat z lidí navržených poslaneckou sněmovnou a čtyři budou vybráni přímo prostřednictvím senátu. Je přitom nutné připomenout, že při tvorbě zákona nebyl přejat slovenský model, kde je rada mnohem širší. Změna vycházela z argumentů, že je potřeba omezit prostředky potřebné na odměňování členů a že musí být dělná. Tento orgán totiž bude schvalovat zásadní nebo koncepční materiály pro činnost celé instituce. Věřím, že senát vybere širší spektrum osobností, které se ale samozřejmě vejdou do omezení daných zákonem.

Mezi sedmi členy tedy nebudou smět být někdejší členové komunistické strany.

Musí splňovat parametry spolehlivosti a bezúhonnosti, které se vztahují i na ředitele archivu a první článek řízení. Toto zadání má svou logiku. Moje zkušenost s akademickou obcí potvrzuje, že u lidí, kteří byli v komunistické straně například do roku 1968, ale i později, někdy převládá pohled, který výrazně omezuje možnost objektivního zkoumání naší nedávné totalitní minulosti. Bývalí členové KSČ se mohou zapojovat jako interní nebo externí badatelé ústavu. Neměli by se ale podílet na rozhodování a výběru témat. Moje zkušenost například z Ústavu pro soudobé dějiny je totiž taková, že tito lidé se buď formálně přihlásili k bádání a pak nedělali nic nebo jen málo, nebo se dokonce stavěli proti bádání mladší generace například na téma Státní bezpečnost a mocenské složky KSČ.

Se vznikem nového ústavu tedy budeme mít pro bádání a odhalování nedávné minulosti již tři instituce – Ústav pro soudobé dějiny (ÚSD), Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Nebude se jejich činnost překrývat?

Myslím, že ne. Z ÚDV již byla přesunuta část lidí a po přehodnocení koncepce bude výrazně policejním útvarem, který bude odpovědný výhradně za dovyšetření politicky motivovaných trestných činů z let 1948–1989. Dosavadní ediční a publikační činnost bude přesunuta do nového ústavu. ÚSD se povětšinou, snad až na výjimky z řad mladší historické generace, těmto tématům intenzivně nevěnoval. Myslím, že se bude tedy v zaměření spíše míjet, nebo doplňovat. Oslovíme také některé jeho pracovníky s nabídkou spolupráce. Věřím, že s ÚSD, i proto, že prostředky budou pro obě instituce limitované, se dříve nebo později sejdeme a budeme spolupracovat.

Při badatelské práci v ústavu narazíte na důkazy o trestných činech spáchaných za minulého režimu. Co se bude v takových případech dít?

Archiv bezpečnostních složek především zajistí, aby byl přístup k archiváliím a dokumentům pluralitní. To ostatně požaduje zá­kon platný již od roku 2005. Přesto kvalifikovaných prací na základě dokumentů bezpečnostních složek nevzniká mnoho. Je to dost složité bádání. Doufám ale, že se nám do roka podaří zvrátit nepříznivý poměr ve srovnání s počtem a úrovní publikací, které jsou na toto téma vydávány například v Polsku nebo v Německu. Vědecké oddělení ale nebude veliké.

Kolik by v ústavu mělo pracovat vědců?

Ještě o tom není rozhodnuto. Bude to ale jen několik málo desítek. Rozhodně to nebudou stovky.

Vraťme se k tomu, co bude ústav dělat s odhalenými dokumenty o zločinech. Ján Langoš ve svém posledním rozhovoru pro A2 (viz č. 24/2006) uváděl stíhání zločinů proti lidskosti jako jeden z hlavních úkolů slovenského ústavu do budoucna. Teď to na Slovensku na nějaké stíhání nevypadá. Co u nás?

Nemyslím, že by zásadním úkolem ústavu mělo být zvrácení toho křiklavého nepoměru mezi počtem spáchaných trestných činů za minulého režimu a počtem odsouzených pachatelů. Bude to ale samozřejmě státní orgán a mezi jeho povinnosti bude patřit i povinnost oznamovací. Pokud nalezne takové dokumenty, měl by je odevzdat ÚDV, který by měl konat. Připravujeme servis, jenž díky rozvoji informačních technologií ÚDV umožní, aby u nás mohl v dokumentech vyhledávat rychleji než dosud.

Zmínil jste změnu atmosféry ve společnosti, která přispěla k přijetí zákona o ústavu. Ta se zřejmě projevuje i v řadě nedávno oceněných uměleckých děl. Myslíte, že díla jako Selský baroko od Jiřího Hájíčka nebo román Anny Zonové Za trest a za odměnu přispívají k poznání minulosti?

Zůstává tu spousta nezapomenutelného a nevyřčeného. Neznáme osudy lidí, perzekuovaných minulým režimem. Nemáme dokonce ani seznam těch, kteří zahynuli v důsledku politického působení komunistického režimu. Zůstává nevyřešena spousta traumat, které se předávají z generace na generaci. Rodiny postižených mají dojem, že tu neexistuje spravedlnost. Že vítězí ti, kdo mají krátkou historickou paměť, kteří rychle zapomenou na to, co dělali včera a změní názor. Že ti, kteří úspěšně proplouvali za normalizace, mohou bez uzardění úspěšně proplouvat i v novém režimu a nic se neděje.

Jenže lidé potřebují vyrovnání a potřebují své vzory. Dostáváme se tak do podobné situace, k jaké došlo dlouho po porážce Třetí říše, kdy se mladí v Německu začali ptát na podrobnosti minulého režimu. To jsou velmi důležité věci pro katarzi a také tvorbu identity společnosti.

V tomto smyslu si myslím, že podobná umělecká díla zastavují určitý trend zapomínání. Dosud ale neznáme fakta. Máme možná pocit, že víme, jak to bylo. Jenže systém byl natolik složitý a proměnlivý, že podobné pocity jsou často nepravdivé. Dokumenty mocenských složek nám pak mohou poskytnout přístup k informovanému pochopení.

Témata nedávné minulosti se v poslední době objevují nejen v literatuře, ale i ve filmu. Jak z vašeho pohledu hodnotíte německý snímek Životy těch druhých?

I takové snímky k určitému poznání přispívají. Faktem ale je, že si nevybírají obvyklejší příběhy, které by byly zobecnitelné, ale spíše extrémní případy. I přes ně však lze společnosti přinést určitou reflexi, která musí mít i svou kulturní nebo uměleckou podobu.

Spousta příběhů, které by byly snadněji sdělitelné a vůbec by nemusely mít podobu suché studie, zůstává neprozkoumáno. Archiválie skrývají mnoho takových, které by mohly dobře posloužit jako základ nějakého filmového příběhu. Zatím jsou však snímky, které u nás vznikly, třeba podle vzpomínek Jiřího Stránského, postavené na životní zkušenosti obětí. Pokud by se k tomu přidal ještě pohled z druhé strany, získali bychom velmi zajímavý výsledek. Obraz by byl plastičtější a bylo by možné pokládat nové otázky, které ze vzpomínek pamětníka nevyplývají. Pro umělce by mohlo být seznámení s dokumenty velmi inspirativní. Mnohdy si vlastně nemohou ani představit, jak vlastně mechanismy moci fungovaly, navíc jsou dokumenty psány zvláštním jazykem politické policie a určitých částí nomenklatury.

Přispívají podle vás ke skutečnému pochopení minulosti mediální aféry jako třeba nedávná kauza Bacil, která se týká popového zpěváka Václav Neckáře?

Myslím, že takové aféry k pochopení příliš nepřispívají. Výstupy archivu a ústavu by ale měly být odlišné. Obě instituce by měly mít odborný potenciál potřebný k tomu, aby mohly případ posoudit že všech možných pohledů a vyhodnotit dochované materiá­ly. Pokud se totiž z celé škály dokumentů podobným způsobem vyjme jedna osobnost bez zařazení do příslušného časového období, celého systému, dojde ke zjednodušení. Pak také chybí pořádná diskuse. Neobjeví se kvalifikované rozhovory se samotnými aktéry, osobami evidovanými jako spolupracovníci nebo i lidmi ze státní bezpečnosti či komunistické strany. Problém je pak nasměrován směrem, při němž je vynecháno pozadí případů, nejsou odhaleny mechanismy, které v té době fungovaly.

K podobným odhalením dochází v poslední době často především v Polsku. Je to podle vás nezbytný vývoj a nemůže v konečném důsledku zkoumání minulosti spíše poškodit tím, že veřejnost znechutí?

V Polsku byla tato etapa asi nezbytná. Dlouhou dobu tam neexistovala obdoba českých lustračních zákonů. My jsme tak rozložili prověřování osob ve státním aparátu od roku 1991 až do dnešní doby. Poláci to teď dělají všechno najednou. Jsou tam ale i určitá specifika. U severních sousedů sice existovaly lustrační soudy, ale zákon novinářům zakazoval o těchto procesech informovat. U nás to bylo jinak. V roce 1991 byl přijat lustrační zákon, který je sice z dnešního pohledu nedokonalý a překonaný, ale posloužil určité očistné funkci.

Velkou roli samozřejmě v celém procesu hrají média a veřejné mínění. Novináři se pochopitelně soustředí na osobnosti veřejného nebo společenského života. Na ně nabalují své příběhy. Svobodnému tisku nemůžete zakázat, aby se zajímal o tento typ lidí, i když je sporné, čeho dosáhnou, když se třeba zaměří na někoho se zdravotním handicapem. My ale nemůžeme dělat předběžnou cenzuru
ani nemůžeme vybírat, o koho se budou novináři zajímat. Už od roku 2005 je archiv ze zákona povinen umožnit přístup k materiálům. Někteří pracovníci si v minulosti hledali cestičky, jak se tomu vyhnout, ale to už dnes nejde.

Novináři se také přednostně zaměřují na agenty. I to má svou logiku, protože je mezi nimi nejvíce lidí, kteří jsou ještě dnes veřejně činní. Mezi bývalými příslušníky StB už tolik ne.

Ale takový zájem samozřejmě není dostatečný. Je potřeba, aby existovala i odbornější rovina diskuse, která by dokázala například odstínit rozdíly mezi lidmi, kteří třeba tou či onou formou po určitou dobu podporovali komunistický režim, ale poté se jejich role změnila. Je také potřeba vzít si příklad z fungování německého úřadu a vytvořit pro média lepší servis. Nedávat jim jen konkrétní svazek bez dalšího vysvětlení. Poskytnout jim i pohled na širší kontext nebo důkladnější rozbor složitostí případu.

Nezůstávají při těchto aférách v pozadí skuteční viníci zla?

Doufám, že se také v budoucnu obrátí více pozornosti k příslušníkům StB. Byli to oni, kteří sloužili režimu nejvíc. Měli své postupy a metody, jak získávat slabší jedince ke spolupráci a přes ně vytvářet tlak a řídit společnost. Na druhou stranu ale byli lidé, kteří se jim dokázali vzepřít. I tyto hrdiny je třeba více připomínat. Pak tu ale existovali lidé, kteří se s nimi scházeli v hospodách nebo úřadovnách a pokoušeli se s nimi hrát hru. Neřekli jim třeba všechno. Jenže státní bezpečnost již měla své metody, jak si výpovědi vzájemně prověřovat a doplňovat. Byli to profesionálové. Dokázali do stejné skupiny infiltrovat jiného spolupracovníka, který měl stupnici důležitosti zpráv nastavenou jinak a říkal jim zase něco jiného. Tak získávali objektivnější výstupy použitelné k vládnutí.