Mr. Neitherkorn a osud

Chtěl jsem si nechat ostříhat vlasy,“ začal jsem. „Ale buď holička dělala manikúru, nebo neměli volno, anebo jsem narazil na kadeřnictví.“ Mr. Neitherkorn zvedl oči od svého šálku, jako by chtěl něco říct, ale vylovil jen kostku cukru z cukřenky, ponořil ji do kávy a pak si ji strčil do pusy a začal ji cucat. „Najednou,“ vyprávěl jsem dál, „se to za výkladní skříní jen hemžilo holiči. Jejich zákazníci, všichni barevní, seděli na pompézních prosezených holičských křeslech. Ti bílí kolem nich vypadali nešťastně, jako ztracenci v těch velkých pláštích. S holicími strojky jim jezdili po černých a světle hnědých lebkách a nakonec je masírovali voňavkou. Když se pro mě uvolnilo křeslo, ukázal jsem štíhlému muži, mohl mít kolem čtyřicítky, o kolik to má zkrátit. Přikývl, nastříkal mi z rozprašovače na vlasy vodu a vzal do ruky hřeben...

Po chvíli se můj holič na něco rusky zeptal souseda. Ten byl ale zaměstnán tím, že táhl tenoučkou linku zákazníkova vousu přes bradu tak, až vypadala jako přezka helmy, proto neodpovídal. Tak jsem něco řekl. Holič se na mě podíval v zrcadle – asi chtěl vidět, jak se mi pod hřebenem stáhl obličej do grimasy. Odkud jsem. A on? Z Buchary. Řekl jsem, že jsem tam kdysi byl a že se mi město a také poušť líbily. Hřeben se zastavil a oba jsme se na sebe přes zrcadlo zasmáli. Přesně mi popsal polohu svého bytu – naproti pomníku jednoho národního hrdiny, pokud si na něj vzpomínám... Byl to vystudovaný inženýr, ale žil už rok s celou rodinou ve Spojených státech. Lepší holič v New Yorku než inženýr v Buchaře?, zeptal jsem se – nemyslel jsem to jen rétoricky. A on odpověděl: Nu, čto dělať? Eto suďba.“

„Co to znamená?“ zeptal se Mr. Neitherkorn a přejel si špičkou prstu přes rty.

„No co se dá dělat, je to osud, fate, fatum, tak nějak. Když jsem po půlhodině vyšel z krámu – včetně holení šest dolarů –, rozloučili se se mnou tři holiči stiskem ruky a čtvrtý, který venku kouřil cigaretu, řekl: ščastlivo, tedy něco jako měj se dobře.“

„A proto o tom chcete napsat?“ Mr. Neitherkorn si oběma rukama podepřel hlavu.

„Náhoda. Mohl jsem použít stejně tak dobře jiné slovo,“ odpověděl jsem. „Ale když mi to už někdo řekne rusky? Proč bych si měl vymýšlet něco jiného?“

„Ale když zrovna tvrdíte, že osud neexistuje?“ Podíval se na mne tak, že jsem viděl načervenalé okraje jeho očí.

Chtěl jsem říct, že tohle slovo nepoužívám. „A kromě toho,“ dodal jsem a byl jsem rád, že jsem mohl tuhle větu připojit, „kromě toho je důležité jen, proč si myslíme, že osud existuje nebo neexistuje.“

Mr. Neitherkorn rozkousl v puse zbytek cukru a usrkl kávu, aniž by pohnul lokty na stole.

„Důležité je jen,“ řekl jsem, zklamaný reakcí Mr. Neitherkorna, „proč ten pojem používáme.“

„Když to tak vidíte,“ řekl. Jeho jazyk si už zase hrál s chrupem.

Každý den přicházel Mr. Neitherkorn kolem půl druhé do mého bytu, chodil také o víkendech. Slýchal jsem jeho klíče v zámku a o chvilku později dva zámky ve vedlejším pokoji... Když jsem se do pěti neukázal v kuchyni, zaklepal na mě. Pro případ, že půjdu odpoledne ven, si Mr. Neitherkorn vyprošoval zprávu – chtěl jen vědět, zdali jsem v pořádku.

Nejdřív jsem mu přikývl. Pak se z toho stal zvyk a nakonec námaha. Mohl za to nedostatek bytů za odpovídající cenu: 289 dolarů za pětadvacet metrů čtverečních v 17. patře na Upper West Side – nic levnějšího se na Manhattanu nedalo sehnat. A v šest už zase odcházel....

V knihovně Goetheho institutu jsem se v Brockhausově slovníku pod heslem Osud dočetl: „Označení pro zkušenost, že mnohé, co se člověku stane nebo se ve světě či v dějinách přihodí, není výsledkem lidského chtění a jednání, ale je mu vnuceno zvenčí. O. se přitom může jevit jako působení podivných sil, jako zákon, jako boží vůle, anebo v sekulární formě jako determinace jedince prostřednictvím jeho biolog., společen., nebo psych. podmínek.“ Stálo tam vše, co se mělo vědět.

Slovník bratří Grimmů nabízí spoustu příkladů pro použití. Tak třeba Goethe: „Osud, pro jehož moudrost k němu mám obrovský respekt, má v náhodě, kterou působí, velmi neobratný orgán.“ Tato věta odpovídá na všechny otázky, dokonce i na takové, které mě trápily ve škole: Proč je historické poslání dělnické třídy zákonité a proč musí být dělnická třída vedena stranou nového typu? Protože osud má v náhodě neobratný orgán.

V Hoffmeisterově filosofickém slovníku jsou o osudu dvě strany. Celou první se autor odvolává na jistého Gehla, který v roce 1939 publikoval knihu s názvem Germánská víra v osud. V ní se vysvětluje, proč osud u Germánů s sebou nezbytně nese heroický charakter, a dochází se k závěru: „Neskrývá se za tím nic jiného než pyšná víra v samozřejmou svobodu člověka vůči jakémukoliv nutkání, víra, která ke Germánu přichází z hlubin srdce a v úsměvném kráčení ke smrti dosahuje neustále obdivovaného vrcholu.“

Také o vyústění osobní víry v osud do nadosobního, mysticky „osudového společenství všech živoucích“ se dá v Gehlovi dočíst. Po osudovém hesle Schicksal následuje pár odkazů na literaturu a další heslo: Schizoidní.

„Našel jste něco?“ ptal se Mr. Neitherkorn. „Objevil jste osud?“ Hrabal se přitom v nákupní tašce.

„Na Západě se osud interpretuje buď pasivně nebo aktivně,“ snažil jsem se shrnout. „Pasivně znamená, že existuje původce, od něhož se odvíjejí události podle více méně hotového plánu. Pokud vidíme osud spíš aktivně, bude z toho geneze. Protloukáme se životem a doufáme, že nebudeme nemocní. Je-li náš život více méně určovaný zvnějšku, vidíme v tom ruku osudu. Osud je sekularizovaná varianta Boha. Nechceme ho, ale sami se cítíme přetíženi. – Dokonce i tehdy, kdybych byl našel disertaci o správném použití slova osud, moc by mi to nepomohlo.“

„Taková práce určitě existuje,“ řekl Mr. Neitherkorn a posadil se.

„Určitě,“ řekl jsem. „Ale nejsou příběhy lepší než odborné publikace?“

„Nejste vy náhodou moc filosofický duch?“ zeptal se… „Na takové rovině abstrakce se dá pořád tvrdit opak. Zlo, to jsou abstrakta; osud – jsou ti druzí.“

„A rychle si můžete vybrat podle libosti,“ řekl jsem… „Osud – to je můj jazyk, osudem člověka je člověk… Mělo by se říkat, že to a to se stalo. Proč se má mluvit o osudu?“

„Pojem osud se používá právě tehdy,“ odvětil Mr. Neeitherkorn, „když nevíme, jaké síly s námi hrají svou hru. Víte, čemu nerozumím? Proč tady jste.“

„Mám stipendium,“ řekl jsem.

„To vím,“ řekl. „Ale proč jste se o ně ucházel? Proč píšete své příběhy tady, a ne v Německu, když je jejich téma Německo? Proč necháváte svou ženu půl roku samotnou, platíte měsíčně 600 dolarů za faxy a telefony, sedíte tady v létě pod klimatizací ve městě, kde se člověk pořádně nevyspí? To mi vůbec není jasné.“

„Nejste tady rád?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne,“ řekl a seděl na své židli najednou rovně jako svíčka. „Jak vás to vůbec mohlo napadnout?“

Neděle. Přišel mi fax.

Když spisovatelé meditují o osudu, měl by někdo v pozadí tiše číst Joba – Román jednoduchého člověka. Dneska ráno jsem narazila na jednu větu pro tebe a zrovna jsem uvažovala, jestli bych měla vstát a hned ti to poslat, když kolem osmé někdo zazvonil. Za dveřmi stál Job, tvůj cikán. Žena a dítě ležely v nemocnici v Rumunsku, potřeboval peníze. Už se doslechl, že nejsi doma. Měla jsem u sebe 180 drobných, strčila jsem mu do ruky prášek na praní, udělala mu snídani a pak jsme jeli do banky. Vyzvedla jsem čtyři stovky. Proč ne víc? Naučil se prosebný pohled žebráka, rukulíbám, zaplaťpánbůh. Padesát navíc na dárky pro děti. A pro otce? Měla jsem ještě třicet, a ty jsem si nechala. Mezitím jsem si pomyslela, že to není žádný zázrak, když zmiznou kola, a že být sám není jen proti konvencím, ale taky proti přírodě. Měla jsem ještě v hlavě Joba. S jednoduchou skutečností jsem se smířit nemohla.

Osud je prostě život, který by měl člověk změnit. Ale k tomu dojde zřídka. U Rotha stojí – když vypráví o Šemerjahovi, synu Mendela Singera, který utíkal před vojnou, a to chvilku předtím, než ho odvedli přes hranici – Šemerjah vypil kořalku, byl horký, ale klidný. Cítil se v bezpečí jako nikdy předtím; věděl, že prožil jednu z mála hodin, kdy člověk nemůže na svém osudu změnit víc než ta veliká moc, která ho obdarovala.

Pokoušel jsem se zaplatit svůj telefonní účet. Pro dotazy dali k dispozici číslo. Pod ním je napsáno: We’re to help you 24 hours a day, 7 days a week. Nikomu jsem se nedovolal, tedy k žádné lidské bytosti. Po prvním ohlášení jsem stlačil jedno tlačítko telefonu, po druhém ještě jedno a tak dále, od jednoho ohlášení k druhému. Když jsem se dopracoval po pěti tlačítkách dál, skočilo to zase zpátky na začátek. Začal jsem znovu, stiskl několikrát jedno tlačítko a dospěl jsem nakonec k ohlášení, které mi nabídlo jednoho asistenta. „We are sorry,“ řekl, všechna spojení jsou obsazena. Měl jsem to zkusit později znova, ale už jsem zapomněl, jak jsem vůbec zvládl dostat se tak daleko.

Ve středu jsem jel s C. na pláž od Fire Island. Zastavili jsme se v Brooklynu, abychom vyzvedli auto jeho ženy ze servisu. C. jel ulicemi chasidské Crown Heights až na hranici k Portorikánům. Tam stojí oprava jen pět stovek, na Manhattanu bych zaplatil patnáct set, řekl C. a vesele se zasmál.

Díval jsem se na muže v kloboucích, s loknami na spáncích, černými brýlemi a v kaftanech... Prý existuje deset různých chasidských skupin. K jedné z nich patřil hlavní rabín Menachem Mendel, kterého mnozí měli nebo ještě mají za mesiáše. Teď, když je mrtvý, říkají, že v něho prostě dost nevěřili.

„Když člověk věří, tak zkrátka věří,“ zvolal C., „s tím se nedá nic dělat,“ a smál se, jako by znova ušetřil tisíc dolarů.

Vyprávěl mi o své babičce, která byla ve dvacátých letech velká dáma v Elberfeldu. Před rokem 1933 poukázala Hitlerovi dva miliony marek. Byla přesvědčená, že Hitler za Židy nepovažoval německé Židy, ale ty druhé, z Haliče. Potřebovala dlouhou dobu, aby tu víru ztratila. A zase se smál.

„Pokud by se holocaust měl za osud,“ řekl ještě C., „znamenalo by to, že by se opakoval a nikdo by se neptal po vinících. Přece je to rozdíl, když řeknu ,židovský osud‘ nebo ,to, co udělali Němci s Židy‘, you know?“

Zavolal mi T. Vyjeli si směrem na západ. Hned za New Yorkem měli problém. T. si myslel, že bude fotografovat herecký soubor, ale byli to Amish-People. „Nemají auto,“ řekl, „nemají ledničku, elektřinu, televizi, nepoužívají umělá hnojiva, nemají telefon. A víš, co je nejbláznivější? Prakticky vzato mají pravdu.“

„V Newsweeku stálo minulý týden,“ řekl jsem, „že statisticky vzato mají návštěvníci bohoslužeb méně srdečních infarktů než ostatní.“

„Tak vidíš,“ řekl, „ještě jeden zázrak.“

—

V den, kdy se konala tisková konference NASA, na níž bylo oznámeno, že v kamenech přivezených z Marsu byly zjištěny stopy organického života, se mě na něco zeptal Japonec v Suši baru. Měl silný přízvuk, nerozuměl jsem mu. Nakonec mi něco napsal na ubrousek. Zdali věřím v Boha. „Ne,“ řekl jsem, „nevěřím v Boha.“ Obrátil se na černocha, který čekal na svůj balíček take away. „Samozřejmě věřím v Boha,“ zvolal. „Kdo by nás stvořil, když ne Lord?“ Rozhněval se na Japonce, že v Boha nevěří. Mistr Suši se mě znovu zeptal na něco, čemu jsem nerozuměl. A zase to napsal na ubrousek. UFO. Na to věří. A já? Zase jsem zakroutil hlavou. V co věřím, chtěl vědět. Měl jsem plnou pusu, a tak dost času na přemýšlení. „Věřím,“ řekl jsem, „že tahle ryba je doopravdy čerstvá a dobře chutná.“ Japonec se rozzářil.

—

„Chápu,“ řekl jsem Mr. Neitherkornovi, kterému jsem vyprávěl o svém poledním hovoru, „že se člověk cítí dobře, když se může kdykoliv obrátit na Boha. Ale není to také otázka důstojnosti, nenechat si nalévat útěchu?“

„Útěchu?“ zeptal se. „Proč?“

„Protože je všechno náhoda, celá naše existence je náhoda.“

„Opravdu?“ zeptal se.

„Ano,“ řekl jsem. „A co jiného?“

—

Už ve výkladu holičství jsem zjistil, že tam není žádný z mých známých holičů… Šéf ke mně poslal jednu Indku… Liboval jsem si, jak mě rozčesávala, nastavoval jsem hlavu sem a tam, a vtom jsem zahlédl přicházejícího inženýra z Buchary a něco se ve mně ozvalo… Šéf inženýra pozdravil, oba si něco šeptali s Indkou a ta uvolnila inženýrovi místo.

Než jsem mohl vstát, uvázal mi inženýr jinou zástěru a oznámil, že mě teď ostříhá, a to zadarmo, jak hned dodal. Řekl jsem, že mně už vlasy sestříhali, a na důkaz toho jsem otáčel hlavou. Rád si s ním ale popovídám. „Jenom trošku,“ trval na svém, „je to přece zadarmo,“ a začal mi natahovat vlasy. Přitom vypadal stejně smutně jako minule. Opatrně jsem mu položil první otázku. Proč odešel z Buchary? Mávl rukou. „To nebyl život pro mě,“ řekl. A co si tedy od Ameriky sliboval? „Amerika!“ zvolal. Na všechno, na co jsem se ho ptal, odpovídal krátce. Nakonec jsem se chtěl od něho dozvědět, proč mluvil o suďbě. „Suďba?“ podíval se na můj obraz v zrcadle. „Čekali jsme moc dlouho.“ Když si uvědomí, jak daleko už mohli dneska být! Ale příští týden otevře s manželkou holičství a ukáže jim, co dovede. Mnohem důležitější je, že jeho dcera má naději na stipendium, a když ho dostane – cvakal triumfálně nůžkami ve vzduchu a mhouřil na mne oči.

„Tak to jde výtečně,“ řekl jsem.

„Samozřejmě to jde výtečně,“ odpověděl a udělal mohutný střih. „Jenom kdybychom bývali tak dlouho nečekali.“

Pak jsme mlčeli. A on stříhal a stříhal a já jsem uvažoval o tom, co teď napíšu.

„Aj-aj-aj!“ zvolal Mr. Neitherkorn, když vešel do kuchyně. „Přepadla vás divoká zvěř?“

„Ostříhali mě hned dvakrát,“ odpověděl jsem a zatahal se za vlasy.

„Co říkáte?“

„Jak vám to mám vysvětlit,“ odpověděl jsem. „V žádném případě to nebyl osud.“

„Přestaňte už konečně,“ zvolal. „Copak jste slepý? Ještě toho nemáte dost?“

Posadil jsem se na své místo. Postavil přede mne šálek kávy, pohrabal se v tašce a vytáhl z ní Carrot Cake. Jako vždycky ho rozřízl i s fólií, položil půlku před můj šálek, sáhl zase do tašky, vytáhl mléko a otevřel ho.

„Děkuju,“ řekl jsem. Pili jsme kávu a jedli Carrot Cake. Měl jsem strach jít do svého pokoje a sednout si k počítači. „Nemám vůbec ponětí, co bych měl napsat,“ řekl jsem po chvilce.

„Nedělejte si výčitky,“ řekl. Jeho jazyk si hrál s horním chrupem. „Zítra vám budu vyprávět jeden příběh. Ten pak můžete ještě trochu vylepšit.“

„Jaký příběh?“ zeptal jsem se.

„Jaký příběh?“ řekl, aniž zvedl oči. „O jednom, který odešel – a tak dále.“

„Chcete si hrát na osud?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne!“ zvolal Mr. Neitherkorn, zvedl paže, obrátil dlaně k nebesům a na chvíli strnul. „Jsem jen holič,“ řekl pak a nechal ruce klesnout. „Ale přitom se zažije spousta…“

Povídku Mr. Neitherkorn und das Schicksal z knihy Handy, vydané nakladatelstvím Berlin Verlag v Berlíně v roce 2007, mírně zkrátil a přeložil Čestmír Lang.

© Berlin Verlag, berlinverlag.de