Vstup Rumunska a Bulharska do EU nepřivítali v Německu ani v dalších členských zemích s velkým nadšením. Přitom by ale mohl pomoci hledat smysl a budoucnost Evropské unie.
Když bukurešťští radní plánovali loňské oslavy silvestra, dlouho hledali hosta ze zahraničí, který by korunoval důležitý historický mezník – úderem půlnoci se totiž Rumunsko a sousední Bulharsko staly v pořadí 26. a 27. členem Evropské unie. Kromě eurokomisaře pro rozšíření Olliho Rehna nakonec sklenku novoročního sektu v rumunské metropoli pozvedl také německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Lepšího gratulanta si Bukurešť snad ani přát nemohla.
Německo totiž v tomto půlroce nejen předsedá Radě EU a zároveň šéfuje hospodářské iniciativě G8, ale dlouhodobě patří mezi největší obhájce rozšiřování Unie.
„Skončilo rozdělení Evropy a zacelila se tak otevřená rána studené války,“ řekl Steinmeier při novoročním přípitku. „Padly poslední zbytky berlínské zdi,“ dodal. Lidé jásali, nebe nad Bukureští bylo plné barevného ohňostroje a všude převládalo nekašírované veselí jako po vyhraném fotbalovém zápase.
Jakmile se však německý šéfdiplomat vrátil do Berlína, musel rychle vystřízlivět. Podle bleskového průzkumu agentury dimap totiž těsná většina Němců (53 procent) vstupu obou zemí východního Balkánu do Evropské unie nefandí a obává se přebujelé korupce, tristní situace v soudnictví a nedodržování ekologických norem, tedy nejpalčivějších problémů Bulharska i Rumunska těchto dnů. Německá veřejnost v podstatě jen kopíruje názory, které již více než rok v Evropském parlamentu nahlas říkali lidovci a ostatní si o nich přinejmenším šuškali v bruselských restauracích. Pocit, že se obě balkánské země dostaly do Evropy jaksi zadními vrátky a příliš uspěchaně, nepřevládá přitom zdaleka jen v Německu, nejlidnatější zemi Unie. Rozpačité přijetí do evropského klubu dobře ilustruje také oficiální bruselské uvítání. Zatímco v roce 2004 přivítala novou desítku pompézní oslava s vlajkoslávou, na Bulharsko a Rumunsko čekal skromný večírek s předsedou Evropské komise Josém Barrosem a nevelký transparent s nápisem Vítejte.
Zmiňovaný průzkum veřejného mínění navíc odhalil, že linie mezi pravicí a levicí v evropské politice dávno neurčuje sociální, daňová či bezpečnostní politika, ale přístup k přistěhovalectví, akceptace jinakosti a otevřenost vůči novým impulsům. Zatímco dvě třetiny příznivců německých křesťanských demokratů (CDU) by Bulhary a Rumuny v EU raději neviděly, v případě sociálních demokratů je to 46 procent a ze Zelených, tradičních obhájců menšinových práv, by červenou na semaforu pro Sofii a Bukurešť podpořil jen každý třetí.
Třicet slov pro korupci a migrace
Poslední, balkánské rozšíření Unie je bezesporu nejen pro Německo dosud nejproblematičtější a má nejmenší podporu evropské veřejnosti. Důvody politické únavy z rozšiřování lze hledat v kombinaci nepodložených obav o rozmělnění ekonomické identity země a reálných hrozeb skrytých v přebujelém klientelismu, mafiánských praktikách prorůstajících do vysoké politiky a systému úplatků a „všimného“ na všech úrovních. „Zatímco Norové mají třicet výrazů pro sníh, v rumunštině je třicet slov pro korupci,“ poznamenal trefně rumunský spisovatel Andrei Oisteanu.
Každý osmý Evropan z oslovených v průzkumu se také obává, že firmy začnou svou výrobu masivně přesouvat do obou balkánských zemí, kde je levná pracovní síla. Podle pesimistů nastane také prý nové stěhování národů a statisíce Rumunů a Bulharů zaplaví evropské trhy. Ekonomické studie jasně dokládají, že nic z toho reálně nehrozí – platy v jejich zemích následkem vstupu do EU pomalu porostou, a tak se továrny již tolik nevyplatí přesouvat. Proti fiktivní vlně nádeníků z Balkánu se sousední Německo navíc opevnilo tříletou restrikcí na jinak liberalizovaném pracovním trhu.
Vstup Sofie a Bukurešti bude podle expertů znamenat z dlouhodobého hlediska pro německou ekonomiku přínos. Pádný je jistě i historický argument o znovusjednocování Evropy.
Jenže rozšíření Unie o nové členy nepřináší onen hollywoodský happy end, který by z poněkud nudné a vyprázdněné Evropské unie učinil alespoň na čas přitažlivé téma.
Německo coby dočasného šéfa Unie tak v tomto pololetí čekají dva nepříjemné oživovací pokusy. Zatímco projekt euroústavy je pravděpodobně mrtvý a v současné podobě ho nelze resuscitovat, přesvědčit Evropany o tom, že rozšíření směrem na Balkán nebylo žádným nerozvážným dobrodružství, ale promyšlenou investicí do budoucnosti Unie, by mohl být mnohem lehčí úkol. Záleží ovšem na tom, jestli se role advokátů Bulharska a Rumunska zhostí nejen předsednická země, ale také ti, kdo si roli otloukánků vyzkoušeli na vlastní kůži.
Autor působí v deníku Právo.