V této rubrice se má novinářská činnost pranýřovat a podrobovat kritice. V případě mediálního reflektování Charty 77 to ale vypadá spíš na přešlapování autora, jenž s údivem i radostí zjistil, že novináři splnili svou úlohu až na výjimky takřka dokonale. Bude se tedy výjimečně i chválit.
Skutečným přešlapem byl především v této oblasti jen novoroční projev prezidenta Václava Klause, který Chartu ani nezmínil, jelikož by musel vzpomenout své vlastní mlčení nebo ji dle svého přesvědčení odsoudit kamsi do propadliště dějin. A to se oslavenci nedělá.
Určitě největší prostor Chartě věnovaly Lidové noviny formou několikerých zvláštních příloh, ale i uvnitř listu. Lepší dárek mohla Charta těžko dostat. Kritiku zaslouží snad jen podivný nápad zabrat celé tři strany jedné z příloh fotokopiemi podpisů prvních 242 signatářů ve zhola nečitelné podobě. V tomto případě se asi nemuselo plýtvat místem a stačil by odkaz na internetové stránky knihovny Libri prohibiti, kde si každý může podpisy prohlédnout, aniž by konkrétní signaturu musel hledat pod lupou.
V Právu se tolik textů nesešlo a ty hlavní výroční se vcelku pochopitelně ocitly na stranách literární přílohy Salon. Zde redakce zvolila ojedinělý způsob reflexe: oslovila dva mimopražské, poměrně neznámé chartisty a požádala je o vzpomínku i dnešní reflexi této občanské iniciativy. Nápad je to výborný, stále slyšíme o stejných chartistech, ale v Salonu jako by posloužil (v případě jednoho ze vzpomínajících Jiřího Kostúra) k cibulkovskému vyřizování účtů s těmi slavnějšími (především s Václavem Havlem). Škoda, celý příspěvek vyznívá ublíženě a občas zaslechneme i hlas z pavlače. Třeba když je Havlovi vytýkána „špatně maskovaná touha“ po Nobelově ceně nebo „samoživitelsky financovaná exprezidenstká kancelář“. Shazování Havla je oblíbený sport, teď se mu ale namísto bolševiků věnují Havlovi bývalí spolubojovníci, kteří nepochopili, že jsme nežili v prezidentském systému – a tak mu házejí na hřbet vinu třeba za vytěžené Libkovice či „vysoké částky odstupujícím příslušníkům StB“.
Text, který bychom mohli přirovnat k těm, jež vycházely v Rudém právu krátce po zveřejnění Charty, se nepřekvapivě objevil jen v komunistických Haló novinách. Napsal ho Václav Jumr. Závěrem snad jen jednu citaci: „Husák, sám oběť politických procesů 50. let, si zakládal na společenském konsenzu, ve vedení strany prosazoval racionální linii a měl (oprávněný) pocit, že se konsolidace společnosti (dnes opět hanlivě nazývaná normalizací) zdařila.“