Málokdo o sobě dokáže říct, že je rasista. Je to nálepka, která nese tak negativní konotace, že si ji dobrovolně na osobní štít vetkne buď přesvědčený bojovník za čistou rasu, nebo profesionální provokatér. Senátorka Liana Janáčková, přijata do druhé komory za Nezávislé, nepatří ani do jedné skupiny. Nechutné výroky na adresu Romů, kteří prý nesnesou žádnou integraci do společnosti a zaslouží si být za „vysokým plotem s elektřinou“, jí ujely v afektu. Byl to spíše výraz odhodlání a praktické vypjatosti situace než pevného osobního přesvědčení.
Senátorka se teď cítí být uražena slovem rasistka, tedy uražena sama sebou, a aby všem bylo jasno, jak se věci mají, dodala sofistikované vysvětlení, kdeže se to táhne dělicí linie, za níž už člověk může být rasistou nazván. „Proč je vůbec člověk rasistou nazýván? Jestli jen proto, že řekl svůj názor, pak by to tak být nemělo. Jestliže ale tak i koná, pak to je rasista.“
Liana Janáčková možná ani netuší, na jak důležitou půdu tímto výrokem vstoupila a jak vážné souvislosti její mínění může mít. Dokonce zásadnější než hloupá slova o Romech, elektrických drátech a dynamitu. Na slovech, zdá se, vůbec nezáleží. Dokonce ani tehdy, když je vyslovuje veřejný činitel, zástupce lidí, kteří mu dali hlasy, aby se staral o dobré zákony a dobré mravy. Říkat se dá cokoliv, kdykoliv a kdekoliv, rozhodující je až to, co konkrétně člověk dělá a která slova naplňuje.
Senátorka Janáčková pozoruhodným způsobem interpretuje postmoderní maximu, která vyrůstá z určitého výkladu knihy Michela Foucaulta Slova a věci. Podle tohoto čtení se slova a věci v moderním světě definitivně rozpojily. Nekryjí se spolu, nýbrž vytvářejí samostatné, oddělené prostory. Lidské pobývání je pak určeno tím, že se pohybuje výhradně v diskursivním světě, a podle struktur jazykových, na něž se nabalují pojmová univerza všeho druhu, pak poměřuje vnější svět. O podobě lidského světa pak nejvíce rozhoduje diskursivní struktura, která přímo vytváří a mění skutečnost. Její zkoumání nám nejlépe pomůže k porozumění světu, v němž žijeme.
I Liana Janáčková zjevně vychází z oddělení dvou světů, ale prvotní, vlastně jediný autentický smysl má pro ni svět činu. Slova sice nejsou úplně bezesmyslná, jako prostředek komunikace nebo vykřikování názoru se hodí, ale o jejich skutečném významu rozhodují až činy. Řekne-li například předseda vlády, že přizabije svého opozičního soka, přerazí mu hnáty a nakope mu prdel (promiňte, zadek), pak to nic neznamená. Dokud se premiér nepohne k činu, je to jen slovní vata. Totéž platí o šéfovi opozice, který může premiérovi klidně říct, že je lhář a podlý člověk. Vždyť je to „jen názor“, který třeba činy jednou potvrdí. A naopak: když senátorka Janáčková pracuje pro dobro Romů, a pak o nich řekne, že si zaslouží leda pobyt za dráty, vůbec nic to neznamená, protože její činy předem omluvily jakoukoliv hloupost vycházející z jejích úst.
Skutečná politika, říká paní senátorka, se nedělá slovy, nýbrž činy. Slova jsou jen slova. Prázdná sláma, kterou pouze tu a tam vytáhne do reálného světa politikova akce. Slova a věci se opět spojují, ale výběrově, podle toho, jaká fakta se objeví po činu. Tak zůstávají zachovány jen hodnotné projevy. A hlouposti, nesmysly či urážky mizejí v propadlišti dějin. Slova nevytvářejí činy, takovou sílu nemají. Činy naopak teprve potvrzují význam a existenci slov.
Existuje ale i jiný pohled, který odhaluje alibismus pojetí paní senátorky. V dnes již klasické knize How to Do Things with Words Johna Langshawa Austina (česky Jak udělat něco slovy, přeložil Jiří Pechar a kol., vydalo nakladatelství Filosofia 2000) se například dočteme, že slova a věty nejsou nadány jen významovou hodnotou, ale že mají také performativní sílu, dokážou přímo tvořit a měnit skutečnost. Austin hovoří o řečovém aktu (speech act). Když například při svatebním obřadu někdo na otázku „Berete si zde přítomného z lásky a ze svobodné vůle?“ odpoví „Ano“, mění se tím stav a pozice člověka ve společnosti, ať už je tento výrok pravdivý nebo ne. Podobně když se v závěti objeví věta „Odkazuji tento dům svému synovi“, není to nějaký popis situace nebo stavu, ale tato věta přímo nový stav vytváří, dělá ze syna vlastníka domu.
V politice je podobných řečových aktů, které přímo vytvářejí skutečnost, spousta. Všechna hlasování jsou vlastně (pseudo)performativní akty, také podpis prezidenta pod zákonem je performativ. Jak ukazuje případ senátorky Janáčkové – která svými řečmi pohnula žlučí tisíců lidí a donutila je jednat, protestovat a podat trestní oznámení (některé naopak potěšila a rozradostnila) – existují i případy, kdy se výroky veřejného činitele mohou „performativem svého druhu“ stát. A to nikoli proto, jak naznačuje Austin, že jsou nebo nejsou pravdivé, nýbrž protože jsou „nešťastné“.
Slova nejsou jen slova. Vytvářejí skutečnost, jsou skutečností. Jak kdysi řekl stoik Chrysippos: když řeknete, že jede vůz tažený voly, je přece samozřejmé, že tento vůz vyjíždí přímo z vaší pusy. Konečně i senátorka Janáčková pocítila sílu slov na vlastní kůži. A jak bylo cítit ve chvění jejího hlasu v rozhlase, dotkla se nejen její pověsti, ale i těla.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.