Minule jsem zde nadával na cyklus povídek předních spisovatelů na téma sedmi smrtelných hříchů, jímž nám současné rozpoložení celebritní literatury na konci června prezentoval magazín MF Dnes. Nezbyl mi ale už prostor pro jedno téma, jež tento masově mediální výlet do literatury nastolil: zarámování celého projektu. Editoři měli nejspíš – a otázkou je, zda až na základě znalosti toho, co spisovatelé dodali, nebo již předem, protože jde prostě o tu nezajímavou literatůru – pocit, že samy „povídkové“ texty nevystačí, že je potřeba je nějak ještě zvýraznit, podtrhnout. Je to pocit v médiích asi obecný: už za bolševika měli režiséři nedělní chvilky poezie dojem, že báseň i mistr, jenž se podvolil recitovat, potřebují umocnění: dozadu se dalo křoví (symbol „plodů“ poezie, asi), začalo se záběrem na malířskou kresbu, k tomu se pouštěla a tlumila vážná hudba. Dnes už je to jinačí: máme i celebrity vizuální sféry, o nichž veřejnost ví, že dělají umění, a přitom je jim rozumět. O Kristiánu Kodetovi si myslí, že je umělec, dokonce, zdá se, i náš pan prezident. O Janu Saudkovi a o jeho bývalé milence a dnešní manažerce Sáře Saudkové si to možná myslí lidí nepočítaně. Proto také ona byla vybrána jako „kvalifikovaná“, aby sedm smrtelných hříchů nafotila a dodala verbálnímu snažení literátů i ten vizuální rozměr. V jejím portrétu nám magazín MF Dnes říká, že ona sama si o sobě nemyslí, „že vytváří bůhvíjaké umění, a taky nesnáší, když se jí ptáte na tvorbu“. Asi se tím říká: skromná je, ale umění tvoří; jinak by jí přece nedali na její plody osm stran a titulní obálku navíc. A tady jsme u jádra pudla.
Před pár lety mi jedna americká kolegyně představila svého bratra, jenž s ní zavítal do Prahy. Když jsem se zeptal, co dělá, odpověděl, že je společenský aktivista. A přidal vysvětlení: peněz má dost, žije si na Manhattanu, a protože si nechce jen užívat, angažuje se. Je, jak jsem tomu porozuměl, jakýmsi strůjcem intelektuálních nepokojů: když se mu zdá, že někde diskursivní činnosti soudobé společnosti už překročily únosnou míru, jde a vyzývá je (to je to nepřeložitelné anglické „challenge“). No a právě takovým společenským aktivistou od té doby čas od času zatoužím být. Ne tím, koho reprezentují třeba naši zelení, byť z jakékoli frakce. Ti jsou vždy majiteli pravdy; vědí, jak se věci mají, protože jim to známá jejich bývalé ženy řekla, a oni nepochybují, byť druhý den ze sebe musejí veřejně udělat blbce, sypat si popel na hlavu a přiznávat, že to bylo jinak. Lidí s názorem, kteří to prostě vědí, máme dost. I mezi komentátory ze všech tiskovin a internetových fór, jimž se podařilo vložit do povědomí, že účelem komentáře je říci co nejsugestivněji svůj pevný názor, a ne provést výklad a interpretaci komentovaného problému. Mít čas a energii (a peníze), chtěl bych být společenským aktivistou negativního typu. Co že bych dělal? Pár příkladů mám. Když zhruba před dvěma roky naše masová média nabídla zprávu, že Karel Gott vystavuje plátna, na něž sám nanesl barvy, a tyto vystavené objekty označila jako „ručně malované obrazy“, sedl bych a podal trestní oznámení z důvodu obecného ohrožení. Označit výrazem obrazy to, že věčný slavík na něco nanesl barvy, je přece zpochybněním tisícileté tradice výtvarného umění. Použít pro tyto předměty výraz obraz je totéž jako napsat o Janu Železném, že svým oštěpem usiloval o to zabít diváka na opačné straně stadionu. A po pár týdnech bych zas podal trestní oznámení kvůli šíření poplašné zprávy: promotéři koncertu věčného slavíka a blonďaté zpívající reklamy na zázraky moderní kosmetické chirurgie totiž označili jejich společný koncert (myslím, že se měl konat v Moskvě, snad i Alexandrovci měli zatancovat, ale to už je celkem jedno) za největší kulturní událost roku. Je-li taková trachtace označena jako největší kulturní událost roku, vystavuje se tím přece celá společnost depresivnímu tlaku, že kultura, ta duchovní pokladnice a opora lidstva, nemá už nám dát nic jiného než belcantový popík. Taková informace má přece potenciál dovést leckoho snad až k sebevraždě…
Jako společenský aktivista bych měl u nás dnes práce dost: rutinní hitmaker po smrti označený za významného hudebního skladatele; Ladislav Štaidl, Barbara Nesvadbová a Halina Pawlowská označovaní za spisovatele jen na základě toho, že píšou a vydávají knihy; výtvory klanu Saudkových (v výjimkou Káji S., tomu všechna čest) označované za umělecké fotografie. Nejen obecné ohrožení a šíření poplašné zprávy, ale také ohrožování mravní výchovy mladistvých, poškozování dobrého jména výrazů „kultura“, „literatura“, „výtvarné umění“ atd. Paragrafů by bylo a těm, kdo daná označení používají, by snad došlo, že si je nemohou brát do huby jen tak, jak se jim zlíbí, že tyto výrazy mají svoji významovou náplň, která brání, aby jimi bylo označováno cokoli (jakýsi významový copyright, je-li libo). Jen čas, peníze a energie nejsou.
Autor je literární historik.