Obraz rozporuplné důslednosti

Kolem Josefa Floriana se navršilo nemálo klišé, legend a mýtů. Jeho skutečný obraz však po dlouhá desetiletí zůstával zastřen jistým tajemstvím – částečně i z ideologických důvodů, neboť Florian byl pro minulý režim přímo prototypem zavilého reakcionáře (podobně ho však vnímal i F. X. Šalda). V posledních letech jsme mohli číst mj. alespoň práce Andreje Stankoviče (Okradli chudého, 1998), Josefa Mlejnka (Křesťanská universita Josefa Floriana, 2000) či M. C. Putny (kapitola v knize Česká katolická literatura 1848–1918, 1998). Dílo Jitky Bednářové je zatím nejrozsáhlejším a nejzávažnějším pokusem o celkový pohled na život a dílo staroříšského nakladatele.

Dávat z posledního

„Jsem jediným vydavatelem na světě, který nemůže nic prodat“ (s. 429), určil výchozí bod své činnosti sám Florian. A vskutku – obchodní kategorie v jeho světě nemohly mít místo, zákony trhu, nabídka a poptávka, zisk a ztráta, komerční kalkul atd. nemohly mít s jeho podnikáním nic společného. Florian hodlal přinášet hodnoty, které byly nezpeněžitelné, které neměly žádnou cenu a zároveň cenu absolutní, zájemce si je mohl vzít a zaplatit za ně přiměřený obnos (dle možností a dobré vůle) či jimi být prostě obdarován, bylo však vyloučeno s nimi handlovat a kšeftovat. Nevyhnutelně musel tedy vždy opět tonout v dluzích, pohybovat se na hraně totálního krachu (mnohdy neměl ani na známku!) a zase vstávat z popela jako Fénix a střemhlav se vrhat do dalších vydavatelských dobrodružství. Že česká kulturní veřejnost ponechávala Floriana jeho finančním obtížím a tísním napospas, bylo jen v logice a řádu věcí – ostatně prosperující, efektivní a racionálně řízený nakladatelský stroj se zcela vylučuje a míjí s bytostným smyslem konání zarputilců florianovského druhu, jimž je dávat z posledního. Jedině takové pohnutky postojů a gest totiž mohou obstát ne ani tak před dějinami, jako před soudcem nejvyšším – Bohem.

Jitka Bednářová se zaměřila ve své monografii na francouzskou linii florianovské duchovní inspirace i ediční praxe. Nastiňuje – zejména na základě studia Florianovy francouzské korespondence – historii jeho vztahu k Léonu Bloyovi, setkání s jehož dílem bylo pro nakladatele klíčovou životní událostí. Bloy měl podíl na jeho rozhodnutí zásadně změnit svůj život, přivedl jej k řadě dalších autorů a působil i na jeho umělecký vkus. Autorka líčí veškerou složitost i peripetie jejich vztahu, z dnešního pohledu dosti nestandardního: vždyť Florian se pasoval i do role Bloyova sponzora, což byla idea vzhledem k chudobě celé jeho rodiny více než bláznivá – a Bloy, finančně lépe zajištěný než Florian, ji přijal jako samozřejmou Florianovu povinnost, stvrzující, že je vůbec hoden jeho pozornosti! Oba muže spojoval ultrakonzervatismus, pohrdání měšťákem a duchovní niveau obrozujícího se katolicismu. V soudobém světě nalézali pramálo vznešeného a šlechetného, celý Západ se křesťanskému ideálu nejen nikterak nepřibližoval, ale dramaticky se od něj vzdaloval. V jejich mnohdy silácké dikci ovšem rozpoznáváme i pocit ohrožení a nejistoty, která musela být překonávána důsledností a razancí, zastírajícími též realitu vlastní menšinovosti, nezájem okolí a snad (alespoň občasné) pochyby, jež bylo třeba potlačit bez milosti. Florian si svou věrností a pozoruhodnými aktivitami nakonec přece jen získal Bloyovu úctu, i když ten ho dlouho vnímal jako excentrika, „jeho rozum jako by nebyl úplně v pořádku“, shoduje se jeho hodnocení s míněním staroříšského hosta Josefa Váchala.

Rozhořčená skromnost

Před autorkou tedy stál nejen úkol popsat nesmírnou rozlohu Florianova díla, které je inspirující množstvím objevů a impulsů (vždyť sám dokázal získat a přivlastnit si celý kontinent francouzské kultury, už tehdy a ještě více dnes Francouzům neznámé, která však prudce a přesvědčivě oslovila prostředí naše), okruhem spolupracovníků z výtvarného i překladatelského světa, nesmírnou náročností na podobu knihy jako po všech stránkách krásného objektu (Bednářová soudí, že tím nastartoval proces vedoucí k prvorepublikovému nakladatelskému rozkvětu); ale také a především nutnost pokusit se o zobrazení jeho složitého charakteru. Autorka vytvořila exaktní vědeckou studii, vycházející z vynikající znalosti francouzského i českého prostředí, pramenů a bibliografie, za níž stojí penzum práce a polyhistorických obzorů i exkursy do obecných dějin i teologie. Floriana nijak neretušuje, ale ani přehnaně nespekuluje, snaží se jen nalézt na základě svých zkoumání pravdě nejpodobnější verzi jeho portrétu, nespokojuje se nikdy s vnějším zdáním, ale vždy směřuje do hloubky, projevuje nesmírný cit pro nejjemnější nuance jeho myšlenkových pochodů, determinací a motivací. Počin na první pohled pochybný či nadbytečný, který Bednářová podnikla, totiž detailní analýza Florianových překladů ve srovnání s originály, se nakonec ukázal neobyčejně nosný a plodný – přes typické rysy jeho translátorství se dostala k jeho rozporuplné povaze, temperamentu, sklonům i tvůrčím principům; když Bednářová říká, že „mnohá dílčí pozorování o Florianových překladech se navzájem anulují“ (s. 364), může to povýtce platit i o celé jeho osobnosti.

Florian je pro Bednářovou především homo religiosus, který ovšem „nepropaguje řádné chování, ale dogma“. Tento muž, který chtěl před nadcházející apokalypsou odejít na karavaně oslů a velbloudů do Etiopie, byl stoupencem poslušnosti, oddanosti, pravého katolicismu bez heretických a modernizujících příměsí. Bůh Florianův nebyl bohem filosofů, ale Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, Bůh živý. Dnešní katolictví omluv (třeba za jím tak obdivované křížové výpravy), katolictví ekumenizující či liberalizující by musel Florian odsoudit do horoucích pekel (ironicky lze podotknout, že některé knihy z nakladatelství, v němž vychází jeho monografie, v nichž se například rýsuje vidina „kosmického Krista“ jako amorfního úběžníku abstraktního humanismu, by bez váhání hodil do kamen). Bednářová se neptá jen z hlediska naší doby („Dokážeme se vcítit do Florianova smýšlení, nebo se musíme smířit, že ho navždy budeme poměřovat tím, co je zažité, obvyklé, ,normální‘?“, s. 587), která by pro Floriana možná měla jen diagnostický kód, ale vidí ho jako postavu univerzální a nadčasovou. Zdá se, že v době internetových infernálií je podobný typ opravdu těžko myslitelný, pro něj příznačné spojení čistoty, naivity, ryzosti, triumfalismu a egocentrismu by si obtížně získávalo vážnou pozornost. Nebo je to ještě jinak? Florian představuje výzvu, vzor nejen pro nakladatele či kulturního pracovníka, ale svým étosem a životní opravdovostí dává příklad každému člověku, jak naložit s časem, který je mu vyměřen. Lidé Florianova ražení jsou pro společnost naprosto nezbytní, vlastní je jim však také to, že nemohou získat mocenský vliv na chod světa, ten by ostatně asi představoval jejich zhoubu a zánik, mocenské angažmá podobné postavy zavádí na scestí, omezuje a ničí. Jejich úlohou je svírat planoucí pochodeň a ukazovat k vzdáleným, zde nedosažitelným, možná iluzorním obzorům.

Jitka Bednářová nevytvořila jen další položku do análů literárních úřadů, ale předložila velký (nejen objemem), poutavý, ba strhující příběh, napsaný s úžasnou čtivostí a prodchnutý jejím zanícením a entuziasmem. Nemá ani smysl dodávat, že kniha tvoří dokonale prokomponovaný celek se všemi náležitostmi až po skvostný výtvarný doprovod. Snad se nedopustíme velkého rouhání, troufneme-li si tvrdit, že žít dnes někdo z emfatických katolíků Florianovy doby, hned by ji po přečtení navrhl na blahoslavení. A nebyl by daleko od pravdy.

Autor je literární kritik.