Žijeme v době popírání

V poslední době se objevilo více filmů, které se zabývají tématem nedávné minulosti. Sledujete je?

Moc to nesleduji. Ani na festivaly se často nedostanu. Za Dračí setbu jsem loni dostala ocenění České televize Trilobit, ale třeba na karlovarský festival mne nakonec nepozvali. Závisí to také na zaměření té které přehlídky.

Všimla jste si třeba německého hraného filmu Životy těch druhých o tajných službách v rozpadajícím se východním Německu?

Ten film jsem ještě neviděla. Ale sama bych ráda nějaký hraný film s podobným tématem natočila. Téma nedávné minulosti prostě visí ve vzduchu.

V loňském roce jste pracovala především pro slovenský Ústav paměti národa. Co jste pro ně natočila?

Byla jsem tam zaměstnaná dva a půl roku. Přivedl mne tam Ján Langoš. Když pak v červnu loňského roku zemřel, vyhodili mě; byla jsem druhá na tapetě. Během té doby vznikly tři filmy. První byla v roce 2005 Cesta naděje – o Židech, kterým se za druhé světové války podařilo uniknout z Medzilaborců do Švýcarska. Poslední byl film Hranice. Ten se týká příběhu muže, kterého českoslovenští pohraničníci zastřelili při přechodu hranice na území Rakouska. Prostřední snímek se jmenuje Jáchymovské peklo a je o akci, kterou každoročně pořádá u někdejších jáchymovských uranových dolů Konfederace politických vězňů. Setkávají se tam Slováci a Češi a vzpomínají na mrtvé kamarády. Pokládají věnec u Věže smrti. Teď se ale objevují zprávy o tom, že tu věž chce někdo koupit a asi zbourat.

Věž smrti v Jáchymově se objevuje už v některém z vašich předchozích filmů...

V roce 2000 jsem dělala hodinový dokument pro Českou televizi nazvaný právě Věž smrti. Teď jsem ale měla na mysli sám objekt. Viděli jsme inzerát, že ho chce někdo koupit. Jak se kauza ale dál vyvíjí, jsem v poslední době nestačila sledovat. Roztočila jsem totiž na Slovensku celkem deset filmů.

Dokončila jste zatím tři. Jaký je jejich další osud? Jsou vysílány či promítány?

Ne, vůbec nikde. Dokonce když se dnes podíváte na webové stránky Ústavu paměti národa, nenajdete tam ani zmínku o mých filmech nebo o mém jménu. Všechno, co jsem tam udělala, je zapomenuto. Správní rada mi řekla, že točím židoviny. Brzy nato jsem dostala výpověď.

Natočila jsem tam například hodně materiálu k případu Ladislava Nižňanského. Ten byl souzen v Německu za masakr, kterého se za druhé světové války dopustil na Slovensku. Ve vesnici Ostrý Grúň a Kljať zbyly tenkrát malé děti, pětileté nebo šestileté. Přežily jen díky tomu, že byly brzy ráno, když do vesnice přišli nacisté, ještě v postýlce. Zastřelili jim před očima rodiče a zapálili jejich domy. Děti utekly v noční košili do lesa, kde naštěstí byla vyhořelá hájenka. Schovaly se tam ve sklepě. V něm bylo po požáru teplo, tak nezmrzly. Nakonec ale některé z nich ani nedostaly odškodné. Prý jsou to lidé, kteří proti nacismu nebojovali se zbraní v ruce. Neuvěřitelný příběh. Jenže to zůstalo na Slovensku.

Co se s materiálem, který jste tam natočila, dál stane?

Měla jsem natočené úžasné věci, ale je to tam v nějaké skříni. Nevím, co s tím bude. Ústav se teď bude stěhovat do jiné budovy. Doteď je na fasádě ústavu busta Jána Langoše, kterou udělali jeho kamarádi. Je přímo na nejdůležitějším náměstí v Bratislavě. Ale asi kvůli tomu ho chtějí odstěhovat.

Tragická smrt někdejšího ředitele se zřejmě odrazila i v konečné podobě vašeho dokumentu Hranice. Film jako by se v polovině zlomil. Začíná konkrétní kauzou zastřeleného a končí především záběry Jána Langoše…

Měli jsme námět filmu, ale základní výzkum ještě nebyl dokončen. A při natáčení jsme zjistili, že jedna z hlavních postav, agentka StB, se asi odstěhovala někam do Austrálie. Novinář, který s ní údajně dělal rozhovor, si to zřejmě vymyslel. Rozhovor byl fiktivní. Takže jsem nakonec neměla dostatek materiálu. Řekla jsem si tehdy – co tady vlastně po Jánu Langošovi zbude? Nový ředitel chce všechno změnit, osekat. Mnoho lidí už odešlo a busta bude zřejmě odmontovaná. A bůh ví, jestli ji někdy někam umístí. Řekla jsem si, že zůstane alespoň toto.

S odvysíláním vašich snímků byly problémy i v České televizi. Týká se to i nového dokumentu Kauza Uherské Hradiště o podílu Aloise Grebeníčka na týrání vězňů.

Věděla jsem, že u soudu probíhá několik důležitých kauz, které je důležité natočit. Účastníci a pamětníci totiž brzy zemřou a už to nikdo nedá dohromady. Už při předávání Trilobita jsem řekla, že žijeme v době popírání holocaustu. Říká se, že nebyla Osvětim a že je to všechno vymyšlené, někteří západní historici jsou dokonce ochotní se pro to nechat zavřít. U nás je ale ještě snazší popírat, že byly nápravně-pracovní tábory, že byly politické procesy, že lidé byli zabíjeni nebo týráni elektrickým proudem. To je vážná věc. Kritici dnes třeba napíšou, že svědkové vypovídají, co se jim dělo v lágru, ale kdo ví, jestli je to pravda? Třeba si to vymysleli. Za pět nebo deset let už budou ale všichni pamětníci mrtví. A pak se řekne – byl soud s Grebeníčkem, ale nebyl odsouzen. Takže to znamená, že nic neudělal, že to byl jen humbuk antikomunistů. Že žádné zločiny komunismu vlastně nebyly. A proto si myslím, že to musím zachytit. Protože co není na filmu, jako by neexistovalo pro budoucnost.

Jaké konkrétní kauzy vás přiměly natáčet pro budoucnost?

Chtěla jsem točit soud s bachařem z lágru Vojna. Stal se nakonec námětem filmu Dračí setba. Nepřihodí se příliš často, aby velitel některého lágru ještě žil a předstoupil před soud. Vlastně k tomu došlo jen v tomto jediném případě. Druhá kauza, která mne zajímala, byl případ Aloise Grebeníčka. Ten byl ještě před deseti, patnácti lety zdravotně v pořádku. Začal soud, jenže jsem s natáčením měla velké problémy. Největší byly v České televizi Brno. Dost vysokou funkci v dramaturgii tam zastává Jiří Florian. Celé roky jsem se přes jeho odpor nemohla přehoupnout. Pak jsem ale jednou v Uherském Hradišti promítala malý dokument Mrtví a zapomenutí, natočený v cyklu Intolerance. Jako doplněk byl ještě uveden pořad, který se jmenoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Byla to vlastně kritika toho, co se v úřadu dělo po nástupu Ireneje Kratochvila. Náhodou tam byl hejtman Zlínského kraje, který říkal, jak by mi rád pomohl. Tak jsem se před těmi dvěma sty diváky přímo zeptala, jestli by mi dal nějaký grant na film o Grebeníčkovi.

Do té doby jsem využívala toho, že jsem pracovala ve zpravodajství ČT jako externistka. A vždycky, když bylo nějaké stání soudu s Grebeníčkem, tak jsem tam jela jako zpravodajka. Snažila jsem se to dostat do vysílání. Byly s tím ale potíže, protože se soud táhl deset let. Neustále bylo odkládáno vynesení rozsudku. Zpravodajství přitom chce jasnou zprávu. Ta musí znít – proběhl soud, dopadlo to tak a tak. Ale v tomto případě to nešlo. Celá ta léta jsem se snažila posbíraný materiál alespoň archivovat. Po vynesení rozsudku jsem nabídla České televizi, že mám většinu podkladů k dokumentu již nashromážděnou, udělám jen nějaké dotáčky, a dokument může být hotový. A na tento, v podstatě ekonomický argument v televizi slyší. Navíc již uplynul nějaký čas a řada lidí se tam vyměnila. Tak nakonec mohl vzniknout hodinový film, ke kterému jsem udělala i anglické titulky a snažím se ho nabízet do zahraničí. Samozřejmě se na něm podepsal způsob vzniku a skutečnost, že se na něm podílelo asi třicet kameramanů.

Jaké v Česku vlastně existují možnosti podpory pro výrobu podobně zaměřených filmů?

Sleduji noviny, a tam se psalo, že filmaři dostali sto milionů. Po návratu ze Slovenska jsem se tedy začala o nějaký grant ucházet. Kromě toho jsou tu takzvaná pitching fóra, která organizuje Institut dokumentárního filmu. Tam je možné nabízet náměty nebo filmy do zahraničí. Konfederace politických vězňů také v loňském roce dostala od ministra financí Kalouska pět milionů korun na kulturní projekty. Předsedkyně konfederace Naděžda Kavalírová mi nejprve slíbila, že mi dá nějaké peníze z této částky na film, ale potom prohlásila, že film není kultura. Takže jsem nic nedostala. Sama jsem také v poslední době nabídla nějaké náměty České televizi.

Myslíte, že ČT začne zase točit dokumenty?

Ona je už točí. Působí tam jako dramaturgyně Jana Hádková. Má dokument ráda a myslím, že dokud tam bude, nemusíme se ničeho bát.

Dokumentární snímky, které k tématům nedávné minulosti vznikají v zahraničí, se od české produkce liší. Zdá se mi, že jsou více introspektivní, zabývají se například rodinnou historií autora filmu. Jaký impuls přivedl k těmto tématům vás?

Můj otec se jmenoval Jan Slánský. A to bylo prokleté jméno. Těžko si to může někdo, kdo se nejmenoval třeba Gottwald, představit. Když jsem kamkoliv přišla a musela říct své jméno, třeba jako malé dítě v ordinaci, bylo z toho pozdvižení. Učitel mě ve škole vyslýchal, jestli jsem příbuzná toho Rudolfa Slánského, kterého odsoudili. Nevěděla jsem ani pořádně, jaké mám příbuzné. Přišla jsem domů ubrečená a maminka se ptala, co se stalo. Říkala jsem, že pan učitel… Po nějaké době to ale skončilo tím, že se maminka ve starém ošoupaném kabátě vypravila do školy. Byla jsem za dveřmi, takže nevím, co si povídali. Ale pak jsem slyšela, jak maminka šeptá otci, že učiteli řekla, aby se na ni podíval, jaký má kabát. Že kdybychom byli příbuzní bývalého generálního tajemníka, tak bychom asi bydleli někde jinde a žili trochu jinak. Pak už mě učitel nechal na pokoji. Matka ale nemohla chodit pořád někam vysvětlovat, že nejsme příbuzní Rudolfa Slánského. Setkávala jsem se s tím často. Třeba v čistírně. Tehdy si dávali lidé šaty běžně do čistírny. Byla tam fronta, a když jste přišli na řadu, museli jste říct jméno. Fronta úplně ztichla, zhoustl vzduch a všichni se na mě dívali. Pro malé dítě jsou to silné zážitky.

Takže raný zážitek vyloučení...

Nejenom. Důležité bylo také setkání s třídní učitelkou na jedenáctiletce. Ta mi teprve před pár lety, když jsem se s ní setkala, řekla, že její tatínek byl vězněn v Leopoldově. Zavřeli ho jako sedmdesátiletého, protože se s dalšími sedmdesátiletými pány scházel a vyprávěli si nějaké protistátní vtipy. Ona pak za ním jezdila přes celou republiku na návštěvu. Tato učitelka, která se jmenuje Hana Vlachová, nám nelhala. Říkala nám, že podle buržoazních historiků je to tak a tak a podle marxistických historiků zase jinak. Už v patnácti nebo šestnácti letech jste si tak mohli uvědomit, že vám říká určité poselství. Tu paní nikdo neudal. Když jsem se rozhodla, že budu mít pseudonym, vzala jsem si její jméno.

V jednom rozhovoru jste se zmínila, že pro vás bylo důležité i setkání s politickými vězni v době, kdy jste ještě nesměla natáčet. Jak to přesně bylo?

Dělala jsem vrátnou na koleji přírodovědecké fakulty. Byl tam jeden pán, bývalý politický vězeň, který tam zametal okolo popelnic. Každý den ráno, asi ve tři hodiny, jsem musela otvírat těžká vrata. Šlo to hodně ztuha. Zvlášť když třeba napadl sníh, který jsem musela předem odházet. Ten pán byl hrozně hodný a někdy třeba vstal, i když nemusel, a šel mi pomoct. Pocházel ze Šumavy, z jedné z rodin, kterým se říkalo kravičkáři. Jeho rodiče měli ve stavení jednu krávu a ta živila celou rodinu. Od něj jsem se dozvěděla spoustu věcí o šumavské hranici. A pak od dalších lidí. Proto mě začaly zajímat příběhy o přechodech hranic.

Vaše filmy často dokumentují soudní procesy, používají metody televizního zpravodajství. Nebyl by ale pro širší publikum, které třeba dobu komunismu nezná z vlastní zkušenosti, přístupnější snímek založený na složitém osudu jediného člověka?

Nejdůležitější by podle mne bylo udělat dobrý hraný film, ano, příběh jednoho člověka. Umožnilo by to mladým lidem ztotožnit se s hrdinou. Zatím nic podobného u nás nemáme. Němci mají Životy těch druhých, Maďaři zase například film Mefisto, ten se mi moc líbí. Vypovídá o kolaboraci umělce za druhé světové války. U nás pár podobných pokusů bylo, avšak moc se nepovedly. Musí to ale brzy přijít.

Nelze podobný intimní příběh natočit i dokumentárně?

Myslím, že třeba v Kauze Uherské Hradiště podobný příběh je. Doktor Haluza tam vypráví, jak ho mučili elektrickým proudem a pak mu dozorce řekl, že je ve vězení i jeho manželka. Pak mluví manželka, jak ji zavřeli do kriminálu, kde měla manžela. Podání těch dvou svědků má možná větší sílu, než by nabídl hraný příběh. Těm lidem se můžete dívat do tváře a vidíte, že nelžou. Při promítání filmu se pokaždé v tomto okamžiku – a ještě ve chvíli, kdy se v dokumentu hraje ve vězení koleda Narodil se Kristus Pán – diváci rozpláčou.

Jak se daří získávat svědectví nejen obětí, ale i bachařů nebo estébáků?

V počátcích, na začátku devadesátých let nebylo zas tak snadné získat výpovědi politických vězňů. Mnohým se nechtělo vzpomínat. Teď už jich zbylo jen pár a o minulosti spíš chtějí mluvit. Takže vám produkce může docela snadno sehnat dvacet lidí, kteří vám řeknou něco o tom, jak to vypadalo v kriminále. Měla by tam být ale i ta druhá strana. Abychom se dozvěděli, jak se na to dívají oni, bývalí bachaři. Abychom si udělali sondu i do jejich duše.

Některé z vašich filmů jsou promítány ve školách v rámci cyklu Příběhy bezpráví, organizovaného společností Člověk v tísni. Jak je přijímá nejmladší generace?

Stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Nedávná historie se téměř neučí a pedagogové často nevědí, co si o tom mají myslet a co mají říkat. Na Slovensku si prý přehrávají pořady České televize a vzpomínkové pořady BBC a Rádia Česko a pak to pouštějí dětem ve třídách nebo soukromě v kabinetu. V Česku to jde víc oficiálně, přes společnost Člověk v tísni. Dostalo se to ale stejně do určité undergroundové pozice. Studenti to berou tak, že bývalým politickým vězňům je dnes ubližováno, a chtějí se o tom dozvědět víc, navzdory svým pedagogům. Většinou se to promítá za špatných technických podmínek. Buď ve třídě, kde je moc světla, nebo v tělocvičně, kde je zase špatný zvuk. Ale vůbec to nevadí. Je tam narváno. Političtí vězni tam fungují jako takové živé rekvizity. Odpovídají na dotazy. Studenti se ptají na úplně konkrétní věci. Na několika takových projekcích jsem byla. Často mi ale sami vězňové vyprávějí, jak povídali skoro šest hodin, i když měla projekce původně trvat hodiny dvě. A ještě je studenti doprovázeli na nádraží a celou cestu se vyptávali.

Z mých dokumentů je momentálně v projektu zařazena Kauza Uherské Hradiště, dokument Bez milosti, který jsme dělali spolu s režisérkou Marií Šandovou, ten si vybrali sami studenti. A Věž smrti. Ta běží už několik let.

Film Kauza Uherské Hradiště je promítán také na festivalu v Uherském Hradišti. Jak k tomu došlo?

Původní nápad byl, že bychom film pustili 22. 7. přímo ve věznici. Chtěli jsme, aby tam přišli také političtí vězni a pak na místě byla diskuse s diváky. Předsedkyně okresního soudu, doktorka Hmelařová, která má věznici na starosti, se ale postavila proti. Je tam předsedkyní dlouhá léta a možná je kamarádka se soudkyní Veselou, jež se filmem může cítit osobně ohrožena. Možná ale, že budeme moci film promítnout alespoň na zeď věznice.