V Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem je do 2. září 2007 otevřena výstava dvou představitelů střední generace české výtvarné scény. Ve volném dialogu se tu představují jejich kresby a plastiky, jež se v některých momentech přirozeně doplňují, jindy zas odkazují k odlišnému pojímání zdejšího světa i jeho přesahů.
Jiří Kornatovský a Jasan Zoubek jsou svým založením spíše uzavření a pobývají tak dobrovolně v jakési nerozptylující klauzuře mimo dočasná výtvarná proudění. V dnešní době však toto konstatování příliš nevypovídá – je dokladem povrchního nazírání a hodnocení dílčích uměleckých projevů. Co je na obou autorech nápadné a možná i poněkud neobvyklé, je především umanutost jejich pracného usilování a dobývání vlastního projevu, možná i patrnější tendence k nadčasovému a zobecňujícímu výrazu. Ani u jednoho z vystavujících při ohlédnutí za dosavadní tvorbou nenalezneme výrazné odbočení k experimentům či dokonce paralelní (vícestylové) tvůrčí pohybování. Jejich kompaktní práce má „bytelný“ základ a těžce dobytá východiska je zbytečné bez zjevného důvodu jakýmkoliv způsobem opouštět.
Jiří Kormatovský (1952) se prezentuje na výstavě rozměrnými, často i staršími kresbami na papíře a menšími, spíše novějšími uhly na plátně. Výrazový rejstřík zůstává v podstatě stejný, jen pozornější divák postřehne dílčí posuny či variace. Umělcovy zpravidla do sebe soustředěné kompozice se poslední dobou rozvolňují a rozhýbávají – kruhové či elipsovité tvary jsou nyní bohatší a nepravidelněji rostlé (Meditace, 2006). V sále tedy zaujme – tak jako obvykle u tohoto autora – na první pohled precizně vedená kresebná struktura, bezchybně vrstvený „plovoucí“ útvar, obestřený poněkud tajemnou atmosférou v nekonečném prostoru. Je-li návštěvník pro takové až přízračné setkání naladěn, může se snadno oddat těmto plynoucím modlitbám, tichým kontemplacím, pozvedávajícím nás kamsi za nahodilé pozemské jevy. Hledání magického středu, snaha uchopit – až v jakémsi tvůrčím transu – nadpřirozeno, posedlost komunikací se světem za světem, odpoutání se od běžných reálií – to činí z Kornatovského pozoruhodného a přitom nenápadného vizionáře.
Jasan Zoubek (1956) je v tomto ohledu zdrženlivější a méně fantaskní. S pokorou vzhlíží spíše k přírodním či kosmickým jevům – jejich cyklickým stavům a procesům, respektuje a jen lehce individualizuje panující řád a jeho neměnnou ikonografii. Je spirituálnější a sdílnější, pohybuje se mezi odkazy dávných věků, tradicí a vlastním pojetím. Na výstavě zaujme kromě již známých „křtitelnic“ především jeho nejnovější soubor pěti kamenných plastik (Apel, 2007). Vedle sebe řazené bloky – stély, vytáhlé a dopředu nakloněné, se liší jedna od druhé jen nepatrně, mírou zvrásnění či tvarem hloubení. Každá v sobě ukrývá vnitřní temný prostor, jehož osou je vystupující tenká, ale pevná „páteř“ – vertikálně vedená hrana, vynořující se podle dopadu okolního světla. Zoubek tak i na této výstavě představuje své objekty s jednoduchým (prostým, ale působivým) tvaroslovím a symbolickým vyzněním. Kameny se stávají vztyčenými nikami,
schránkami duše, rozevírajícími se torzy.
Těžké, a přece tak křehké bloky působí nestabilně a zranitelně, přesto se zde odhodlaně tyčí a vypovídají svůj příběh.
Těžko posoudit, zda je výstava typickým dialogem dvou individualit. Nedá se ani říct, že by se oba představené světy výrazně doplňovaly a rozvíjely. Kornatovský je spíše mystik, médium zhmotňující své vize. Zoubek je naproti tomu zemitý ctitel tušeného pevného řádu, abstrahuje již stvořené, postupným odhmotněním se dobírá jakési vše prostupující věčné kosmologie. Jedno je však jisté: máme před sebou vyzrálé projevy, osobnosti dlouhodobě pevné ve svých názorech a projevech. Oba svou tvorbou povznášejí a vedou nás k tolik potřebné duchovní kontemplaci.
Autor je šéfredaktor Revue art.
Jiří Kornatovský – kresby, Jasan Zoubek – sochy. Kurátorka Miroslava Hlaváčková. Galerie moderního umění Roudnice nad Labem, 28. 6. – 2. 9. 2007.