Mrzutost pamětníků

O jednu jedinou větu jsem klopýtl ve výborné a smutné reportáži Jiřího Leschtiny v magazínu Hospodářských novin Víkend ze 27. července. Pod titulem „Adresa: Zmršené město pod Sněžkou“ autor popisuje vpád „apartmánových domů“, které ničí – a patrně nadále ničit budou – podobu Špindlerova Mlýna. Magazín HN už je ze všech těch, které nám deníky na sobotu a neděli připravují, poslední slušný. Nepřináší fotografie čtvrcených těl, neleze do postelí, ba ani do porodnic za takzvanými celebritami. Má tedy cenu se té jedné věty chytat? Myslím, že ano – právě proto, že nevyšla v Mladé frontě Dnes ani v Lidových novinách. Tak tedy – o jedné sympatické občance, která hájí původní ráz horského letoviska, zkušený novinář napsal: „Už za komunistů se (…) dokázala vloudit, ačkoliv byla nestraník, do rady ONV. Tady vydupala pro Špindlerův Mlýn mateřskou školku.“ Tahle věta by mohla vnímavého čtenáře, ale nepamětníka docela zmást. Nikoliv pokud jde o současný Špindlerův Mlýn, ale pokud jde o dobu předlistopadovou. Pamětník totiž ví, že jistý, většinou přesně daný počet nestraníků se nemusel do rad ONV, ba ani do vedení JZD, OÚNZ, továren a škol nijak důmyslně loudit. Část míst Komunistická strana Československa pro nestraníky, ale také pro členy legrační Československé strany lidové a Československé strany socialistické (a dalších dvou podobně legračních na Slovensku) prostě vyčlenila. Vždyť podle svého oficiálního učení sice vedla, ale nevládla sama, nýbrž v širokém spojenectví pracujících měst a venkova, ba i takzvaných poctivých a míru oddaných věřících. Pamětník také ví, že – například – mezi členy rad okresních národních výborů byli vedle hlupáků i lidé pracovití a vzdělaní. A taky lokální patrioti, kteří se v mezích možností snažili pro svůj malý domov něco udělat. Někteří „tomu věřili“, jiní uzavírali ve svědomí kompromis. To ale jen duch doby velí, abychom dnes psali a říkali o lidech, kteří jsou nám sympatičtí, že dosáhli-li čehokoliv za minulého režimu, dokázali to zásadně a vždy režimu navzdory – třeba tím, že se někam dokázali vloudit. Jindy se sluší zdůraznit, že stal-li se někdo například za minulého režimu slavným hercem, stal se jím díky směsi statečnosti a mravně oprávněných úskoků – a režim byl nanejvýš tak blbý, že proti němu nezasáhl tvrději. Dostal-li se někdo na medicínu nebo uměleckou akademii, podařilo se to také, až překonal miliony klacků, jež mu režim („totalitní“ je přívlastek zde téměř povinný) vrhl pod nohy. Podobně duch dnešní doby velí, aby se v – s prominutím – totalitních školních jídelnách vařilo výhradně hnusně: maso tvrdé jako podešev, neidentifikovatelná hnědá omáčka, slepená rýže. Několik okurkových proužků v sladkokyselé vodě. Ale to už jsme se od té jedné věty dostali moc daleko. Možná je pisatel těchto řádků směšný: vždyť prožívá obyčejnou nechuť pamětníka, který se nemůže smířit s tím, že převažující mediální obraz se jeho vlastním vzpomínkám podobá jen přibližně. Nic podstatného se s tím nedá dělat. Snad ale svědčí dobře o úrovni magazínu Víkend, že tam si toho čtenář ještě všimne. Jinde už se s tím smířil docela.