„Čtenářům je do toho hovno,“ pravil český premiér v časopise Reflex ve snaze ubránit své právo na soukromí, které obratem v podobě fotografie svého syna prodal do všech médií. Tato nedůslednost Mirka Topolánka, nabírající téměř systémových rozměrů, už byla probrána mnohokrát a přestává být zajímavá a myšlenkově inspirativní. To se naštěstí nedá říct o způsobech Topolánkovy argumentace, kde premiér pořád objevuje něco, co otevírá nové možnosti myšlení.
Námitka vulgarity, kterou redaktor Šíma vystřelil na premiéra a jeho jadrnou veřejnou mluvu – přece jen předseda vlády mluvil do časopisu, jejž si kupuje několik desítek tisíc lidí a jenž působí na veřejné mediální scéně –, byla rázně odmítnuta poukazem na odlišné prostředí v Praze a v Ostravě. To, co přecitlivělý pražský novinář chápe jako sprostotu a nepřípadnost, je, jak pěkně vysvětlil premiér, v Ostravě bráno úplně normálně. Jako jistý styl řeči, který není vulgární ani náhodou.
Premiér se trefil – vulgárnost je vskutku velmi relativní pojem! Když na sebe kluci na fotbale pořád házejí ženským pohlavím, posílají se do koncových otvorů a vzývají lehké slečny, nikdo z nich to jako sprostotu nebere. Jsou mezi sebou a jazyk, kterým mluví, patří k identifikačním prostředkům jejich skupiny. Uvolněné drsňáctví je součástí fotbalového rituálu a po zápase se snadno rozmnoží o podobné řeči v hospodě u piva. Jenže i tito fotbalisté vědí, že když odejdou z hřiště a přijdou druhý den do práce, musí přepnout na jiný modus jazyka, který má už odlišná pravidla a kde nějaká ta „kurva“ či „hovno“ vypadá trapně, nepřípadně a nechutně.
I školák v první třídě či školní čekatel v mateřské školce dobře ví, že ve škole se mluví přece jen trochu jinak, než jak slyšel od maminky a od tatínka doma, a novému kódu se přizpůsobuje. Žijeme v různých jazykových kódech, zjišťuje budoucí popelář, vědec, právník, obráběč kovů nebo premiér, a to nejenom ve významových, ale především stylových. Nehodí se, aby na paní učitelku křičel, že je pitomá, i když na vlastní sestru a kamarády na písku si to lehce dovolí (pochopitelně to umí říct i mamince, minimálně do prvního pohlavku se to dá zkusit). Mravy z písku se zkrátka do školy nehodí, a naopak. Zkuste na hřišti vytáhnout uhlazené chytrosti paní učitelky, budete všem pro smích. Partě přísluší jazyk ulice, oficiálnímu prostředí sluší více formálnosti. Ne snad že by to jinak nešlo, ale bez jistých ohledů a slušnosti bychom se za chvíli sežrali, a to nikdo, byl-li sám už někdy kousán do nohy, jistě nechce. Každého přece nemusí zajímat, že umíte pěkně poslat kamarády a ženu „do hajzlu“.
Premiér Topolánek zřejmě soudí jinak a svých lokálních jazykových zvyků, jazyka party, se nehodlá zbavit. Co bylo dobré v Ostravě, musí být dobré i v Praze. Přecitlivělá Praha by měla pochopit, že jadrná mluva není známkou vulgarity, ale že velmi často demonstruje jen zdravější postoj k životu. Přejímání lokálních jazykových kódů – ostravských, libereckých, táborských, skautských, fotbalových, gamblerských, drogových – do veřejné mluvy by mohlo obohatit suchý veřejný slovník a hlavně mohlo by toto prostředí konečně polidštit.
Zdánlivě vulgární výstupy premiéra se tak jeví v úplně jiném světle. Nejsou to projevy agresivity a obranné výstřely proti nepřátelům, kteří schválně nechtějí předsedu vlády pochopit, nýbrž výrazy snahy polidštit českou politiku, trpící zatuchlostí myšlenkovou, lidskou i jazykovou. Pokud lokální jazyk party pronikne do globálního jazyka veřejného prostoru, můžeme si všichni být „tak nějak blíž“.
Vystoupení Mirka Topolánka ve prospěch ostřejšího místního výraziva je v podstatě velmi sympatické, protože neotřelé, originální, novátorské. Problém je v provedení, které, jak už je u premiéra zvykem, není opět důsledné. Co je dobré pro Ostravu a mělo by být dobré i pro Prahu, a o tom snad není žádných pochyb, najednou není dost dobré pro Brusel nebo Washington. Na mezinárodní scéně český premiér na „ostravské polidšťování politiky“ z nepochopitelných důvodů rezignoval. A přitom by nemusel. Prezident Bush by nějaké to „fuck off“, „asshole“, motherfucker“ či „cunt“ jistě snadno snesl a proč se v egocentrické Paříži neblýsknout pěkně šťavnatým „merde“.
Proč tuto jedinečnou možnost ještě Mirek Topolánek nevyužil, zůstává záhadou. Nedostatek odvahy by se dal pochopit, ale když už se někdo dal na polidšťování politiky a veřejného jazyka, neměl by se na cestě z lokálu zastavovat někde na půli cesty. Anebo je vše jinak a premiér na globální scéně jaksi přirozeně přijímá odlišnost a nepřípadnost některých jazykových kódů? Pak je ovšem záhadou, proč doma vždycky tak rychle zdivočí. A to už rozhodně není soukromá věc. Do toho nikomu z nás nemůže být hovno.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.