Před některými slovy se nelze schovat. Jsou tu slova, fráze, floskule poletující veřejným prostorem, bloudící živlem řeči a médií, obraty a slovní tiky moderátorů, jindy zas slova vnucující se až hmatatelně: nápisy na tričkách, všelijaká návěstí, oznámení, plakáty a nejhůře snad slogany na billboardech mezi domy či rovnou v krajině, jindy na tramvajích, vzducholodích, kamionech. Nedávno kolem mě projížděla dodávka s logem nějakého časopisu či deníku a na kapotě stálo cosi jako: Vše, co byste chtěli přečíst. Kam s očima? To je snad jediná vada schopnosti číst: jakmile zrak spočine na slovech, nelze nevnímat jejich smysl.
Je tu ale i opačný extrém. Snad jen záhadný převlek téhož? Jel jsem tramvají po Hlávkově mostě přes Štvanici. Směrem k tenisovému stadionu, hned u sochy křehké štvanické víly, trčela z trávníku jakási bílozelená hranatá pochroumaná masa. Hádal jsem, je to pomačkaný plech, anebo sádrokartonové dílce, zbylo to tu po něčem, nebo se tu něco ve větru zhroutilo…? Nejpodivnější ale na hromadě bylo, že vzdáleně připomínala písmena. Než jsem se začetl, tramvaj se vnořila do tunýlku směrem k Těšnovu. A na Florenci na trávníku pod magistrálou se zdvíhala další, mnohem větší a pro změnu žlutá hromada, jako rozsypané dětské kostky. Teď už bylo jasné, že se tu octla záměrně, že jde o nějaký letní pouliční projekt grande. Z rozeklaného objektu se drala písmena už docela okatě, jenže stále nebylo možné nic přečíst. Tentokrát jsem očima instinktivně neuhýbal, abych nemusel bezděky číst zas nějakou pitomost, ale byl jsem naopak přitahován tím, že slovo, které se tu rozvalovalo, ne a ne rozluštit.
Později z novin jsem se dozvěděl, že jde o jakousi akci pouličních writerů, po anglicku spisovatelů, česky ale spíš psáčů (tohle lstné slovo jsem si, závistivě přiznávám, nevymyslel, ale má ho kdesi – kdo jiný než Ludvík Vaculík), kteří svá graffiti vyvedli tentokrát trojrozměrně. Tedy slogany versus graffiti; co nejpádnější zkratka versus co nejmatoucnější odbočka. Na jedné straně trýzeň ze schopnosti číst, která se zvrátí v mučivou nemožnost nevnímat smysl textu, na nějž oko padne. Na druhé straně obdobně trapná neschopnost přečíst cosi, co se staví jako písmena, ačkoliv zároveň nic nesděluje; jakýsi vnucený analfabetismus, před kterým není obrany. Jeden z nejzáludnějších druhů barbarství: vypůjčit si něco daného, hotového, platného, důvěrně sdělného – písmena – a zevnitř vyhlodat smysl.
A napadá mě, že nová sbírka Martina Langera, vydaná celých (dlouhých?) šest let po Pití octa, knížce, za niž byl básník odměněn Ortenovou cenou, se shodou okolností jmenuje – Hlásky. Po jejím přečtení vlastně přesně nevím, proč ten titul. Spíš to vypadá na lásky, vzniklé odlomením první hlásky od titulu. Tak jako tak jsou to lásky hodně octové. To však teď není důležité. Zajímavý je spíš proces lámání a ulamovaní, zpřetrhávání a útržkovitosti, jenž sbírkou, mimo jiné, významně prochází.
Aby bylo jasno, Langerova kniha nemá nic společného s vyprázdněností nebo vlezlostí reklam či graffiti. Je to sbírka jazykově i lidsky bohatá, před jejími slovy se není proč schovávat. Když o tom přemýšlím, ono se v Langerově sbírce děje něco až opačného: slova sama se ve verších jaksi nadivoko skrývají, unikají před námi, snad i před sebou samými, raději se na poslední chvíli zlomí v něco jiného, než aby byla dostižena, a básník o tom ví, ale nehodlá nám ani slovům pomoci, nemůže si pomoct. „Své odříZLÉ ucho/ uchopím do ruky jako šílenství.“ Z Langerových veršů ke mně vždy mluví barbarství naopak nejvábnější, odhalující cosi vzácného; barbarství schopné nás zavést do míst prvotního sváru, prvotní oproštěnosti, do míst, kde věci vznikají ještě jednou, ve své čistotě i božské troufalosti. „Byla jsem divoká i mírná Dnes/ cedím skrz své vrásky/ z krásy strach!“
Langerova knížka je hodně osobní, zároveň ale obráží leccos z nervnosti a ambivalentnosti doby. Úplně jiným způsobem opisuje tutéž dobovou nevypočitatelnost nová sbírka Ewalda Murrera Nouzové zastavení času. Murrer měl ještě delší publikační proluku – víc než desetiletí. Na rozdíl od Langerovy poezie se ta Murrerova zdá být velmi koherentní, nezadrhává se, verše lze číst docela hladce a souvisle, ač věci, o nichž se tu mluví, často vzbuzují podivnou nauseu. Osten je však skrytý právě v „idylce“, jejíž původ, důvod, dopad jsou nejasné. „V ulici prší/ ale já tam již nejsem./ Teď jsem doma/ a dívám se z okna/ ven/ na ulici,/ kde prší.“ A jakkoli je Murrerova poezie jemná, vtipná a svého druhu přesná, jsme tak trochu tam, kde nás zanechala nečitelná písmena pouličních writerů. Jsme podobným „banálním“ zlomkem fascinováni, chceme ho „přečíst“, i když zároveň už tušíme, že z něj nedostaneme víc než to prosté, co sděluje.
Slova skrytá tím, co říkají?
Autor je básník, literární kritik a hudebník.