Jejich kouzlo odnesla starozákonní potopa a teď tu před námi stojí dvě obyčejné holky, které po odfláknutém třetím albu tonou ve vlastním intimním nálevu a odmítají se občerstvit vnějšími vlivy. Přesto může být dobré nahlédnout k nim do kumbálu, i když je zřejmé, že moc blízko k sobě vás nepustí.
Povídat si s duem CocoRosie je někdy jako mluvit do kamene. Zvlášť když jde o hromadný rozhovor a redaktoři České televize a Českého rozhlasu potřebují získat exkluzivní informace do svého vysílání. Bianca a Sierra Casadyovy nás do své šatny v backstagi festivalu Colours of Ostrava pustily po půlhodinovém čekání. Pokojem se šířily nejrůznější vůně, jeden z parfémů prý vyrábí jejich kamarád výhradně pro ně. Pod nohama se válela trika a kalhoty z poházených cestovních tašek. Sestry nám nabídly místo, samy si sedly do jednoho křesla – Sierra Biance na klín. Celou dobu s námi komunikovala jen dlouhovlasá Sierra, její sestra mlčela, přitakávala nepřítomným výrazem, odpověděla, jen když se někdo zeptal přímo jí nebo když ji Sierra pohladila.
Do Ostravy přijely svým černým autobusem se zlatým pruhem z pražského koncertu (Archa 12. 7. 2007); bylo jasné, že odehrají, co musí, a ráno zase zmizí dál, do Polska. Neodbytná myšlenka: rozhovor s CocoRosie by měl nepochybně větší cenu v době, kdy vydaly album Noah´s Ark a celý svět chtěl strávit aspoň pět minut v jejich obýváku. Jenže to už jsou dva roky, freakfolková vlna už ztrácí na síle a sestry Casadyovy jsou nyní spíš cirkus, který cestuje po světě a za peníze vystavuje lidem na odiv své anomálie.
Jaký byl koncert v Praze?
S. C.: Vzrušující.
Jak reagovalo publikum?
Přišlo se na nás podívat hodně mladých a to se nám líbí.
Ptám se, protože jedna skupina koncert vychvalovala a druhá se naopak výrazně nudila.
Je pravda, že publikum bylo občas hodně tiché. Ještě teď mi v uších zní to mrtvolné ticho.
Reagují na vás všude jako v Praze?
Rozdíly nejsou velké. Možná je to tím, že všude hrajeme stejný výběr ze všech našich desek.
Improvizujete?
Řekla bych spíš, že experimentujeme. Přidáváme třeba nové vokály a podobně. To je pokaždé jiné. Ale jde v podstatě jen o detaily. Základ je pořád stejný.
Možná by stálo za to méně se předvádět...
Všechno to vychází z nás. Hudba i vystupování. Základ naší tvorby vychází z mnoha zkušeností. A při produkování navíc spojujeme i vlivy a emoce, které jsou v protikladu.
Existují ve spolupráci mezi sestrami nějaké zřetelné nevýhody?
Jsem si jistá, že mnoho klíčových věcí funguje jen díky tomu, že jsme sourozenci. Ale když se při skládání dostáváme dál a dál, rozdíly mezi vnímáním každé z nás rostou a už se rozhodně jako sestry necítíme. Dokonce se vytrácí i přátelství.
Kolik hodin spolu denně trávíte?
Dvacet tři a půl.
Zbylo vám z dětství něco, co s oblibou děláte dodnes?
Ráda si takhle hraju s prsty (napíná je a vlní jimi – pozn. red.). Natahuju a kroutím prsty a strašně rychle s rukou pohybuju po stole, takže to vypadá jako chodící pavouk. To už jsem dělala jako dítě.
Jak přistupujete k domácí lo-fi produkci?
Podle mě je to nejlidštější způsob vytváření hudby. Můžeme tak kombinovat spoustu přirozených efektů, které by se mi nikdy na hi-fi nahrávkách nepodařilo reálně zachytit nebo by na ně nezbylo místo.
Než jste se sešly, Bianca už hudbu tvořila. Ale jen do šuplíku…
Nikdy předtím jsem se nepovažovala za kdovíjakou skladatelku. Nějakou hudbu jsem skládala jako dítě, ale nebylo to nic zvláštního. Až se sestrou to dostalo ten správný náboj.
Nedílnou součástí ega CocoRosie jsou i vyšinuté videoklipy.
Nahráváme normální věci, takhle to u nás vypadá každý den. Je to zcela přirozené.
Jak vypadá vaše bytové nahrávací studio?
My vlastně žádný byt nemáme nebo bych to tak rozhodně nenazvala. Je to jen několik pokojů a v jednom z nich máme kumbál, kde nahráváme. Nejsou tam žádné hudební nástroje. Je tam hrozný binec, několik párů bot, hromada triček, prázdných flašek. Ke skládání potřebujeme jen zápisník a dobré pití.
Jak tedy víte, jaké zvuky do nahrávek zakomponovat?
Máme dobrou paměť. A taky pomáhá ten zápisník. Sierra má ráda staromódní věci, a tak do písniček přidává hodně pocitů, které jí tu zašlou dobu připomínají.
Kde je váš současný domov?
To bych taky moc ráda věděla. Já miluju Paříž, Bianca zase New York.
Váš tatínek byl velký cestovatel. Zdědily jste něco z jeho nátury?
Určitě. Maminka také zbožňuje cestování. Necestujeme sice tak často jako oni, ale něco nás stále nutí kamsi vyjíždět. Poznávat nové lidi, zvuky, věci. Porovnávat naše životní podmínky s jinými národy. I proto jezdíme na turné v tom černém autobusu, to je náš domov na kolech. Díváme se kolem a poznáváme. Ale nechceme nikde zůstat. Jen nakoukneme, s nikým se nebavíme a pak zase rychle zmizíme.
Co pro vás znamenalo být hned po vydání debutu oceňované a známé?
Nechápu, že to šlo takhle rychle. Byl to hrozný výskok. Pro ostatní a především pro nás je to stále nepochopitelné.
Jakou muziku posloucháte?
V Americe Mariah Carey. (smích) Nemáme nic vyloženě oblíbeného. Někdy si i zakazujeme poslouchat něco cizího. Unavuje nás to a nebaví. Třeba ani tady v backstagi (na scéně hraje Richard Bona – pozn. red.) nevím, jak dlouho ještě vydržíme.
Tak proč jezdíte na festivaly?
No, něco pro naši desku udělat musíme.
Jak moc chcete být slavné?
Jak moc nás znáte vy? My chceme být slavné, aby nás lidé poznávali, chceme je přitahovat.